Prozaička, básnířka a literární teoretička, emigrantka, od roku 1971 žije v Itálii, po sametové revoluci střídavě i v Praze. Je držitelkou Výroční ceny Nadace Český literární fond za prózu (1994) a Ceny Toma Stopparda (2017). Její knihy vyšly italsky, německy či francouzsky. Narodila se 20. 8. 1945.
| Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
|---|---|---|---|---|
| Tajné ohně | Malvern | 2020 | ||
| Slyšet obrazy | Malvern | 2018 | ||
| Eseje o české literatuře | Pulchra | 2016 |
2017 Cena Toma Stopparda |
|
| Každá věc ať dospěje na své místo | Torst | 2014 | IT | |
| Místo domova | Host | 2004 | ||
| Čas věčnost | Torst | 2003 | ||
| Ticho a smích | Mladá fronta | 1997 | ||
| Druhé loučení | Mladá fronta | 1994 | ||
| Neviditelné jistoty | Artforum | 1994 | ||
| Rozptýlené podoby | Mladá fronta | 1993 | ||
| Slova a ticho: Eseje o české literatuře | Československý spisovate a Arkýř | 1991 | ||
| Slabikář otcovského jazyka | Atlantis a Arkýř | 1991 | ||
| Slova a ticho | Arkýř | 1986 | ||
| Místopis | Index | 1983 | ||
| Návraty a jiné ztráty | 68 Publishers | 1978 | FR |
| Cena | Rok | Země |
|---|---|---|
| Cena Toma Stopparda | 2017 | Česká republika |
V nakladatelství Torst jí pomohla na svět hned trojice redaktorů – Šárka Grauová, Petr Šrámek a Jan Šulc – a nutno podotknout, že autorce se podařilo za přítomnosti této trojice sudiček zplodit dílo vskutku nevšední, které by mohlo alespoň na čas umlčet některé literární kritiky volající po takzvaném velkém románu, v němž by se snoubila neobvyklá výpovědní hodnota s vysokou uměleckou úrovní.
Debutovala knihou Návraty a jiné ztráty (samizdat, později Sixty-Eight Publishers, 1978) o dětství v padesátých letech. Místopis, původně vydaný německým nakladatelstvím Index v Kolíně nad Rýnem v roce 1983, i próza Slabikář otcovského jazyka (Atlantis, 1991) jsou inspirované poetikou deníku a určitou zlomkovitostí, autorka skládá obrazy ze vzpomínek i současných témat. Za Slova a ticho – eseje o české literatuře (Mnichov, 1986, později Čs. spisovatel, 1991) získala prémii Českého literárního fondu. Shrnuje v ní dílo osmi podstatných českých autorů počínaje Jaroslavem Haškem, přes Milana Kunderu po Veru Linhartovou skrze jednotku řeči. Podobně pojala soubor Ticho a smích (Mladá fronta, 1997), tentokrát se vrátila k autorům, v prostoru mezi tichem a slovem nalezla smích a věnovala se jeho různým projevům a podobám. V souboru literárněvědných esejů Místo domova (Host, 2004), který složila ze svých francouzských, italských i českých přednášek a odborných příspěvků, podrobila zkoumání dílo další desítky českých autorů včetně Bohumila Hrabala, Josefa Hiršala či Jiřího Koláře. Kniha tvoří poslední část trilogie k předchozím dvěma literárněvědným či estetickým souborům. Z básnické tvorby jmenujme sbírku Neviditelné jistoty (Artforum, 1994), kterou autorka dokončila už v roce 1988, vyšla však až o šest let později, a Čas věčnost (Torst, 2003).
Za první vrchol autorčiny tvorby se považuje román Druhé loučení (Mladá fronta, 1994), v němž autorka skrze své postavy hledá zásadní hodnoty – domov, otce, smysl historie. Většina postav v románu se alespoň na chvíli stane vypravěčem či vypravěčkou, zmnožují se tak perspektivy čteného. Z hrdinů se o slovo nejvíc uchází tulák Jan. Po deseti letech Richterová na svůj román navázala pokračováním nazvaným Každá věc ať dospěje na své místo (Torst, 2014). Skrze dvacáté století a skrze evropský kontinent se derou známé i nové postavy. „V příběhu tematizujícím četná národní traumata (od vyhnání Němců až po odhalování spolupracovníků StB) by snadno mohly zaznít tóny nenávistné, vyčítavé či přinejmenším odmítavé, nic takového však v tomto případě výsledný čtenářský dojem nekalí. Přestože mezi hrdiny románu nalezneme postavy kladné i záporné (nechybí zde kulaci, emigranti, lidoví milicionáři ani konfidenti), každému z nich se dostává z úst hlavního hrdiny a vypravěče empatie v míře neobvyklé, ba místy až zarážející (oběť odpouštějící svému vrahovi),“ píše o etickém rozměru knihy Petr Nagy v recenzi na iLiteratuře.cz.
Komunismus Vánoce nezrušil, ale pozřel. Urval je pro sebe a vpravil do těla společnosti pomocí dlouhých a složitých příprav. K důstojnému oslavení Vánoc bylo nutné opatřit řadu věcí, které nebyly k dostání. Čím důležitější věci, tím nepřístupnější, čím nepřístupnější, tím důležitější, i když samy o sobě nic neznamenají. Pomeranče, kokosová moučka, kakao, šlehačka, toaletní papír, mandarinky, dámské vložky, čerstvě uříznutý rovný smrček: kromě dámských vložek jsou to věci snadno postradatelné. Kouzlo působilo, že všichni sháněli stejné předměty, že všichni doma pekli stejné cukroví a smažili stejné kapry. Jen smrčky si volili různé velikosti. Vynakládali jsme na přípravy obrovské úsilí a probouzeli přitom atavistické pudy z dob, kdy člověk musel dobývat živobytí vlastní silou a vlastním umem.
