Próza

„Idiote! Každý touží po lásce, ne? Jenže někdo si to přizná jen ve snech…“ Tak shrnuje jedna postava této knihy pětici příběhů o láskách sněných i nesněných, a především o snílcích, kteří ten rozdíl nesnadno rozeznávají. Tragikomický hrdina povídky Nějaké nebe naplňuje svůj osud vztahem ve snu, zatímco jeho reálný život je sexuální laboratoří jiné ženy. Vypravěč Dírky splétá magický příběh v temné komoře svých představ. V dalším temném tunelu, tentokrát magnetické Rezonance, nahlédneme do útrob těla i duše bilancujícího hudebníka. Zbožný stařec v klíčovém příběhu Lůno je na sklonku života pokoušen smyslnou touhou, jež ho přivede až na práh zatracení. A v závěrečném Vybřežení se konečně vylije z břehů ta kalná řeka erotických tužeb, jež nás vtahuje do temných vírů pod splavem a napájí všechny příběhy této knihy. Svorníkem je ironický vypravěč i potulná profesionálka lásky Darja. Sám autor ovšem nabízí rozkoše nejen milostné, ale především literární, jež činí z četby románků sugestivní zážitek.

Kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera 2014 v kategorii Litera za prózu.

Z recenzí

„Při četbě Němcovy nové knihy ožívá pocit, který člověk má u starých dobrých krátkých próz Čechovových, Buninových, Hemingwayových, Hrabalových. A Kunderových Směšných lásek, jež zjevně stály u kolébky. Tedy próz ručně psaných, založených na vybrušování a cizelování. Také samotný žánr románku přichází z míst mimo dnešní čas a prostor“

— Petr A. Bílek, Respekt

Ukázka

Už skoro čtvrt roku, večer co večer, si František Horoščák opakuje v posteli těsně před usnutím svou mantru:

„Během příštího snu si chci vzpomenout, že sním.“

Není to jeho věta. Pochází z návodu věhlasného amerického psychologa Stephena LaBerge, jak se naučit tzv. lucidnímu snění. František si klíčovou větu z klíčové knihy šeptá vždy tak tiše, aby ji Evita nezaslechla. Radši. Obává se totiž, že by mu manželka mohla říct (třebaže s trpělivým úsměvem profesionálky):

„Ty si během příští noci radši vzpomeň, že nemáš chrápat.“

Ale toto není příběh o oduševnělém manželovi a přízemní manželce, opak těch, jimiž nás každodenně zásobují uvědomělé ženské časopisy. Konec konců, tu knihu přece doporučila Františkovi právě Evita, kdysi nadějná klinická psycholožka, když konečně pochopila, po čem její manžel v posteli nejvíce touží. Ona však v posteli toužila nejvíce po spánku. Po spánku beze snů, jak často (stále častěji) zdůrazňovala. Než dojde toto vyprávění – tento lucidní sen – ke svému konci, sny obou se vyplní. Nebo snad dokonce – naplní?

Za devatenáct let manželství už měli v posteli spoustu problémů, možná víc než radostí, ale vždy se s nimi vyrovnali. Protože se milovali, víme? (My všichni jejich přátelé opravdu víme – nejlépe ví domácí přítel.) Předčasné orgasmy, žádné orgasmy, a když se to po letech tréninku (s rozličnými, vždy ale pouze kondičními trenéry) genderově téměř prohodilo, zápasili na manželské žíněnce spíš o body než pro radost z boje. Ale nenechejme se unášet metaforami, když posláním tohoto příběhu je poučit a pobavit.

Aspoň oni to tak svým přátelům vyprávěli – jako něco zábavného a poučného. „Jen si to představte – přišli jsme na něco tak zásadního až skoro po dvaceti letech manželství!! Z čehož plyne ponaučení, že v posteli vás vždycky může něco překvapit.“

A opravdu jde o postel, o postel jako nábytek. Kovová manželská postel Svelvik, černá se stříbrnými kulovými nákončími na mřížovaných čelech, trochu secesní, jak mi ji popisuje František, trochu perverzní, jak míní Evita. Vybírali si ji pečlivěji než auto, snad že do ní vkládali naděje na mnohem zajímavější výlety. Manželé Horoščákovi totiž měli skoro po celé manželství oddělené ložnice: tak honosně nazývali z nouze ctnost, že řadu let byl Evitinou postelí rozkládací pohovka v obýváku a Františkovou starý gauč v kuchyni. Teprve když se dcera konečně osamostatnila, pořídili si svou první manželskou postel. Ke dvacátému výročí svatby, jen považte! Nápad sdílet lože manželské jim zprvu připadal prostě úžasný. Romantický. Vzrušující. Snad to dá našemu manželství nový impuls. Ani v nejmenším nedbali na radu starého rodinného přítele, ať radši koupí postele dvě; jeden z nich mě nazval žárlivým škarohlídem, druhý dokonce kazimrdem. Úžasné, opravdu úžasné. Až do první noci, kdy do té obrovské postele poprvé ulehli, kdy se v ní poprvé pomilovali a kdy se v ní vedle sebe poprvé probudili – ne však za slunečného rána, ale právě uprostřed noci. Přesněji: když Evita probudila svého manžela.

„Hrozně chrápeš,“ řekla.

„Nemůžeš se otočit na bok?“

„Promiň. Takhle?“

„Ne. Zadkem ke mně, ať to neslyším.“

„Tak jo. Víš, co nemá rád chlap při souloži zezadu?“

„Co?“ řekla Evita, třebaže ten vtip znala.

„Když je vpředu.“

„Ráda bych se zasmála – ale moje máma takhle mlaskala na tátu celej život. Jožko, otoč se na bok, Jožku, tssss, no tak, Jožko – kdybych je slyšela šukat, bylo by to pro můj sexuální vývoj mnohem lehčí. Protože tohle chrápání je pro mě zlý sen celýho manželství…“

Ovšem manželé Horoščákovi byli zvyklí řešit manželské i technické problémy, zvládnou tedy i tento. Že? Napřed vyzkoušeli nosní spreje: zvlhčovací, s éterickými oleji, rozšiřovací s atropinem. Vše marno: Františkovi to připomínalo doby, kdy experimentovali s lubrikačními a afrodisiakálními krémy, tenkrát ovšem v Evitiných nepárových otvorech. Opravdu jsem tenkrát ještě nechrápal? Pak zkusili rozevírací pásky na nos, aby vzduch lépe proudil přepážkami. Marnost na marnost. Nakonec Evita půjčila od kolegyně ze Spánkového studia přístroj ve tvaru náramkových hodinek, který si František připínal na noc na ruku a který spáče neprobudil, jen přerušil jeho snění a tedy i chrápání.

Tohle konečně fungovalo. Občas sice sepnulo kontakt i kočičí mňoukání nebo nastartovaná motorka na parkovišti před domem, ale účelu bylo dosaženo. František nechrápal. A přece právě proti tomuhle si poprvé postavil hlavu.

Recenze

Recenze Pavla Janouška (Tvar, 17/2013)

Recenze Katky Kirkosové Láska za časů ekonomických reforem (Host, 9/2013)

Recenze Karla Kouby V hlavní roli děvka (A2, 8/2014)

Recenze Jiřího Lojína Lidský rozměr prostituce (Vaseliteratura.cz, 4. 4. 2014)

Recenze Ivy Frühaufové (iLiteratura.cz, 21. 5. 2014)