I. Jiří Karásek ze Lvovic

Období fin de siècle na přelomu 19. a 20. století bylo léty duchovního a kulturního kvasu po celé Evropě s rostoucí protikulturou, která napadala a podkopávala zavedené standardy nejen na politickém poli, ale i v psychologické, sociální, sexuální a umělecké sféře. Zatímco Oscar Wilde spolu s autory proslulé Žluté knihy čelil viktoriánskému establishmentu, Joris-Karl Huysman napsal své stěžejní dílo Na ruby, Edgar a Francis Saltusovi psali dekadentní beletrii a poezii ve Spojených státech, k níž se v Evropě přidalo hodně dalších hlasů. I v českých zemích kvasily potlačované politické, kulturní a společenské touhy, které hledaly nové formy vyjadřování v tzv. dekadenci, symbolismu a v prvních výhoncích surrealismu, poněvadž habsburská monarchie ustavičně odmítala udělit Čechům autonomii odpovídající jejich hospodářské a politické moci.

Předložený článek představí jednoho z četných skrytých literárních pokladů z tohoto období, tj. spisovatele evropské úrovně, jejichž díla však byla skrovně překládána a v anglofonním světě jim byla věnována pramalá pozornost. Můj výběr je asi svérázný, ale doufejme, že uvedený autor přivede zvědavého čtenáře k dalším podobně smýšlejícím vrstevníkům nejenom v Čechách, a že otevře i nové pohledy na toto dlouho pohřbené literární podsvětí.

Evropská dekadence konce 19. století zahrnuje celou řadu tendencí. Původně byla jen pejorativním výrazem pro individualismus a subjektivismus romantiků, ale záhy se k ní hlásili spisovatelé, kteří se konfrontovali s převládajícími paradigmaty pokroku a racionalismu a pro svůj postoj využívali vše, co měli tehdy k dispozici. Britský bohemista Peter Butler to ve svém rozboru prózy pozdě dekadentního spisovatele Jana Opolského popisuje takto: „Kde si společnost vážila střízlivosti a realismu, dekadenti dávali přednost představivosti nad skutečností, i dandyismu a aristokratické vytříbenosti nad maloměšťáckou normalitou; kde si společnosti vážila tělesného a duševního blahobytu, dekadenti oslavovali chorobnost a neurózu; a kde si společnost vážila úsilí po hmotnému zlepšování, dekadenti měli sklon k eretismu a abulii.“

Dekadenci v Čechách nejlépe reprezentuje okruh autorů soustředěný okolo časopisu Moderní revue, který představoval česká i francouzská dekadentní díla. Založili jej Jiří Karásek ze Lvovic a Arnošt Procházka. Jeho první vydání v roce 1894 se setkalo s lhostejností veřejnosti i s nepřátelstvím. S odvahou, která tehdy pohoršovala, mladí dekadenti prolamovali jedno tabu po druhém a radovali se ze svých individualistických názorů právě v době, když stín cenzora padal na každou stránku. Obrátili se zády ke společnosti, opěvovali sexuální svobodu a opovrhovali konzervativní mravností. Moderní revue se stala platformou většiny slibných českých autorů, kteří byli později nazýváni nestory české literatury: mezi jinými k nim patřili např. Otokar Březina, S. K. Neumann, Karel Hlaváček, Viktor Dyk, Miloš Marten a Antonín Sova. V časopisu Moderní revue Karásek propagoval odvážný nový typ literatury a sám v podstatné míře přispíval vlastní poezií, prózou, divadelními hrami a esejistikou, dokud se neuzavřela v roce 1925. Publikoval i v dalších časopisech jako Vesna, Niva, Literární rozhledy, Rozpravy Aventina a Fronta a současně redigoval okultistické a spiritistické časopisy jako Okultní a spiritistickou revue, ale i bibliofilský časopis Český bibliofil.

Jiří Karásek ze Lvovic, cca 1930.

Jiří Josef Karásek se narodil do chudých podmínek, absolvoval gymnasium na Malé Straně a v roce 1889 začal studium teologie, které však nedokončil. Náboženství a spiritualita v jeho dílech zůstaly zdrojem fascinace, stály v paradoxním kontrastu k jeho pozorováním tělesné, temnější a pochmurnější stránky života. Jeho názory hodně ovlivnila Schopenhauerova buddhistická filosofická rezignace a Nietzschův individualistický nadčlověk.

Zatímco tvrdil, že je posledním potomkem aristokratické rodiny odvozující svůj původ od středověkého astrologa a přivlastňoval si přídomek ze Lvovic – patrně inspirován přídomkem Lyonnesse z Artušovské legendy, dělal noční směny v rychlíku z Brna do Prahy, kde třídil poštu.

Osvojil si vznešenou Nietzschovu autostylizaci a vyjádřil své pohrdání společností tím, že se soustředil na krajní duševní a citové stavy, posvátné i rouhavé. Podle britského bohemisty Roberta Pynsenta vykazoval typický dekadentní zájem o „mezistavy”.

Opovrhoval puritanismem své doby a zkoumal lidskou sexualitu v různých podobách a současně paradoxně tíhnul ke katolické estetice, takže se jeho postavy často ocitají v pásmu soumraku mezi náboženskou extází a erotickým vzrušením, mezi mysticismem a masochismem.

Vedle próz a kritických esejů, které hájily individualismus a filozofický odstup, psal Karásek i poezii, v níž vyjadřoval své znechucení životem kolem sebe a směle deklaroval svou fascinaci homosexuální erotikou. Jedna taková sbírka diskrétně nazvaná Sodoma, byla zkonfiskována v roce 1895 pro „nemorální“ obsah. Karásek ji neohroženě zveřejnil znovu o deset let později, protože tentokrát měl to štěstí, že byla přečtena poslancem Josefem Hybešem před poněkud překvapeným říšským sněmem ve Vídni, což automaticky znamenalo, že se ocitla mimo dosah cenzury.

Karáskova Gotická duše je jedním z nejznámějších modelů dekadentních motivů v české literatuře. Novela byla nejprve vydána na prahu nového století v roce 1900 a anglicky vyšla ve vynikajícím překladu Kirsten Lodgeové v roce 2015.

‚A Gothic Soul‘. Zdroj: Flickr stránka nakladatelství Twisted Spoon Press.

Hlavní hrdina žije v říši snů mezi chmurným bludištěm své vlastní duše a jeho kalným odrazem v umírající pražské městské krajině rozpadajících se paláců, gotických kostelů, barokních klášterů a zarostlých strašidelných hřbitovů, hledaje nějaký smysl života a spasení v Bohu. Jeho duchovní hledání sama sebe se promítá v hledání blízkého přítele a zároveň v hledání české identity a autonomie. Děje je poskrovnu, jen pár letmých setkání s podobně smýšlejícími dušemi mezi stíny starobylé Prahy. Introspekce a introverze jsou dovedeny do extrému chorobné přecitlivělosti a hrdina nakonec podléhá náboženské mánii zabarvené jeho sexualitou a zemře v ústavu pro choromyslné. Mnozí čtenáři shledají bezútěšnost tohoto příběhu strašidelně neúprosnou a skutečně to není lehké čtení na dobrou noc pro křehké duše. Marnost lidské existence je vyvedena v ponurém detailu, zatímco novela nemilosrdně klesá k příšernému konci. Já si to docela užil.

V předmluvě autor popisuje vlastní dílo: „Není v něm skoro žádného děje. Hrdina obmezuje se jen na jediné: že chodí po svém pokoji, nebo prochází se ulicemi a raisonnuje. Bezejmenný hrdina: bez vnějších osudů, bez katastrofy, jež by přišla zvenčí. Jest osamotněn ode všeho reálního, hmotného. Místo effektů děje, kombinací příběhů a episod — nalezne se tu výlučně malba duše, ne přervaná dějovými podrobnostmi, ale stálý plynulý tok, psychický proud. Ne z příběhů, ale z psychických procesů složil jsem svou knihu. Dojem střídá dojem. Pocit vyměňuje pocit. Je to stálé vlnění duševních stavů. Melancholie marného dětství vystřídává melancholii jinošství cítícího, že život nevyplňuje prázdnoty dnů. Ale to není všechno: melancholie z nemožnosti najíti ohlas, marné hledání přítele, to jest jiná bolest. Nemožnost víry, to jest druhá. Racová skepse, to jest další. Tato bolest z nemožnosti ustáliti v pevný tvar kolísavý život — to jest vlastní hrdina mé práce.” Takový postup je předobrazem psychologického románu 20. století, v němž (podle encyklopedie Britannica) „myšlenky, pocity a motivace postav mají stejnou nebo větší závažnost než vnější děj”. Připomíná další psychologické dílo tohoto období, a to román Knuta Hamsuna Hlad, který vypravuje dobrodružství mladého muže, jehož smysl pro skutečnost ztroskotává podobným způsobem. Není od věci vzpomenout si také na Dostojevského.

Karásek vyjadřuje svou literární filosofii lapidárně v předmluvě ke Gotické duši:

Říci, že má umění podávati svět tak, jak skutečně je, znamená tvrditi, že úkolem umění je napodobovati věci, jež nás nezajímají ani ve skutečnosti. Realismus to tvrdil: ale zastíral tím jen svou tvůrčí nemohoucnost. Říkal-li, že umění nemá úkolem líčiti než to, co existuje, neznamenalo to, než jeho nemožnost dokázati něco, co by bylo nad tuto skutečnost. Zola se smál Sandové, že má zvláštní zálibu líčiti děje, jež se jí nestaly, a popisovati osoby, jichž neviděla. Učinil tím velikou poklonu její fantasii a malou poklonu své vlastní vynalézavosti. A při tom ještě zapomněl, že kdybychom v umění měli viděti totéž, co v skutečnu, bylo by zbytečno buď umění, nebo skutečnost. Pravda uměleckého díla je souhlas jeho s naším vnitřním snem a ne s vnějšími, reálními fakty. Umění je k tomu, by obohacovalo život a ne, aby jej ochuzovalo, ukazujíc jej v chladném světle střízlivého poznání: má život činiti zázračnější očím lidí, vidouc v jeho pozemských tvarech jen pouhý odkaz na jiný, krásnější, imaginární svět. Umělec nemá ochuzovati svou sensibilitu, zbavovati svět jeho půvabných, duhových barev, poněvadž střízlivost je prohlašuje za klam: má zesilovati a zvroucňovati svou osobnost a stejně intensivně žíti všechny své pošetilosti, jako bolesti. Neboť jen jeho prožití v díle má zůstati, zatím co všechno to, co náleží jeho životu ve skutečnosti, prchá v temnotu, jež ničeho nevrací. Fikce je věčná, realita hyne. Vymyšlené tvary žijí, skutečné mizejí. Pravda je pomíjivá, klam věčný. Vášně a city, jimž lidé podrobují se v opravdovém životě, nemají nikdy té intensity, jako vášně a city, jež byly jimi vymyšleny: kolikrát oživuje melancholie Hamletova v nás, jimž se nikdy nevrátí smutek, jejž jsme sami kdysi prožili? Tak se skutečné věci stávají neskutečnými. Kde jsou lásky a přátelství, jež jsme procítili? Netrvaly ani jeden lidský věk. Žijí ještě ti, jež jsme k šílenství milovali, a můžeme jíti mimo ně lhostejně, zatím co Francesca da Rimini s Paolem neustávají se milovati, snad proto, že se ve skutečnosti nikdy tím způsobem nemilovali.“

Proto dostaneme vhled do jeho duševního rozpadu: „Tikot hodin proměňoval se mu se v hlas člověka, jenž mu vypravoval, v roztěkanosti prvních soumrakův, o plíživých úkladech” […] „Tak mu oživovalo všechno mrtvé, co všechno živoucí zmíralo před vstupem do jeho duše. V těžké, fantasticky řezané skříni viděl pojednou veřeje ohromného sálu, jež v duchu otevíral” […] „Vysedlá dlaždice chodby měnila se mu v náhrobní kámen. Pod ním tušil velikou kryptu, kde mrtví povstávají a udiveně se rozhlížejí.”

S Karáskovým hledáním osobní identity a významu jde ruku v ruce hledání české národní identity: „Odyssea české duše. Bludné cesty její, vysilující námahy, dojíti ne moci, ale pravdy … To byla její historie před tím, než přišla na ni katastrofa. Nad biblí schýlena v osamělé chatě, seděla u plachého kahance a pokorně čekala na pokyn pravdy, na její zjevení. Z hlubin svých ji chtěla vyvážiti jako z tajemné studně. Čekání: to byl její symbol.” […] „Čím více ztrácel teď český národ a češství samo v jeho myšlenkách obrysy, čím se vše stávalo legendárnějším, tím slavnostnější zdálo mu se toto nevyplněné poslání.”

Jeho city pro český národ jsou tak spletité a ambivalentní jako jeho vlastní duchovní hledání: „Hloubka mysticismu, co z toho lidu vála! Hus, — ne, ten byl více theolog. Ale Chelčický! A Komenský! Jaká hloubka, jaké moře ! A ten lid vymřel, ne vysílen rozkošnickým hýřením jako jiní národové, ale námahou nalézti pravdu. Zemřel drsností osudu, tragikou, která rozrývala srdce” […] „Ni-hilismus, ano nihilismus jest jediná možná filosofie tohoto lidu. Nihilismus, jenž je morálkou otroka, filosofií páriů. A zatím co v krvi jiných národů víří pýcha, výbojnost, u této degenerované rasy jest jediný převládající pocit: zbabělost a naprostá nedůvěra ke všemu. A předem k životu . . . Nihilismus.”

Karáskovo hledání pravdy se prolíná do jeho hledání milence. Hledá vášnivé přátelství, které se spočívá v „sdružení dvou těl stejně, jako sdružení dvou duší” ale nachází jen nahodilá, přechodná setkání na ulicích: „Mimoděk pohleděli na sebe. A hned jako by je cosi zbližovalo. Neoslovili se však. Ba neodvážili se už po druhé do sebe se tak zadívati. Ale cítil od té chvíle, že jest jako pod magnetickým vlivem příchozího. Byl to někdo, kdo by mu mohl býti přítelem? Ah, žíti, jen žíti… Všechno, jen ne toto živoření, tento položivot. Nic celého. Nic pořádného. Ani pořádná vášeň, pořádný cit, ba ani pořádná nuda. Samý polocit, polovášeň, polonuda. Někdo se usměje, usměje se po něm, a neví ani proč. Někdo řekne : pojď se mnou, a jde a neví ani, proč a kam jde. To je vše. A to je život.”

[…] „Podíval se náhle v zraky cizincovy. Neviděl ještě nikdy takových očí. Zelenavý jich odstín přecházel tmou v měkký, zlenivělý a teplem jako žhoucí žlu- tavý, jantarový tón, jenž zdál se do sebe ssáti a vpíjeti tmu. Oči, jež zdály se lákati a zároveň ironisovati, rozevíraly se a přivíraly, hned jako se zostřenou pozorností, hned zase jako v naprosté apathii. Pocítil nepokojnou lásku k cizinci a přál si zmocniti se jeho tajemství. Pozoroval pohyby jeho rtův a nervosní chvění prstův: a najednou zdál mu se cizinec tak podivně známým, a rty nebyly rty někoho cizího, ale rty jeho vlastními, a ruce — to byly jeho vlastní ruce. Ztotožnil se s cizincem a byl jako hypnotisován jím, že všechno kolem zdálo mu se jako zemdleným a zaspalým.”

Cudným způsobem pohled vyprávěče přesouvá od cizince k večerním zvonům, které se rozezvučí nad Prahou. Všechny jeho starosti se soustřeďují v tomto okamžiku. „A cítil teď , jako by zvony hovořili dalecí mrtví. V tomto okamžiku zdálo se mu, že nezměrné množství neviditelných mrtvých oživuje a plní ulice města a vchází pod střechy domů. Všechno hovořilo k němu o nesčíslných lidech, kteří tu žili před ním, stejně jako on toužili, aby na konec odešli v nicotu. Také jich ruce třásly se zimničným nepokojem. Jich puls zvýšeně tloukl, když se blížili tajemství. Chtěli milovati a ubližovali. Chtěli býti milováni a cítili chlad. Jich duše rozevírala se do šíře a do hloubi, aby na konec poznala svou malost.”

Každý ze slavných zvonů staré Prahy je popisován v detailu jak sílí autorovo crescendo. „Krvavou záplavou zardělo se nebe. Veliká fantasmagorie zapálených kostelův a vybíjených klášterů vstávala před zraky.“[…] „I cizinec zatím odešel.”

Nejlepší a nejhorší z českého národa podle Karáska ztělesňuje Petr Chelčický (asi 1390 – asi 1460), pacifistický středověký autor, který později ovlivnil Tolstého. Tady je další skrytý poklad české literatury: „Ovšem, Chelčický byl veliký duch. Ale vlastně vyšel ze své doby a předešel ji tak daleko do budoucna, že ani dnes není ještě oceněn.” […] „Zatracoval veškerou ‚moc mečovou‚, všechno přelévání krve jak ve válce, tak za poprav — k tomu by měl dnes také příležitost, nebyl by anachronický. Ale zatracoval také všechnu nadřízenost člověka nad člověkem, úřady, konšelství, hejtmany a krále. Upíral oprávněnost soudce, zavrhoval přísahu. Byl velký a absolutní nihilista. To byl typ Čecha, neboť všichni pracujeme k nihilismu. Nikdo nedovede všechno tak velikolepě popříti, jako Čech, a Chelčický to dovedl přímo ideálně.” […] „Nic nemají dělati, poněvadž každá činnost je světská marnost a ďábelská pýcha, a nic nedělati je základ vší moudrosti. To je nám mluveno z duše. A proto je Chelčický největší český filosof.“

Taková ambivalence nad nihilismem a nicotou, odrážející jeho všeobecnou psychologickou ambivalenci, obsahuje sice schopenhauerskou rezignaci, např. ve formě nahoře zmíněného výroku Chelčického, ale také zřetelně slyšíme jazyk Nietzscheho, když vypravěč ztrácí svou křesťanskou víru: „Popíral jsi život. Kázal jsi odumření a askesi. Poděsil jsi svět vyhublými tvářemi mučedníků, místo abys jej potěšil úsměvem a šťastnou důvěrou.” […] „Tys nám řekl : Blahoslavení slabí, nemocní, nízcí… Nenáviděl jsi života a přivedl jsi na svět smrt.”

Stejně jako Nietzsche se i vypravěč snaží stát mimo dobro a zlo, a v intertextuálních ozvěnách ze Salomé od Des Esseintese nachází femme fatale v postavě Marie Magdalény. V „ovzduší půvabné neřesti,” […] „Vším hříchem napřed prošla. Vyžila všechno. Vyssála ze života všechny požitky.” […] „Ano, je třeba milovati svět, okusiti jeho rozkoší. Pak teprve dojde se k Bohu a ctnosti. Je třeba napřed hřešiti a pak teprve možno státi se světcem. Nutno milovati až do šílenství, aby bylo možno se odříkati. Neboť není možno odříkati se, když se ničeho neužilo a nepoznalo.”

Ale v tom je zřejmě šílenství. „Slunce zapadalo bezlesklé, jako deska potažená popelem,” když vypravěč podléhá své konečné náboženské mánii, přičemž Kristus je sjednocen s jeho letmým milencem. Slyší „fanfár[u] všeho potlačeného života, potlačeného pohlaví” a cítí „bolest-rozkoš Marie a Magdaleny, matky, držící umučené nahé tělo Synovo na kolenou a hříšnice, objímající mrtvého nebeského Milence a skrývající jeho tvář v proudech těžkých, mastmi napuštěných, rozvolněných vlasů.”

Překladatelka Kirsten Lodgeová ve svém doslovu vykládá: „Protože hlavní zástupce české dekadence přiznal barvu s Oscarem Wildem a otevřeně vyjádřil své stejnopohlavní touhy a ztělesňoval je v dekadentním rámci, homosexualita se neobjevuje pouze v narážkách, jako v případě románu Na ruby, ale je vlastně stěžejním prvkem českého hnutí.” Když byl Oscar Wilde uvězněn na dva roky kvůli „nemravnosti”, odsoudila ho také většina evropského tisku, avšak Moderní revue byla jedním z mála periodik, které ho podporovaly. Kromě toho v červnu roku 1895 se „senzační” vydání Moderní revue zabývalo nejen procesem Oscara Wildea, ale také fenoménem homosexuality všeobecně, což bylo tehdy prakticky bezprecedentní.

Pozoruhodná je skutečnost, že během třicátých let dvacátého století Karásek působil v redakci unikátního periodika Hlas sexuální menšiny pro homosexuální obec v Československu, které v květnu 1931 začalo vycházet jako čtrnáctideník. Rok nato byl přerušen, ale znovu se objevil pod titulem Nový hlas. List pro sexuální reformu s nákladem několika stovek výtisků a vycházel až do roku 1934. Jeho vycházení bylo ještě několikrát přerušeno, ale dochované kopie poskytují úžasný vhled do života této menšiny. Stejně jako německý prototyp Der Eigene, který byl uzavřen v roce 1932 kvůli nacistickému nátlaku, časopisy Hlas a Nový hlas nabízely nejrůznější články, básně, povídky a fejetony týkající se literárních, historických a lékařských stránek homosexuality, ale také seznamku. Když Karásek dostal Státní cenu pro literaturu, časopis Hlas vydal v prosinci 1931 zvláštní číslo o jeho životě a díle.

Hlas, ročník 1936, číslo 1. Zdroj: queerpamet.cz.

Ostatní Karáskova díla nejsou tak pochmurná jako Gotická duše. Například povídky ve sbírce Posvátné ohně představují v malířském detailu malebné mytologické příběhy náboženské a erotické extáze na exotickém pozadí.

V roce 1938 Karásek vydal autobiografický román Ztracený ráj, v němž popisuje své dětství a mládí v Praze na přelomu století v podobně jemných podrobnostech bez ohledu na tehdejší tabu. Několik z jeho románů je dnes považováno za sci-fi nebo fantasty. Měl zájem o okultismus a byl členem českého hermeneutického spolku Hermetik Universalia, což mělo vliv i na jeho beletrii. Okultistický prvek v díle Romány tří mágů zahrnující Román Manfreda Mcmillena (1907), Scarabeus (1908) a Ganymedes (1925) byl podle Karáskových vlastních slov inspirován tajúplným přítelem z Vídně, jehož dandyismus byl prý jedním ze zdrojů inspirace. Tím dalším byla romaneta spisovatele sci-fi Jakuba Arbesa, který by zasloužil vlastní článek. Zájem o okultismus a magii má v české beletrii a evropské beletrii týkající se českého prostředí tisícerý odraz, např. v díle Miloše Urbana, v knihách Magická Praha od Angela Marie Rippellina, v Prague in Black and Gold od Petra Demetze, která probádává anglofonní beletrii z 19. století o magické Praze, ale také v dílech Phantastes od George Macdonalda a The Lifted Veil od George Eliotové (která strávila v Praze jeden den) i v díle The Witch of Prague od Francise Mario Crawforda.

Karásek byl také milovníkem umění a jeho sbírka moderních obrazů byla jedna z největších soukromých sbírek v celé Evropě. Později byla znárodněna a vystavována v českých muzeích.

Karásek vrhá dlouhý pestrobarevný stín do současné české beletrie. Vedle moderních neo-dekadentů je mnoho dnešních autorů, kteří se k němu hlásí jako k otci zakladateli české beletrie s homosexuální. Stěžejní příručka v této oblasti Homosexualita v dějinách české kultury představuje široké spektrum romanopisců, dramatiků a scenáristů, kteří přiznávají jeho vliv.

Poznámka ohledně překladu do angličtiny: Jsou překladatelé, kteří velmi ochotně přizpůsobují strukturu českého díla anglofonní žánrové zvyklosti a šmahem přeformulují text tak, že původní kolorit téměř zmizí. Naštěstí překladatelka Kirsten Lodgeová většinou respektovala češství tohoto díla, a z rozboru jejích postupů, který se nachází v Czechlistu, jsem se hodně naučil.

Úvodní obraz: Sascha Schneider – ‚Triumph der Finsternis‘ (1896), z Anglického vydání ‚Gotické duše‘ od Twisted Spoon Press. Zdroj: schwulesmuseum.de.