Michal Viewegh

Báječný rok (deník 2005)

Báječný rok (deník 2005) Báječný rok (deník 2005)
Druhé město, 2006

Michal Viewegh je tu posedmnácté knižně a potřetí báječný. Ale poprvé mimo svoji roli vypravěče příběhů. V Báječném roce, s podtitulem „deník 2005“, podnikl letos čtyřiačtyřicetiletý spisovatel výlet k žánru, který ruší hranici mezi autorem a jeho literárními postavami, rozbíjí text do fragmentů a nutí zapisovatele zapomenout na svůdnosti fabulace. Čtenářsky může být tento krok lákavý, protože slibuje, že tvůrce se před ním objeví an sich a dovolí mu nahlédnout do intimity svého myšlenkového i fyzického světa.

Viewegh ale v Báječném roce odhodil děj a vsadil na kartu autenticity z jediného důvodu: „No když už jsem se rozhodl nedávat rok žádné rozhovory, musel jsem si to přece nějak vynahradit; jsem na rozhovorech o vlastní osobě závislý…“ Tematická redukce a vyhrocenost dikce, které z této volby plynou, jsou děsivé: tři sta padesát stránek okupuje permanentně podrážděná a cynicky nabroušená postava spisovatele, který na jedné straně podléhá paranoidnímu dojmu, že se proti němu spiknul svět, a to především literární kritici a bulvár, a na straně druhé má neustálou potřebu dokazovat si svoji výjimečnost, protože on „už teď má za sebou bohatší, úspěšnější život než zhruba pětadevadesát procent lidí na této planetě“.

Viewegh vypustil na knihkupecké pulty svoji zatím nejhorší knihu. Snůšku hysterických a zlomyslných samomluv, které poztrácely humor i soudnost a za sebou nechávají spálenou zemi. Autor se obává, že „géniů není v české literatuře mnoho“, rozhodně mezi ně nepatří Ajvaz, Balabán nebo Urban. Se současnou světovou literaturou je to ještě horší: Bukowski nebo Bernhard nemají šanci, pánům Djianovi nebo Palahniukovi radí rovnou „jít do prdele“ se svými knihami a místo pokusů o literaturu doporučuje léčení na psychoanalytické klinice. Literární kritiky a politiky v čele s Klausem Viewegh posílá stejným směrem, paušálně smete ze stolu také „naše spoluobčany“, kteří jsou „slepí, hluší, nemyslící, bez paměti“. A tak dále. Proč tuhle zoufalou a urputnou lekci z arogance a ješitnosti, hulvátství a žárlivosti vůbec číst?

Kvůli autorovi přece! Sice ho občas pozlobí hemoroidy, zanáší se myšlenkami na nevěru, někdy se napije víc, než by chtěl, v noci kouká na internetu na porno a přes den intenzivně píše, ale jinak žije „obyčejný život, který nic nepředstírá“. Leští si svoji svatozář nad hlavou a chválí se a chválí – a „nejenže se sám chválím“, dodává Viewegh, „já tomu dokonce věřím!“ Čtenář ne. Báječný rok servíruje psychologický portrét člověka, který má k báječnosti a autenticitě opravdu daleko: sám sobě přerostl přes hlavu a teď se zmítá v nejistotě a vůbec neví, co s tím. Nejvíc patrné to je v pasážích, kde chce do široka rozlít své city, třeba když jeho manželka rodí. Ovšem cítit v tu chvíli „sounáležitost, dojetí, lásku“ – to je lyrika jak prkno.

Pokud Michal Viewegh opravdu věří, že „to, co je pro vás nezajímavé, je pro mě všechno, co mám“, možná by měl zavolat Palahniukovi s Djianem a na tu kliniku se podívat s nimi.

P. S.: Recenzi na tuto knihu si ode mne původně objednal týdeník Reflex. Když tamější odpovědné osoby zjistily, že recenze je negativní, zalekly se, zřejmě co by tomu řekli pan autor a jeho vydavatel, a beze slova vysvětlení text nahradily poslušným a bezbarvým psaním A. Halady. Slušně se tomu říká předposranost, vulgárně cenzura.

Radim Kopáč

Druhé město, 2006