Próza

Studentka pražské Literární akademie Josefa Škvoreckého Jana Šrámková (1982) debutuje v edici Fresh určené začínajícím autorům a autorkám. Mladá spisovatelka přichází ve své novele se zajímavým příběhem: dívka se nechá svou vůbec první kamarádkou „zavléct“ do její rodiny, která je tak jiná než ta hrdinčina, že vlastně objeví celý nový svět. Vypráví o něm z hlediska vnějšího pozorovatele, který se občas cítí jako vetřelec, tedy z trochu voyeurské pozice. Nic není nastálo a do života všech postav příběhu tragicky zasáhne dopravní nehoda, která promíchá kartami všech vztahů a vyšachuje hrdinku z centra „nové rodiny“ na její periferii, a pak do osamění doprovázeného výčitkami.

Ve druhé části novely autorka velmi pěkně líčí odloučenost hrdinky v létě na vsi; až se chce člověku také přejít do režimu off-line. Popisuje tu pro ženy typické „splývání v bytí“, nečinnost, ale ne nudu, prázdninovou kontemplaci, při níž se hrdinka soustředí na přírodní jevy, jichž si za běžného ročního provozu a ve městě všimnout nelze.

Příběh je vyprávěný v ich-formě, přičemž autorka používá střídání přítomné a retrospektivní časové roviny. Velmi plasticky Šrámková vykresluje postavu „úhlavní“ kamarádky Madly; ostatní figury už jsou trochu ploché. „Flow“ vyprávění pak ruší časté vsuvky v závorkách, kterými autorka ohraničuje jinak docela zajímavou nekompromisní hrdinčinu sebeanalýzu. Největší slabinou novely jsou pak dialogy mezi hlavní hrdinkou a otcem Madly: mají být prudce intelektuální a zároveň rádobyvtipné, působí ale velmi nepravděpodobně a koženě. Právě pan Dokonalý Šimon s fyzickými rysy severského medvěda mi asi od půlky silně lezl na nervy. Hlavní hrdinka k němu přitom chová naznačenou, nikdy však „na plnou hubu“ řečenou lásku – a ta je motorem celé novely.

Přes dílčí nedostatky knížka Hruškadóttir už od začátku příjemně překvapí hutným způsobem sdělení, jež je plné detailních, ale zároveň stručných popisů prostředí i pocitů a invenčních metafor; např. v případě až erotického líčení chutí různých druhů sýrů. Fyzický dotyk slunce autorka líčí jako „neustále se zrychlující tanec červených a oranžových skvrn pod víčky“; jinde píše, že „vedra kulminují. Obzor ztratil pevné kontury“ a ještě jinde: „koluje mnou horko jako po kalciové injekci“. Zkratkovitým smyslovým a smyslným psaním má autorka nakročeno k mistrovskému stylu Jakuby Katalpy, která v roce 2006 vytřela zrak skoro všem tuzemským recenzentům svým debutem Je hlína k snědku?

Jaroslav Balvín