Když jsem na letošní Literární vysočině navštívil jeho autorský večer, zprvu jako bych naslouchal nějaké modlitbě, mantrám, v nichž více než o význam slov jde o jejich opakování či rytmus. Posléze (snad, že mne opouštěla únava z dlouhé cesty; snad, že mi nezbývalo, pokud jsem z toho chtěl něco mít, než vésti s texty tichý a urputný dialog) se mi přece jen slyšené otevřelo natolik, abych se chtěl také začísti.
Abych nejdříve seznal, že můj prvotní dojem nebyl zcela od věci, neboť texty Pavla Zajíčka – takto Pavla Z. – stojí na půli cesty mezi prozaizovaným volným veršem (s častou shodou mezi gramatickou a metrickou normou) a rytmovanou prózou (rytmovanou opakováním motivů, slov, textových sekvencí, sporadickými rýmy).
Knížka Cesta vlakem z P. do B./Pollockovy fleky odposlouchaná slova je začasté slylizována co jakási výpověď – promluva subjektu nikoliv jen lyrického, nýbrž subjektu účastného ve světě a na světě. Subjektu aktivně se podílejícího na dění světa (veřejného i soukromého), subjektu naslouchajícího, vidoucího, vědoucího a reflektujícího, co se kolem něj a v něm odehrává.
Tyto promluvy mají podobu útržků, skvrn na zdi, v nichž třeba nalézti to, co by mohly symbolizovat: třebas i tak, že je domalujeme. – Chci říci: Tyto promluvy zůstávají oněmi nesrozumitelnými mantrami („Výbuchy slov, která ztratila svůj smysl.“) tehdy, nenalezneš-li k nim kód, nestanou-li se modlitbami tvými.
Nepokusíš-li se cizí formy vyplnit vlastním obsahem, nevezmeš-li všechny ty pravdy, protipravdy a polopravdy („Zaznamenávané pevnou rukou i třesoucí se rukou.“) za své: abys souhlasil, abys polemizoval. Především však proto, abys doplnil kulisy, v nichž mohly být prosloveny; abys doplnil příběh, jenž k nim mohl vésti a jehož jsou domnělým komentářem.
Mohlo by se zdát, že na takovéto cestě ti bude na obtíž nekonkrétnost, tedy fakt, že se Zajíčkova slova dějí v prostoru jen málo ohraničeném, že tudíž jen málo víme, kdy, kde a za jakých okolností „vznikla“. Jestliže už se bližší vymezení přece jen vyskytne, slouží většinou vazbám intertextovým.
Tuto nekonkrétnost (ostatně také nadměrnou eliptičnost) bych Zajíčkovu textu nevyčítal – autor zkrátka počítá s aktivním čtenářem: „Abychom se brali vážně, musíme se potkat v údolích / nejednoduchých, nesnadných.“ Neboť dobře ví, že: „Není nic horšího než netečné tváře.“ Touha po vyslovení se je Zajíčkovi soupodstatně potřebou sdílení se, spolubytí. Ať již otevřeně artikulovanou, ať už skrytou: neboť se tu jako s nutnou a samozřejmou podmínkou počítá s faktem, že skutečným tvůrcem díla bude právě až čtenář.
Pokud bych mohl něco vyčísti, snad tedy to, že nároky kladené na čtenářovu schopnost vlastní tvorby jsou natolik velké, že mnohé od četby Zajíčkovy knihy odradí. Nejsem si však jist, zda tato vina padá toliko a úplně na hlavu autorovu.
Jemu bych vytkl jenom přemíru patosu a ohmataných slov („Mohl bych najít novou sílu, duši, možná také srdce.“). Já sám jsem si početl (a zapřemítal). – S vědomím, že druhý by na mém místě četl jiné dílo.

Ivo Harák