Beletrie
Marek Šindelka (1984) získal v roce 2006 za svoji básnickou prvotinu Strychnin Cenu Jiřího Ortena. Že jeho autorskému naturelu konvenuje poetický způsob vyjadřování, dokazuje i jeho prvotina prozaická.
Chyba je dobrodružným líčením s návodným titulem, zručně i plánovaně se pohybujícím mezi detektivním příběhem (nálezy brutálně zamordovaných), thrillerem (stoupající napětí a záhadně číhající zlo jsou dostatečně dráždivé) a do slov přepsaným komiksem (čtenáři se téměř vybavují strohé expresivní tahy černobíle provedeného Sin City). Děj, rozkotaný do fragmentů a pohledů jednotlivých zúčastněných, je osvěžující, protože v českém literárním světě stále ještě ne zcela obvyklý. Zároveň ale, z pohledu současné literatury světové, podobně vedené knižní dění přesně zapadá do tzv. postmoderních kolejí.
Právě pro zvolené žánrové směrování je jednoduché převyprávět základní děj příběhu: Kryštof, pašerák vzácných a ohrožených druhů květin, dostane zvláštní, ale výborně placenou nabídku. Odjede do Japonska, získá podivuhodnou květinu, vrátí se s ní do Čech – a samozřejmě zjistí, že na nebezpečný úkol se váže hrozba a že ani samotná rostlina není nějaká bezelstná květinka. Obava je oprávněna: v Kryštofově okolí se objevuje mnoho mrtvých a také on umírá. A hle: hlavním hrdinou textu je někdo jiný!
Temný příběh svazuje reálnou i nevědomou rovinu, a je to vyprázdněná duše, která otvírá přístup do ohroženého těla. Autor zapracovává exotické legendy do běžné skutečnosti, vysvětlitelné události propojuje se záhadami, jež překračují možnost běžného chápání. Zároveň rýsuje odvěkou hranici mezi Západem, reprezentovaným snahou pochopit a odhalit (zosobňuje jej postava kriminalisty Antonína Broma), a Východem, který zastupují temné síly bojovníků jdoucích nejen přes hranice států, ale i přes možnosti těla. Vzniklý labyrint, nikterak komplikovaný, ale skvěle aranžovaný, je samozřejmě poutavý: Marek Šindelka uplatnil svůj básnický smysl pro zkratku a střídání pozic, poloh, časů i dějů. Zvolil jednoduchý způsob, jak proniknout úžinou mezi banalitou a napětím. Skutečnost, že občas se více otírá o jednu, jindy o druhou hranu je pro tuto plavbu pochopitelný, ba očekávaný.
Ve třech oddílech (Kryštof, Andrej, Květina) se proplétají osudy několika postav, vlastně právě těchto tří jedinců: pašeráka, jehož osud byl jakoby předurčen už v dětství sudbou o nebezpečném bolševníku; dále kluka z pasťáku, jehož úděl se s ním táhne též už od kolébky, neboť byl týraným dítětem; a do třetice záhadné květiny, která je rovněž živou bytostí a navíc čímsi mezi smyšlenkou a vidinou. Tedy problematika předurčení a hledání té správné cesty, analýza naplnění a vyprázdnění duše, jež je pohádkovým stylem vyprávěna jako dávná story o putování a hledání štěstí v prostých věcech, o touze i fatálnosti porušování pravidel. Skoro artušovský příběh se samurajskou příměsí; je v něm vše: oddanost i zrada, obětování se a nalezení blaženosti. Happy-end vše řečené jenom potvrzuje, stejně jako dílo vřazuje do postmoderních drah a paradoxů.
A ještě jednu věc je třeba v souvislosti s Chybou zmínit: autor nikterak nepopírá svoji básnickou minulost, a tak i jeho prozaický text je proplétán poezií, jakýmsi zestručnělým, vypreparovaným dějem, který slouží jako hybatel, jako skluzavka, po níž se příběh posouvá, postrkuje, převaluje. Jestliže někoho mohou rušit někdy až příliš poetické výrazy v textu, znovu podtrhněme postmoderní ráz celku: protikladnost hrubosti a něžnosti, drsnosti a sentimentu, krásy výrazu i hrůznosti obsahu je nástrojem naprosto platným, sice nezvyklým, ale proto okouzlujícím. (Ovšem fakt, že autor svému básnickému jazyku někdy podlehne až přespříliš a že svojí poezií svoji prózu poněkud zbrzdí, ale platí též.)
Zní to možná lapidárně, ale závěr je v tomto případě jednoduchý: Přečíst si originální, nápaditou i prostou Chybu spisovatele Marka Šindelky rozhodně není pochybením.
Milena M. Marešová