Tři roky se spisovatel Michal Šanda (1965) vydýchával, než se přihlásil s novou knížkou: po mystifikačně-recesistické trilogii z let 2000–2003 se autor obloukem vrací ne snad úplně ke svým tvůrčím počátkům, kdy holdoval konkrétní poezii, ale rozhodně k dávné či aspoň dávnější etapě své tvorby. Soubor čtyřiačtyřiceti nových textů shrnutých pod titul Kecanice (64 strany, ilustrace Tomáš Přidal) jako by vyrostl z ducha knížek Ošklivé příběhy z krásných slov (1996) a Dvacet deka ovaru (1998) – tedy ze spontánních a pábivých hospodských či pavlačových „kecanic“, v nichž na přetřes přicházejí daleko nejspíš ty nejobyčejnější věci všedního života, trochu outsiderského, trochu spokojeného se svojí samotou.

Zatímco v Blues 1890–1940, následujících Obecních radních a Sudamerické romanci si Šanda zval na pomoc fikci, respektive fiktivní postavy a fiktivní prostory, v nichž se možná nanejvýš odrážely zasuté vzpomínky z vlastního dětství anebo z intenzivní četby, Kecanice jsou svého druhu dokumentem, autentickou literaturou. Jde o texty, které se básníkovi narodily na rybách, v putyce, na nádraží, na fotbale, na houbách, na Matějské pouti anebo doma při kanastě: z náhle rozžehnuté situace, gesta nebo slovní srážky vznikla potřeba „se rozehřát kecama“, čili rozčeřit línou hladinou moře času historkou v co nejsurovějším stavu – snad dokonce vychrlenou krapet iracionálně, jak o tom svědčí minimum interpunkce a malá písmena na počátcích vět, ba autorské přiznání, že „bez mého aktivního přičinění mi začaly vyvstávat jakési promluvy… Během dvou týdnů vzniklo, respektive se mi přihlásilo, čtyřiačtyřicet kecanic“.

Samozřejmě že Michal Šanda se od své předchozí trilogie neodřízl definitivně: i v Kecanicích se vyprávějí především osudy lidí a kuriozní historky či historie, byť příběh tu mnohdy, ba skoro vždy, podobně jako v Obecních radních, končí bez nároku na pointu a vyznívá do otevřeného prostoru – a tedy vlastně ani není příběhem jako spíš koncentrovanou radostí z jazyka, ze slov, z jejich chutí a vůní; podobně jako v poezii Patrika Ouředníka nebo Jaroslava Kovandy. K autorově škodě z jeho nynějšího psaní také ubylo komiky a imaginace: osudy geniálně scuknuté do jednoho intenzivního obrazu, jak je Šanda vykreslil v Blues 1890–1940 a Sudamerické romanci, ale i ve Dvaceti deka ovaru, v nové knížce vystřídaly ne vždy strhující jednotlivosti, byť i zde najdeme klenoty jako „surrácký sousoší“ zmrzlých psů, hrob zkrápěný močí tak intenzivně, že to oživí mrtvého, případně „ředitele Sykoru“, který „seknul vycpaným syslem na podlahu přírodopisného kabinetu“.

Kecanice ale nakonec nechávají čtenáře trochu na rozpacích: to, co sdělují, jsou jen v nových variacích řečené anebo z jiných úhlů nasvícené motivy především z Dvaceti deka ovaru, ačkoliv tam šlo o verš a tady jde o prozaický text. A jazykové panoptikum zas autor přesvědčivěji sestavil v Obecních radních. I ten stesk po starých časech, který stál v základech zmiňované trilogie, autora opustil. Kecanice jsou současné, nikam se neohlížejí, ale ani nic nevyhlížejí, ať na horizontu, nebo po vertikále – prostě jsou: dneska a tady. A „jestli nevíš co je veget zadej si ho do Googlu“.

Radim Kopáč

Celá kniha je ke stažení na www.divadlo.cz/sanda/p-Kecanice.pdf