Pavel Mandys
Pavel Mandys

6. 12. 2016

Žánr detektivky, kriminálního románu či thrilleru zažívá v Česku posledních letech dobré časy. Objevují se noví a zajímaví domácí autoři, kteří své knihy více přibližují současné realitě, pečlivěji studují psychologické profily svých postav a zavedené schéma vražda – pátrání – bystrý detektiv – překvapivé odhalení všelijak narušují a inovují.

 

Nejoblíbenější oddechový žánr

Detektivky byly u českých čtenářů vždycky velmi oblíbené, ty překladové (anglosaské) měly navíc od šedesátých let, kdy komunistická cenzura opět povolila jejich vydávání, štěstí na vynikající překladatele v čele s Janem Zábranou. V dobách komunistické cenzury se zároveň jednalo o jeden z mála tolerovaných napínavých žánrů (oproti dosti důsledně ignorovaným žánrům fantasy a horor). Detektivky byly tištěny v desetitisícových až stotisícových nákladech a oproti originálům se zpožděním, které nebylo nijak dramatické.

Čeští autoři překladům spíše sekundovali, přičemž se dlouho potýkali s domácím prostředím, které se zdálo být pro rafinované či napínavé zločiny příliš usedlé. Proto většina spisovatelů zprvu umísťovala děje svých románů do zahraničí či se rovnou podepisovala anglickými jmény jako Edgar Collins nebo Leon Clifton. První detektivkou, kterou nejpilnější (a jistě i jeden z nejlepších) autor detektivek Eduard Fiker umístil do Československa, byla až jeho jednatřicátá kniha Její hra z roku 1939.

Eduard Fiker. Foto zdroj: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd.

Eduard Fiker. Foto zdroj: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd.

Prvním a nadlouho jediným, kdo s úspěchem otevřel literárnímu zločinu české prostředí, byl Emil Vachek, který dokonce stvořil prvního českého detektiva pro více než jednu knihu. Trpělivý a chápavý inspektor Klubíčko však vystupuje pouze ve třech dnes již klasických knihách Záhada obrazárny (1929), Muž a stín (1932) a Zlá minuta (1933). Počátkem šedesátých let se k němu sice autor vrátil, ale zapletl jej do nepodařených špionážních případů. Ty psal i rutinér Fiker, na sklonku života však dokázal ještě vytvořit tři romány, v nichž se objevuje věrohodný, na socialistického policistu ideologicky jen málo zatížený (nejvíce v úvodní špionážní Zlaté čtyřce z roku 1955) major Kalaš. Fikerova díla lze pro jejich spád a napětí považovat za nejzdařilejší české thrillery, což je dost odlišovalo od obvyklé poklidné atmosféry oblíbených „sousedských“ povídek Karla Čapka nebo Jiřího Marka a obecně převážné části domácí produkce.

České detektivky v těch letech formálně vycházely z tradiční britské whodunitky, neboli poklidného pátrání sympatických policistů. Profese soukromého detektiva ve státě ovládaném komunisty ostatně vůbec neexistovala. Autoři se navíc čtyřicet let (1948 – 1989) museli vyrovnávat s realitou totalitního policejního státu, který pečlivě sledoval, zda propagandistický obraz jeho represivních složek není v literatuře (a umění obecně) nějak zpochybňován či dokonce očerňován.

 

Detektivky pro starší a pohodlné

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se zdálo, že zájem o únikový detektivní žánr opadl, ale spíše jen zůstal stranou mediální pozornosti: thrillery Pavla Frýborta či klasičtější detektivky Evy Kačírkové či Inny Rottové, vesměs autorů, kteří začali publikovat buď koncem sedmdesátých let, nebo v letech osmdesátých, se stále prodávaly docela dobře. Například Frýbort díky obrovskému úspěchu Veksláka (1988) publikoval od roku 1990 za 17 let celkem 14 románů, převážně akčních nebo politických thrillerů s překombinovanými zápletkami. Zároveň se ale český detektivní žánr začal trochu stahovat do ústraní. Jistěže pod tlakem překladové konkurence, která ve výrazně větší míře, než dříve, nabízela starou známou klasiku i jména a subžánry nové, dramatičtější a dynamičtější; obvykle z anglosaského prostředí.

Starší české autory již koncem devadesátých let pod svá křídla shromáždilo brněnské nakladatelství Moravská Bastei (MOBA), které svůj úspěch založilo jednak na vysokém počtu titulů za rok a jednak na zacílení na ty nejpohodlnější čtenáře, kteří od detektivky očekávají pouze odpočinkové čtení a vnímají ji jako něco mezi křížovkou a pohádkou pro dospělé. Zároveň byla ale produkce dotyčného nakladatelství touto skupinou čtenářů omezena: převážně starších, kteří netoužili po žádných experimentech a raději si početli ve volné sérii Vražda v lázních (Bohdanči, Třeboni, Luhačovicích). Ti také tvoří hlavní publikum momentálně nejúspěšnějšího autora MOBY Vlastimila Vondrušky, jehož triviální detektivky ze středověku přesně odpovídají jejich vkusu: jsou poklidné, srozumitelné a krátké.

Ale – jakkoliv to dnes může vypadat překvapivě – když se MOBA ve své překladové edici tomuto publiku pokusila v letech 2005 a 2008 nabídnout syrovějšího norského spisovatele Jo Nesbøa, pohořela. Jaké pak muselo být překvapení majitelů, když práva na jeho knihy přepustili mladému nakladatelství Kniha Zlín a to s ním v roce 2011 zahájilo triumfální jízdu.

 

Vlna ze Skandinávie

Jo Nesbø se totiž náhle svezl na čerstvé vlně zájmu o skandinávskou krimi, kterou zahájil Švéd Stieg Larsson románem Muži, kteří nenávidí ženy. Ten česky vydalo nakladatelství Host, které se do té doby soustředilo na náročnější současnou českou prózu, poezii a literární vědu. Díky tomu se o Larssona začali zajímat také literární kritici, kteří tradičně produkci Hostu sledují velmi pečlivě, a záhy po nich masmédia. A s nimi si Larssona všimlo i jiné publikum, než jaké dosud oslovovala svými oddechovkami MOBA. Ne že by zejména další dva romány ze série Milénium měly mnoho společného s realistickou prózou (na rozdíl od toho prvního), ale detektivní žánr náhle objevili čtenáři mladší a vzdělanější; stala se z toho móda pro intelektuály i manažery.

Respektive spíše pro intelektuálky a manažerky, protože důležitým prvkem úspěchu Milénia bylo to, že série oslovila ženské publikum, které je pro beletrii rozhodující. Larsson přišel s netradiční hrdinkou, která se skvěle vyzná v počítačových programech, holýma rukama přemůže dva zkušené rváče a vyleze z hrobu s prostřelenou hlavou (a patří tedy spíše do superhrdinského komiksu) – a čtenářky mezi dvaceti a čtyřiceti si tím získal.

České vydání trilogie ‚Milénium‘. Foto: Nakladatelství Host.

České vydání trilogie ‚Milénium‘. Foto: Nakladatelství Host.

A získal je i pro své krajany ze Skandinávie. Nedá se přitom říci, že by tato skandinávská vlna přinášela do kriminálního žánru něco zásadně nového. Ale přinejmenším někteří její představitelé dokáží do čtivého románového tvaru převést kriminální jevy, jimiž nás aktuálně zásobují média: od korupce přes rasismus až po domácí násilí. Nebojí se rozsahu ani spletitějšího příběhu, psychologického rozboru postav ani akčních scén, extrémně brutálních zločinů ani intimních dialogů, to vše v nejlepších případech v jednom komplexním podání.

Popularita skandinávských detektivek také ukázala, že i v zemích s největší kvalitou života a nejnižší kriminalitou na světě mohou vznikat věrohodné dramatické příběhy o krutých vraždách s nejednoznačnými závěry. Mladší generace českých autorů (a samozřejmě jejich nakladatelé) si ověřila, že čtenáři nepotřebují atmosféru amerického velkoměsta. A dostatečně věrohodné prostředí v Česku ostatně vzniklo také: podnikatelské elity a politici se u nás velmi rychle propojili s organizovaným zločinem a čistá není ani policie a justice, jak to dokumentovaly a dále dokumentují četné kauzy v médiích.

 

Zločin v postmoderně

Všechen tento kvas pomohl k renesanci detektivního žánru i mezi českými spisovateli. A v posledních letech se objevilo několik nových, převážně mladých autorů, kteří mají větší ambice než zabít čtenářům čas na pláži nebo v lázních. Což je asi jediný jejich společný jmenovatel, protože jinak mezi jejich pracemi mnoho styčných bodů najít nelze. Jsou samozřejmě odchováni aktuálními trendy současného krimirománu, který má blíže ke společenskokritické sondě než k pohádce pro dospělé, nicméně každý z nich na to jde trochu jinak. Jejich knihy sice zdaleka nedosahují ke špičkám světové detektivky, ale se světovým nadprůměrem už je srovnávat lze. Mladí autoři se už nestydí vydat jako prvotinu právě detektivku, zvláště když se často jedná spíše o román s kriminální zápletkou než o klasickou whodunitku, na jejímž začátku je vražda a na konci triumfující detektiv. Mnohdy neovládají řemeslo a čtenář příliš brzy identifikuje pachatele, více než dramatický děj jim jde vykreslení postav a motivicky se stále drží trochu při zdi, jako by příliš velký počet mrtvol a příliš brutální zločiny do českého prostředí nepatřily.

Dohromady patří ten detektivní momentálně mezi nejživější žánry v české literatuře a hlásí se k němu i spisovatelé hlavního proudu. Zápletky a postupy kriminálního žánru z českých spisovatelů možná vůbec nejlépe a nejodvážněji (nebojí se vysokého počtu mrtvých a krkolomně bizarních vražd) využívá Miloš Urban, byť jeho postmoderní psaní za detektivku tak úplně označit nelze; s výjimkou čistokrevného krimirománu Přišla z moře (2014), který odkazuje k chytrým zápletkám a nevypočitatelným postavám Patricie Highsmithové. Satirickým thrillerům Mafie v Praze a Mráz přichází z hradu Michala Viewegha příliš ublížila autorova ambice poukázat jejich prostřednictvím na reálné dění v české politice. A Markéta Pilátová do románu Tsunami blues zapojila špionážní zápletku greenovského ražení. Detektivní (a částečně špionážní) motiv je tím ústředním také v zatím třídílné románové sérii Kde lišky dávají dobrou noc od Chaima Cigana (pseudonym spisovatele a zemského rabína Karla Sidona).

Markéta Pilátová. Foto: Jiří Sobota.

Markéta Pilátová. Foto: Jiří Sobota.

Nové objevy

Kdo tedy tvoří tu čerstvou krev českého detektivního žánru? První, kdo si zaslouží zmínit, je Michaela Klevisová (nar. 1976), která svůj první detektivní román Kroky vraha publikovala už v roce 2007. Podobně jako v případě následující Zlodějky příběhů (2009) se jednalo o detektivku dosti tradiční, s policejním vyšetřovatelem a podezřelými, v případě Zlodějky příběhů navíc uzavřenými na venkovské samotě. Následující Klevisové detektivka Dům na samotě z roku 2011 však už naznačuje posun: pozice postavy policejního komisaře slábne až k bezvýznamnosti a naopak roste role jednotlivých podezřelých. Místo obvyklého pátrání po pachateli dvou vražd Klevisová rozehrává psychologický thriller, v němž se střetávají často protichůdné ambice několika postav. Každá má své tajemství a tím tajemstvím je obvykle plán na nějaký podstatný zisk (peněz, postavení či partnera). Román samozřejmě končí odhalením pachatele, nicméně čtenáře přinejmenším stejně intenzivně zajímá, zda a jak se plány ostatních hrdinů příběhu naplní.

Psychologie postav je silnou stránkou také další výrazné postavy současné české detektivky Michala Sýkory (nar. 1971). Literární vědec, pedagog na Olomoucké univerzitě, autor dvoudílné literární monografie o Vladimiru Nabokovovi a dvou dalších literárněhistorických studií vydal pro mnohé dosti překvapivě v roce 2012 detektivku Případ pro exorcistu, na níž navázal dalšími prozatím dvěma tituly: Modré stíny (2013) a Ještě není konec (2016). Ve všech knihách vystupuje tým olomoucké kriminálky, vedený komisařkou Výrovou, přičemž Sýkora jí i jejím kolegům pečlivě buduje osobní i pracovní zázemí. V Modrých stínech to má i důležitou roli při pátrání po vrahovi univerzitního profesora, protože jeden zhrzený policista začne svým (zčásti vědomým) jednáním celé pátrání ohrožovat. Případ pro exorcistu kolísá mezi humornými peripetiemi vyšetřování v rázovité hanácké vesnici a temným případem dosti kruté vraždy. Pro atmosféru románu to není příliš šťastné, nicméně ve výsledku jde o solidní, napínavou, věrohodnou a do poslední chvíle tajemnou detektivku klasického typu, ovšem obohacenou o většinu prvků, které používají současní světoví autoři; především snahu co nejvíce se blížit realitě. Modré stíny oproti tomu balancují na hranici politického thrilleru, protože o korupci a politiku tu jde především, jakkoliv zpočátku to vypadá na krimi z univerzitního prostředí. Pod jménem Gelnar se skrývá karikatura bývalého ministra vnitra Ivana Langera, o jehož bezúhonnosti česká média mnohokrát zapochybovala, i padoušský kvestor olomoucké univerzity má zcela konkrétní předobraz, nicméně Sýkorovi se vše podařilo udržet v mezích fiktivního románu, nesnaží se explicitně tepat zlořády jako před ním Michal Viewegh. Sýkorovi se podařilo zaujmout i dramaturgy České televize, která se o detektivní žánr zajímá dlouhodobě (s přinejlepším dosti kolísavými výsledky), a výsledkem už byly tři řady seriálu Detektivové od Nejsvětější Trojice.

‚Ještě není konec‘ od Michala Sýkory. Foto: Nakladatelství Host.

‚Ještě není konec‘ od Michala Sýkory. Foto: Nakladatelství Host.

Televizní seriál (Vraždy v kruhu) stál také u proměny tvorby renomované autorky knih pro děti Ivy Procházkové (nar. 1953). V době uvedení seriálu, k němuž napsala scénář, publikovala také svou první detektivku Muž na dně (2014), jejíž děj seriálu předcházel. Chytrá, uvěřitelná, suverénně vystavěná a v mnoha směrech nekonformní zápletka je jedna z nejlepších, jaké lze v české detektivní tvorbě posledních let najít. Čtenář sleduje případ nejen z perspektivy vyšetřovatele, ale fandí mnohým podezřelým a hledá někoho jiného, kdo by odpovídal obrazu chladnokrevného vraha. A nenachází ho, protože jediným opravdu zavrženíhodným padouchem byl zavražděný. Což je další podstatné novum v českém kriminálním žánru: zavražděný představuje ukázkový příklad špatného policajta, který kromě nevybíravého vydírání také pil, fetoval a znásilňoval ženy, jež měl v hrsti. Po dočtení čtenář cítí smutek nad postavami, které za malé poklesky musely tak tvrdě zaplatit.

 

Krimidebutanti

V posledních třech letech se také objevilo několik autorů, kteří si ke svému literárnímu debutu zvolili právě kriminální žánr. Stylu novodobých klasiček ostrovní školy P. D. Jamesové či Ruth Rendellové se přidržuje v Anglii žijící autorka publikující pod pseudonymem B. M. Horská. Její román Pach smrti má dobře rozehranou expozici, v níž se do britského prostředí invenčně a zároveň přirozeně zapojují české prvky (zavražděná je česká bioložka se vztahy na domovské univerzitě, v anglickém maloměstě, kde žije, i v rodném Česku), málo překvapivé rozuzlení se pak v závěru marně pokouší vylepšit thrillerovým finále. V dalších románech s britskou komisařkou českého původu Ellen Jollyovou se autorka vydává na neobvvyklá místa v Evropě: na finský ostrov Ukko Kokko v románu Brouk (2014) či na Sicílii v románu Rukavičky smrti (2016).

Naopak Nela Rywiková (nar. 1979) děj svého románu Dům číslo 6 (2013) umístila do jedné z chátrajících čtvrtí bývalé průmyslové metropole Ostravy a příběh postavila na konfliktech točících se kolem činžovního domu, kterému hrozí demolice. Její krimi má silný sociální prvek, ale nikoli ten prvoplánový, tedy jak nebozí nájemníci trpí pod tlakem developera, ale mnohem strukturovanější: autorka nájemníky v ohroženém domě představuje jako rezignované, sobecké a omezené bytosti a ani odhalená vražda není dílem rafinovaného chytráka. Což jí ale neubírá na hrůznosti. Následující román Děti hněvu (2016) opět těží z dobré autorčiny znalosti prostředí i místních (přičemž propojuje nejchudší vrstvy s místními podnikatelskými i politickými elitami) a vyznačuje se dobrou zápletkou s odporným nálezem na počátku, dobře charakterizovanými postavami, které mají co skrývat, a drtivým vyústěním v závěru, pro českou detektivku krajně netypickým.

‚Děti hněvu‘ od Nely Rywikové. Foto: Nakladatelství Host.

‚Děti hněvu‘ od Nely Rywikové. Foto: Nakladatelství Host.

Patrným problémem Nely Rywikové je doslovnost textu. Něco podobného lze říci i o dalším zajímavém debutu Jiřího Březiny (nar. 1980) Na kopci (2013). Jeho román začíná jako pátrání po nadpřirozeném úkazu (školačce se zjevil anděl), postupně se však stočí k hledání zločince. Březinova síla je opět více v psychologii postav a v budování jednotlivých scén než hlavní zápletky: dlouho sice v duchu pravidel žánru směřuje pozornost čtenářů na falešnou stopu, totožnost pachatele však poté odkryje už ve dvou třetinách knihy a v té poslední dva pátrači (bývalá policistka a vysokoškolský student) poněkud zdlouhavě hledají způsob, jak jej usvědčit. Škoda, že debutantův rukopis nedostal na starost nějaký zkušený editor: výsledkem býval mohl být skvělý psychologický thriller.

V následujících románech jako by už byl autor poučenější a řemeslně zběhlejší – v Promlčení (2015) se zabývá starou vraždou v pohraničních horách, pachatele odhalí až v závěru a potřebuje k tomu podstatně méně stránek. V Promlčení se zároveň objevuje mladý policejní vyšetřovatel, jehož další případ sleduje následující román Polednice (2016); a autor zjevně usiluje o sérii se stabilním pátračem.

 

Drsná škola v českém rybníčku

Už šest románů a jednu knihu povídek publikoval v rychlém sledu Martin Goffa, což je pseudonym bývalého policisty (nar. 1973). Už jeho první dvě knihy Muž s unavenýma očima (2013) a Vánoční zpověď (2013) nabízejí přesvědčivý psychologický profil zločince a jeho zločinu. V případě Muže s unavenýma očima se to trochu neústrojně vynoří z nezvládnuté formy detektivního románu s policejním vysloužilcem v hlavní roli, v lépe konstruované Vánoční zpovědi je zase záměr obhájit nešťastníka, který se v zoufalství pomstí na podvodné lichvářské firmičce, až příliš zjevný. Ale v obou případech se jedná o cenné analýzy českého podsvětí (včetně toho, že v Muži s unavenýma očima je pachatelem Ukrajinec), které prozrazují, že autor toto prostředí dobře zná ze své předchozí praxe. Na tuto praxi ostatně vzpomíná v pitavalu Živý mrtvý a další policejní povídky (2015). Hlavní série s detektivem Mikem Syrovým, kterého nejprve poznáváme mimo službu, pak se však do policejního sboru vrací, je českou variací drsnějších kriminálek amerických autorů.

Ta pravá drsná škola se však v české literatuře objevila až v roce 2015 s románem Rychlopalba. Jeho autorem je Štěpán Kopřiva (nar. 1971), který předtím publikoval mírně parodické, velmi černohumorné a nadmíru brutální akční romány na pomezí sci-fi a fantasy. V Rychlopalbě se zprvu drží zpět, když svého hrdinu, řadového policistu, vyšle na odložené pátrání po dvanáctileté neteři. Postupně se ale děj přiostřuje, bezejmenný pátrač začne porušovat nejen služební předpisy, ale i zákon, přičemž od vloupání do venkovské chaty to jde až ke čtyřem zastřeleným. Zároveň to ale není špatný policajt, jen jde za vyřešením případu dosti svéráznou postranní cestou, a když je vše hotovo, zůstává dál stranou, bez zásluh, bez povýšení, bez díků. Autor navíc – dle nejlepších tradic drsné školy – dohromady zamíchá dva vzájemně nakonec nesouvisející případy. Rozuzlení ani jednoho z nich přitom nekončí pro aktéry děje úplně uspokojivě a i čtenář s nimi prožije onen trpký noirový pocit.

Detail z obálky knihy ‚Rychlopalba‘ od Štěpána Kopřivy.

Detail z obálky knihy ‚Rychlopalba‘ od Štěpána Kopřivy.

Většina nových autorů českých detektivek a krimirománů by potřebovala čas (a možná také editorské vedení) k tomu, aby se takzvaně „vypsali“. Osvojili si umění zkratky, nadsázky a nadhledu i některé formální triky a finty autorů napínavého čtení. Ale jejich dosavadní pokusy jsou už tak dost cenné v tom, jak přirozeně a suverénně do dosud poněkud umělohmotného prostředí české detektivky vnášejí motivy a prvky z aktuální reality: sociální napětí, ziskuchtivý materialismus v mezilidských vztazích či netrestané machinace bílých límečků.

 

Úvodní ilustrace: od Martina Svobody ze sborníku Praha Noir (Paseka, 2016).

 

[ ]

 

Pavel Mandys (nar. 1972) je literární, komiksový a filmový kritik a publicista. Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (žurnalistika a masová komunikace). Mandys je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz a editorem sborníku Praha Noir.