Václav Cílek

Dýchat s ptáky

Dýchat s ptáky Dýchat s ptáky
Dokořán, 2008
Autorská práva v zahraničí:
Dilia
http://www.dilia.cz

Charakter dané zeměpisné nebo dějinné oblasti může člověk v koncentrované podobě nazřít také na místě, které je prosyceno duchovní atmosférou a závanem spěchajícího času. Na genia loci konkrétních míst a krajin jsou citliví zejména básníci. Mácha nahlédl českou zemi v esenci zřícenin hradu Bezděz. Rilke napsal jednu ze svých prvních, romantismem ještě poznamenaných básní poblíž hradu Tolštejn u Rumburku. Pocítil, že v tamějších „kamenech prosycených starobou“ spočívá jádro a paměť dávných i nedávných, skutečných i fiktivních dějů a tragédií, otisk lidského osudu v prvcích koncipujících krajinu.

Vztah mezi člověkem, krajinou a časem, respektive pamětí, je soustavně a opakovaně prozkoumáván rovněž v esejistických knihách Václava Cílka (např. Krajiny vnitřní a vnější, 2002; Makom. Kniha míst, 2004). Geolog, klimatolog a popularizátor vědy, jak se autor sám charakterizuje, vydal na dané téma i další studie, kupříkladu publikaci Střední Čechy. Příroda, člověk, krajina (2003) nebo esej Tsunami je stále s námi (2006). Řadu textů, které se do zmíněných svazků nevešly, glos, recenzí, marginálií, esejisticky plynoucích úvah a myšlenek, shrnul nyní do knihy Dýchat s ptáky, nesoucí mnohé naznačující podtitul Obyčejné texty o světle paměti, pravdě oblaků a útěše míst.

Název knihy si autor vypůjčil od amerického básníka Theodora Roethka z básně Vzdálená pole: „…ale když dýchám s ptáky / Duch zmaru se stává Duchem požehnání / a mrtví začínají ze své temnoty zpívat do mého snu.“ Dodejme pro úplnost, že Cílkovu knihu výtvarně doplňují studie předčasně zemřelé výtvarnice a „pozorovatelky ptačího života“ Olgy Karlíkové. Ta byla malířským autodidaktem, soustřeďujícím se na zobrazení „ptačího zpěvu“. Podobně jako dnes skoro zapomenutá výtvarnice a myslitelka i Cílek jako by věnoval pozornost především tomu, co je skryto za tváří nebo za maskou krajiny a co se na povrch dere hlavně v extatických okamžicích a mimo vědecké paradigma, jež v době post-postmoderní nadobro ztrácí půdu pod nohama. Cílek je hledačem „druhé strany míst“, Janusovy odvrácené tvářnosti krajiny, přičemž naléhavě poukazuje k často zkreslenému nebo mylnému pojímání krajiny nebo k jejímu čistě ekologickému, nikoli niterně etickému, estetickému a filosofickému přetváření. Na jedné straně konstatuje, že freudovskou pandemií současnosti může být také náš pocit viny z toho, jak vědomě i nevědomě rozvracíme planetární klima. Tento frustrující pocit viny a bezmocnosti dokonce může zastínit faktickou devastaci přírody vnímané stále jako cosi výsostně romantického, arkadického. Na druhé straně nepřestává věřit ve „světlo“, jež z krajinného rázu a jeho tvarů vyzařuje i v prostředí civilizace urbánní a přírodě odcizené.

Kde nestačí verbální popis, použije autor jako názorný důkaz fotografickou dokumentaci. Snímky krajiny doprovází sugestivním komentářem, jako když k fotografii stodoly ztracené v labyrintu keřů a travin poznamená: „Intenzivní pocit krajiny, v níž jsme prožili mnoho generací.“ Ano, rozpomínka, něco nenadále se rodícího při kontaktu s krajinou, sounáležitost člověka s časem přírody, s rilkovskou „starobou kamení“, je oním základním elementem, z kterého spřádá tento vědecký esejista své vize, konstrukce a kompozice, věnované sice rozdílným místům a krajům v Čechách i jinde, avšak se společným jmenovatelem, jímž jsou romantický ozvuk a mystický nádech. Ať se věnuje „cestě do Uničova“, při které jako by ze dna paměti pozvedá nezajímavost, všednost tohoto pro historii nepodstatného místa/města, ať se zabývá Olomoucí jako městem „ženského rodu“, aspirujícím být nejen hanáckými Aténami, ale být možná i významnější enklávou než Vídeň nebo Budapešť, ať se pokouší v drobné črtě o místě Dvořákových letních pobytů Vysoké u Příbrami vystihnout, jak se středočesky mírně zvlněná, nenásilná krajina promítla do romantického vzletu i dramatu skladatelova díla, ať se pořád vrací k bludným i „nebludným“ kamenům, k alejím, které jsou káceny, k místům, jež jsou lokalitami zázraků i temnot, zůstává Václav Cílek vždy v zakletí svých vnitřních přístupů a snů nad fenomenologií i noumenologií „krajiny a paměti“. Přitom není zdaleka takovým vizionářem, jakým je třeba židovský autor Simon Schama, jehož kniha Krajina a paměť je dnes světově proslulým bestsellerem, zanechávajícím výraznou stopu i v Cílkových reflexích.

Předností textů v této knize i v jiných studiích je jejich „příčný“, interdisciplinární charakter. Když se např. autor snaží postihnout ducha Santiniho barokních staveb ve smyslu jakýchsi „korunovací“ krajiny architektonickým dílem, pak je mu dramatismus Santiniho architektur objasněn také pomocí bubnování jeho přítele Pavla Fajta, který údajně nosil v hlavě projekt, „že bude v Santiniho kaplích a chrámech pobývat celé dny a pozdě v noci bude naslouchat, jakou hudbu mu posvátná geometrie místa našeptá.“

Pythagorejský nebo orfický akcent, umně provázaný s „příčnými“ a „hermetickými“ disciplínami, je leitmotivem všech Cílkových textů, ve kterých se autor snaží „dýchat s ptáky“. Soubor jeho článků navíc může posloužit čtenáři jako názorná učebnice esejistického umění, onoho žonglování mezi exaktními pojmy a esteticky beletrizujícím akcentem, přítomným v korpusu eseje. Dokonce to vypadá tak, že Cílkův literární modus vivendi je téměř jediným způsobem, jak pro přítomnost uchovat něco z někdejších přebujelých vědecko-pozitivistických diskurzů, které ztroskotaly právě kvůli tomu, jak málo uměly dýchat a jak byly neživotné. Cílek „svá místa“ poetizuje a krásu nachází rovněž v destrukci obdobně jako Umberto Eco. I vylidněná, lidským působením zničená, „vytěžená“ krajina na Mostecku vyznívá v jeho líčení jako poezií překypující a magické místo, což v čistě lyrickém pojetí zachytil před ním už básník „zóny“, nedávno zesnulý Emil Juliš.

Jan Suk

Dokořán, 2008
Autorská práva v zahraničí:
Dilia
http://www.dilia.cz