Kdo se začte do debutu sedmadvacetileté Jakuby Katalpy s názvem Je hlína k snědku?, nebude litovat. Autorka má totiž styl – ví, co chce říct a jak to říct.

Text se žánrově nachází někde na pomezí zpovědi, snáře a deníku a tvoří ho kolem sto padesáti krátkých kapitolek, jež na sebe dějově bezprostředně nenavazují a jejichž souvislost se vyjeví až po složení celku. Jde o jakousi mozaiku života, kterou před čtenářovýma očima (ale spíše by se chtělo říct přede všemi jeho smysly) skládá asi třicetiletá vypravěčka Nina. Postupně se tak vynořují postavy lidí, kteří měli na Ninino zrání zásadní vliv a s nimiž se nyní Nina vyrovnává a účtuje: její manžel, který ztělesňuje hygienicky čistý sen o současném měšťáckém štěstí, její bývalý milenec malíř Mišo, milenka Blanka a milenec Dušniak, její babička, u níž Nina vyrůstala a která působila jako doktorka v Africe, a profesor umění. Síla této zpovědi se ale nenachází v ději – čtenáři mnohdy zůstávají důležité peripetie zamlčeny, např. jak a proč Mišo zemřel –, nýbrž v samotném výrazu. Smyslovost a smyslnost představují těžiště Katalpina textu. Náruživé popisování barev a tvarů (ne náhodou je hrdinka malířkou), pachů, chutí, zvuků, a především orgastických prožitků (Je hlína k snědku? je hlavně knihou erotickou) ovšem zdaleka není nekontrolované chrlení opojené duše, jak by se mohlo zdát, ale přesné a hutné zachycení skutečnosti, které má promyšlenou kompozici (viz např. motiv jídla a zároveň motiv zvracení úzce spjatý s motivem vyprávění).

Téma knihy Je hlína k snědku? je v podstatě romantické: hledání pravdy a životní opravdovosti. A romantické jsou také rekvizity, které si k tomu autorka zvolila. Na jedné straně to je bohémský umělec Mišo, moudrý stařec v postavě profesora malířství, babička jako ztělesnění afrického primitivismu, cikáni a jejich společenskými konvencemi nespoutaný životní styl a na straně druhé různé podoby měšťáctví (Ninin manžel, její dědeček atd.). Toto hodnotové rozvržení ale díky Katalpině smyslu pro humor, ironii, erotické senzualitě a také díky již zmíněné nedořečenosti v žádném případě není černobílé a ploché. V Jakubě Katalpě má česká literatura bezpochyby slibný talent.

Jiří Holub

Převzato z: Relfex 50/2006