Prozaik, překladatel a tlumočník česko-konžského původu. Získal Cenu Josefa Škvoreckého (2009), Cenu Evropské unie za literaturu (2011) a nominaci na Magnesii Literu (2010). Jeho knihy vyšly v angličtině, polštině, bulharštině, maďarštině či nizozemštině. Narodil se v roce 1966 v Praze.
Tomáš Zmeškal
Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
---|---|---|---|---|
Sokrates na rovníku | Miskhezy | 2013 | ||
Životopis černobílého jehněte | Torst | 2009 | ||
Milostný dopis klínovým písmem | Torst | 2008 | IT | EN | HU | NL | PL |
2011 Cena Evropské unie za literaturu 2009 Cena Josefa Škvoreckého |
Cena | Rok | Země |
---|---|---|
European Union Prize for Literature | 2011 | EU |
Cena Josefa Škvoreckého | 2009 | Česká republika |
Z recenzí
Zmeškal promítá milostný příběh na pozadí chodu velkých dějin, jež byly v druhé polovině dvacátého století skutečně bouřlivé a není snad ani možné, aby se jednotlivce nějak nedotkly. Nepouští se ovšem do analýz střetu člověka s anonymní mocí, pozornost je soustředěna na to, jaký má dějinný tlak dopad na osobní život, jaká soukromá dramata může způsobit.
—Veronika Košnarová
Tvar
Pracoval jako odborný asistent na Universitě Karlově, jako překladatel, tlumočník a středoškolský učitel. Vedl kurzy tvůrčího psaní. Debutoval románem Milostný dopis klínovým písmem (Torst, 2008), který vzbudil nadšení. Jde o román z bývalého Československa, v němž jde o milostný vztah Květy k Hynkovi. Květa je Josefova manželka. Josefa uvěznili komunisté. A Hynek je Josefův hlavní vyšetřovatel. „Zmeškalova próza je stylově polymorfní, nabývá rozmanitých vypravěčských podob a poloh (od klasického vyprávění ve třetí a první osobě až po dopis, životopis, legendu, pohádku či historický výklad), nicméně technika labyrintu ji určuje ve všech rovinách,“ charakterizuje Zmeškalovo psaní Pavel Janoušek v recenzi ve Tvaru. Za román byl autor nominovaný na Magnesii Literu a získal za ni Cenu Josefa Škvoreckého. Jeho druhou knihou byl Životopis černobílého jehněte (Torst, 2009), o poznání jednodušší próza, nicméně křehká a tragicky trefná. Líčí 60. až 80. léta v komunistické totality, kterou autor charakterizuje takto: „Historie svým velkým zadkem zasedla soukromé okamžiky štěstí a rozmačkala je k nepoznání.“ V centru příběhu stojí dvojčata, míšenci, kteří jsou neustále šikanovaní kvůli své odlišnosti, totalita jinakost neodpouští. Třetím titulem Tomáše Zmeškala je Sokrates na rovníku (Mishkezy, 2013), autobiograficky pojaté líčení pátrání po otci, které vede vypravěče z Česka až do Afriky. Je reportáží o hledání kořenů v belgickém Kongu i historií tamních genocid. Podobně jako hrdinové předchozí knihy, i tady je hrdina-autor „na Evropu moc černej a na Afriku moc bílej“.
Ukázka
Matka o otci nikdy nemluvila. O věcech, které nemohla zvládnout a které přesahovaly její síly, má matka nikdy nemluvila. Teprve mnohem později, když jsem vyrůstal, jsem s ohromením zjišťoval, že si matky mých kamarádů a spolužáků povídají mnohem více a častěji o čemkoli a s kýmkoli a že málomluvnost mé matky není pravidlem, ale výjimkou. Má matka nikdy a o ničem příliš nehovořila a bylo jen několik věcí, o kterých, při své dokonale introvertní povaze, byla čas od času hovořit schopna. Ráda například vyprávěla o psech, o květinách, o detektivkách a později ve stáří o vědecko-fantastických filmech a románech, které si k mému překvapení zamilovala. Ráda mluvila o plachetnicích, to ale jen zřídka, a když měla mimořádně dobrou náladu. Jednu malou si před lety také koupila a zkoušela se ji nepříliš úspěšně naučit ovládat. V tom, o čem ráda mluvila, se můj otec nevyskytoval, stejně jako se tam nevyskytoval třeba fotbal nebo vážná hudba, náměty, které zcela ignorovala.