Jakuba Katalpa

Hořké moře

Hořké moře Hořké moře
Paseka, 2008, 285 str.
Autorská práva v zahraničí:
Dana Blatná Literární agentura
http://www.dbagency.cz
blatna@dbagency.cz

O prozaičce Jakubě Katalpě doposud nevíme z hlediska soudobého literárního života příliš mnoho. Rovněž v její nové knize Hořké moře (vydané v nakladatelství Paseka) se dočteme o autorce pouze tolik, že se narodila 23. září před devětadvaceti lety, neboli že jí ještě není ani třicet. Leč kde se narodila, zůstává veřejnosti i nadále utajeno, stejně jako skutečnost, že jde o pseudonym. Kdo by totiž chtěl, může si fakta o jejím literárním pseudonymu a o literárních začátcích autorčiných zjistit v nedávno uveřejněných Dějinách literatury v západních Čechách (1890–2006) z pera Bohumila Jiráska. Tam je ovšem její občanské jméno pohříchu uvedeno nesprávně, takže je ani neprozrazujme, nicméně můžeme potvrdit, že Katalpa je spjata se západočeským regionem. Před třemi lety vyvolala velký ohlas v čtenářských kruzích i v kritické obci její prozaická prvotina s názvem Je hlína k snědku? Také tato próza vyšla v Pasece, stejně jako nyní Hořké moře – jenomže v Pasece si to bohužel valně nepamatují (tři roky je dlouhá doba, není-liž pravda), tudíž bezelstně tvrdí, že se autorčina první próza jmenovala všehovšudy Je hlína k snědku – otazník sem, otazník tam…

Odezva, které se těšila zmíněná autorčina prvotina, byla však více než protichůdná: zejména některé recenzentky, Katalpiny mladší vrstevnice, knihu povýtce zatracovaly a pohoršovaly se nad ní, naopak zvláště zkušenější kritikové k ní byli o poznání vlídnější. Leč obecně vzato o knihu byl značný zájem, četla se mnohem víc než jiné první knížky, takže není divu, že právě tak veliké očekávání mohlo být nasměrováno ve vztahu k její nové próze. Dalo se předpokládat, že Katalpa bude pokračovat v pojetí své postjuvenilní „Hlíny“, že bude znovu spojovat postmoderní pojetí kompozice s mnohotvarem (para)autobiografických linií příběhu – a že to vše poznovu naservíruje čtenářům se záviděníhodnou vitalitou, s níž ale podle názoru jejích odpůrců dokonce překročila určité meze. Dle názorů jiných ovšem překročila nanejvýš meze chápání určitých nepatřičných posuzovatelů moderní české prózy, a jejich odsudek se věru dal předpokládat: vždyť čemu po čertech nerozumíme, to s gustem zatratíme…
Nyní se však musí v kritické reflexi autorčiny poetiky a estetiky kupodivu začít jakoby úplně od začátku (případně by se mělo v hodnocení nedlouhého tvůrčího vývoje Jakuby Katalpy přihlédnout i k jejím juveniliím, vydaným v podobě regionálních tisků): próza Hořké moře je totiž naprosto jiná neboli velice odlišná ve srovnání s předchozím titulem Je hlína k snědku? – a lze konstatovat, že naturel Katalpy se zde projevuje v mnohem širším rozkmitu a rozpětí, než jak by se po přečtení jejího debutu na první čtenářský a kritický pohled zdálo. Co mají obě knihy společného, to je opět zjevná zakotvenost v postmoderním způsobu vyprávění, zase je zde výrazně představen ze všeho nejvíc postmoderní princip prolínání kompozičních linií, zmínku si zaslouží také její hojné využívání tematických aluzí, někdy můžeme hovořit o zřetelném příklonu k postmodernistickým citacím atp.
Přesto ale zřejmě platí, že označit tuto prózu nějakou lapidární charakteristikou rozhodně nebude snadné a ani nemůže být snadné, poněvadž se autorka veškerým ustrojením svého líčení a svých roztodivných imaginativních líčení takovéto zkratce v pojmenování její knižní „druhotiny“ bytostně vyhýbá. Nicméně asi můžeme s velice simplifikující nadsázkou povědět zhruba tolik, že v tomto případě zčásti máme co činit s románem o holocaustu v tuzemských poměrech, zčásti s pozoruhodným příkladem tzv. vývojové prózy, čili s žánrem, který je nebo byl v českém písemnictví donedávna zastoupen notně sporadicky, zčásti s románem psychologickým, nořícím se ovšem do hlubin našeho podvědomí i povědomí, jakož i do roztroušených vrstev naší paměti genetické, resp. též paměti kulturní.

Také je ale možno mít za to, že jde o „ženský román“ v nejlepším smyslu tohoto slova: že tady v pásmu připomínajícím určitou rodinnou nebo rodovou kroniku se proplétají nejenom několikeré na sebe navazující i navzájem se proplétající ženské osudy a příběhy, nýbrž především specifické ženské myšlení, ženská filosofie citu a rozumu. A ta je zde vskutku v přeširokém spektru konfrontována s dějinami velkými i malými, vnějšími i skrytými, se společenskými i soukromými událostmi. Výsledkem je jakýsi mnohohlasný chorál, cosi jako tragický či tragigroteskní literární vícezpěv, anebo svébytná prozaická skladba, která od svého počátku usiluje o to, aby byla chápána a vnímaná v prvé řadě jako polyfonický román.

V Hořkém moři s největší pravděpodobností prozaičce jde ze všeho nejvíce o to, abychom stejně jako při konstelacích dějících se ve světě vůkol i při pochodech odehrávajících se ve světě v nás jsme byli zde přítomni, ale též účastni ve velké románové polyfonii – v polyfonii ovšem o něco více komorní než epické, ačkoli v daném postmoderním předivu obě složky, nejenom ta dynamická, ale i ta statická, mají své jednoznačně nezastupitelné místo. Má to své důvody a příčiny: veškerenstvo je v tomto románovém příběhu na jedné straně jakoby ujasňováno a objasňováno, na straně druhé zůstává jako by nepoznatelné, tajnosnubné, ne-li přímo nepojmenovatelné. A tuto nejednou kakafonickou nebo disharmonickou polyfonii našeho nynějšího či novodobého všehomíru můžeme potom na základě četby s nemalou hodnověrností přirovnat k titulnímu obrazu knížky Jakuby Katalpy – to jest k hořkému moři.

Jedním z vnitřních svorníků této prózy tříštící se do celé řady významových dichotomií je paralelní ztrácení či mizení světa (ve fyzickém i psychickém smyslu) a zároveň i jeho svérázné nebo i nevnímané objevování, znovuobjevování – jinými slovy jeho nepřestajná destrukce provázená novým vytvářením nebo přímo jakýmsi novostvořením světa: vesměs ovšem více v hutném náznaku, v některých emblematických scénách nebo v podobně symbolicky koncipovaných výjevech, v nichž můžeme shledávat i (hodnověrný, anebo naopak dezorientující) klíč k interpretaci této prozaické knížky. Jakuba Katalpa podobný stav věci či stav věcí nazývá „náznak klenutí“, což můžeme dešifrovat ve zcela konkrétní stejně jako v nadčasové a nadprostorové rovině: svět Hořkého moře se vskutku klene všemi směry, vtiskuje prostoru i času v sobě povahu jakéhosi jungiánského nekrasohledu, ulpívajícího i na fenoménech každodennosti – i na symptomech onoho „klenutí“. Ty mohou mít i zcela reálnou tvářnost, i podobu ustavičného snu: vždyť „do snů mohu přijmout cokoliv,“ říká Jakuba Katalpa.

A v této rovině se nalézá i malá aluze směřující k její prvotině, která si zasluhuje připomenutí i vyzdvižení, poněvadž i tady jde o určitý oblouk směřující ve sféře citové energie a rozumových výlevů od vypravěčky autorčiny první knihy k chóru její knihy druhé: „Žer hlínu, křičí na ni, když odmítá prát další várku zatuchlé špíny a sbíhá ze schodů. Žer hlínu! slyší v ohybu schodiště a v tmavém průjezdu, a protože je to jediná rada, kterou od něj dostala, opravdu to vyzkouší. Na nábřeží nabere hrst hlíny a ochutná ji. Nakonec zahrne důlek, ze kterého vyškrábala vlhkou pochoutku, nohou a zbaví se zbytku hlíny, která ji lepí prsty.“

Ano, hlína tudíž bývá k snědku… Zároveň ovšem v závěrečných výjevech knihy už nekráčí toliko o brutálně hmotnou tvář světa, kupříkladu o hmatatelný motiv „hlíny“ coby symbolu pozemskosti: v kompozičním rozuzlení Hořkého moře vstupujeme do světa všezahrnující nadpozemské levitace, do tajemného a přitom tolik přirozeně na nás působícího prostranství, v němž imaginace nabývá co nejreálnějších kontur a začíná být jakoby zničehonic a přitom odedávna o poznání skutečnější než skutečnost sama, do nevyzpytatelných hájemství, ve kterých jsou hranice mezi existenciálním jsoucnem a tělesným bytí zrušeny či jakoby překročeny.
Bylo by pravděpodobně dosti laciné mluvit v této souvislosti o „fikčních světech“, neboť v těch se v Hořkém moři pohybujeme od vstupních scén a sentencí, zato můžeme přijít s hypotézou, že zpočátku Jakuba Katalpa nepředkládá svůj koncept světa jako jakási vedle sebe přetrvávající prvopočáteční „heterocosmica“ – ta přece stále víc sbližuje, až se zde jejich původní heterogennost proměňuje v homogennost, a to v homogennost skoro astrální. Z tohoto katalpovského apeironu se v posledních akordech knihy postupně zcela vytrácí titulní pocit hořkosti a o to hypnotičtěji na čtenáře působí výsledný „pocit moře“ – čili spolupociťování jakési množiny, jinak řečeno vnímání vitálního chaosu.

Jakuba Katalpa však ve své druhé próze nezůstává pouze v holotropii svého obrazu moře (neboli též nekonečného moře ženských světů a ženských sudeb): píše román, možná román až psychosomatický, přesto jde o románový výtvor. A s odkazem na její vlastní slova bychom mohli zdůraznit, že lidský svět v jejím prozaickém zpodobení představuje učiněný vlnolam. Tváří v tvář jemu se v poslední třetí části knihy, nazvané Jakuba, symbolicky dočítáme, že peklo samo již rozvírá chřtán. Jenomže co nesymbolicky postavit proti tomu? Stále snad ještě podle Katalpy máme co: například schopnost přestát bouři, rozeznat obličej druhého, posléze i skok do náruče. I kdyby to bylo jen v nějakém transmutačním snu.

Vladimír Novotný

Paseka, 2008, 285 str.
Autorská práva v zahraničí:
Dana Blatná Literární agentura
http://www.dbagency.cz
blatna@dbagency.cz