Na každou novinku z pera Michala Viewegha (1962) čeká knižní trh v naději na další rychle a hladce vyprávěný příběh, nepřesahující svými nároky obzory čtenářů a zejména dychtivých čtenářek. Toto očekávání tentokrát Michal Viewegh nenaplnil do té míry, jako ve svých předcházejících knihách – novela Lekce tvůrčího psaní míří do poněkud jiných vod. Postava autorského vypravěče to ostatně říká hned v prologu knihy: „…příběh, který vznikne během jediného dne, v semináři tvůrčího psaní. (…) Prakticky z ničeho by… mělo vzniknout pozoruhodné něco.“ Případně ještě jednou, tentokrát v citátu Gleba Žekulina: „…vyprávět příběh o jednoduché… události a zároveň říct něco důležitého o životě.“
Podmínku jediného dne se autorovi dodržet nepodařilo, místo toho nabízí v novele tři zásadní tématické okruhy: nezbytný milostný, dále profesionální a konečně téma milostné i tvůrčí odpovědnosti. Očekávaný milostný okruh je v novele rozehráván vícekrát – jednou ve vztahu literárního kritika k vypravěčově žačce, podruhé ve vztahu vypravěče Oskara k pětačtyřicetileté účastnici jeho kurzu, potřetí v obraně tohoto vztahu před novinovým bulvárem. Viewegh tu jednak pokračuje ve svém notorickém sporu s kritikou, přesněji s otázkami líbivosti a sentimentality tvorby, jež jeho knihám kritika tolik vyčítá, jednak prodlužuje svůj mimoliterární spor se senzacechtivým bulvárem o lidskou důstojnost. Přesněji: Pokouší se o jasné vymezení vlastní tvorby proti bulváru, ač i on míří do stejných čtenářských vod. Přitom ve scénách z výuky a v intermezzech dává částečně nahlédnout také trochu do spisovatelské kuchyně.
Chronický problém takto koncipované literatury je v tom, že otevíraná témata nemohou překročit rozměr pouhého doteku, což vyplývá z podstaty věci. Autor si je toho vědom a předem se – marně – ohrazuje proti výtkám povrchnosti. Výsledkem je kombinace vieweghovské lehkosti a zábavnosti s množstvím svižných a vtipných dialogů v elegantních prostředích, plejáda zajímavých postav studentů i odborníků, mezi nimiž vyniká zlomyslně rozvrácená figura literárního kritika, provázeného psem Šaldou, atd.
Na druhé straně stojí zásadnější otázky. Například: Jaká je hodnota života, redukovaného na pouhé sběratelství či konzumaci příběhů slavných tak, jak je prodávají barevné časopisy a elektronická média? Ale na to, aby tato otázky Viewegh dokázal objevně v příběhu domyslet, musel by psát pro jiné publikum. Jeho Lekce tvůrčího psaní, reflexe stavu světa pro potřeby masového čtenáře, přesně zkomponovaná a lehounce napsaná, tuhle schopnost nemá a mít nemůže. Přesto – to, že se takovéto téma stalo námětem odpočinkové novely, může být docela nadějnou zprávou o stavu autorova tvůrčího vývoje.
Tomáš Sedláček