Předpokládám, že Marku Míkovou děti zbožňují. Protože píše živelně a hravě – a přesně takové děti jsou. My dospělí jim nerozumíme, náš svět je příliš nudný, unavený, uzákoněný v zákonech, šedý, plochý, předem nalinkovaný. Jen čtyřletá holčička je schopna vám bezelstně říct: Já chci do nebe, ještě jsem neviděla anděly. Děti mluví jasně a jednoduše – o jasných a jednoduchých věcech: ale všimli jste si, jak z jejich malých úst znějí tyhle věci barevně? Obyčejnost se stává poezií.

Malá část dospělých tento dar neztratila. Marka Míková (1959), divadelní režisérka, filmová herečka, muzikantka a po roce 2000 také spisovatelka, k nim patří. Dokáže si vymýšlet stejně skvěle jako děti, jak ukázala v předcházející dětské knize Roches a Bžunda (2001), městském příběhu dvou rozježených bytostí, kteří se vrhají po hlavě do ryze nesvatouškovských dobrodružství, v nichž ovšem dokáží projevit taky nefalšovanou odvahu.

Už v tomto textu autorka projevila smysl pro paradox, který mají děti tak rády, a též cit pro nejednoznačné vnímání skutečnosti, jímž se otvírá její nová Knihafoss. Země, kde se sedmiletá holčička Hredka za podivných okolností ocitá, poté, co se protočila ve vzduchu na skateboardu, vypadá jednou jako velryba, jindy jako kladivoun nebo tlustý pták – záleží na úhlu pohledu. Je úplně vedlejší, že každý dospělý v té zemi pozná Island; pro děti je to tajemné, překvapující místo, kde se může stát všechno. Přesně jako v jejich snech. A tak se ve zvláštně osvětleném prostoru kdesi na severu, blízko polárního kruhu, holčička Hredka (což v překladu ředkvička) mění v ředkvičku, červenou barvu na duze, v ptáka papuchalka, ale také prochází zdí nebo se setká s troly.

Knihafoss je vskutku kouzelná kniha proměn: umožňuje různé návraty v čase, umožňuje fousům růst pod nosem. Dokonce dokáže být vodopádem, protože foss znamená vodopád – a přidáte-li foss k jakémukoli slovu, změní se daný výraz na vodopádový. Takže „knihafoss“ je vážně „knihavodopád“, kterým se valí nápady, fantazie, humor – a to přesně tak, jako se na Islandu sopečná láva valí kolem gejzírů a horkých jezírek, jejichž pára na sebe bere tvary vzájemně se požírajících zvířat. Marka Míková tomu dokáže přišít patřičné napětí a podobně jako Hredka se „skejtem“ umí pracovat s rytmem slov.

Hrát si, hrát si – to je to, oč v této knížce běží. Děti si mohou samy zvolit, jak budou v textu postupovat, o čem chtějí číst a v jakém pořadí – návraty v čase tak korespondují s návraty v textu. Salingerovsky uvolněné vyprávění prostupují popěvky, jež se v druhé části knihy mění v ságy – a Marka Míková nezapře dovednosti citlivé textařky (ke knize je přiloženo CD s Písněmifoss). Hrát si s jazykem, to je vůbec základní premisa autorčiny tvorby. Prohlížet si slova, oťukávat je, získávat z nich to, co jsou, ale i to, co nejsou – nořit se do vodopádu slov, křičet, výskat radostí, mluvit, pábit.

Vidět svět jako dobrodružství barev, tvarů a legrace – o to se vlastně snaží všechny tituly nakladatelství Baobab, všichni jeho kmenoví spisovatelé a malíři. Knihufoss ilustrovala Darja Čančíková a je matissovsky barevná a tvarová, i když seveřansky robustnější. Kmen baobabu tak podepřel další titul, který (zdánlivou) neučesaností, neposlušností a neformálností děti bezesporu zaujme. A dospělí – ti ať si klidně zůstanou ve svých jeskyních.

Lenka Sedláková