Emil Hakl

Let čarodějnice

Let čarodějnice Let čarodějnice
Argo, 2008
Autorská práva v zahraničí:
Nakladatelství Argo
http://www.argo.cz/
veronika.chaloupkova@argo.cz
Próza

Posluchač má při autorském čtení Emila Hakla (1958) dojem, že se ocitl na lodi. Stojaté vody míří do peřejí, široká klidná řeka ústí do moře, vlny rostou, bouře, ve finále úplné bezvětří. Na tom jsme se shodli s několika mistrovými obdivovateli. Dokonce i při samotářském čtení jeden zatouží určité pasáže přeříkávat nahlas, přidávat, ubírat na intenzitě jako lisabonský šofér, který v Haklově sedmé knize (páté prozaické, druhém románu) „nedal pokoj ani té nejmenší páce a tlačítku, všechny využíval v maximálním rozsahu“.

Není-li Let čarodějnice (2008) Haklovou knihou nejvytříbenější, je nepochybně tou nejambicióznější. A to se vždy projeví, byť autor občas uletí nebo se až příliš položí do role „zastydlého fachmana“ (což hrdina románu Pyšan přisuzuje tvůrcům Lisabonského příběhu). Vskutku: ortodoxní pisatel esemesek by klidně mohl Let čarodějnice zrecenzovat slovy krása+nádhera a nijak by se nesekl.

Prostého čtenáře jistě potěší fakt, že hlavní postava se objevuje ve všech třech (autorem nijak nezdůrazněných) částech knihy. Tento Pyšan (přezdívka jemně odkazuje na jeho postavu „plyšového medvídka“) má jako všichni správní hrana chlapi „middle-age crisis“, de facto je zlomenej jak pstruh. Zdá se, že nemá žádné přátele, jen kámošku jménem Baruna, která je zjevně sebevědomá jako Barunka Panklová, pracuje v, řekněme, dvojrozměrném časopise jako zabíječ parazitních slov. Rád chodí Teskem, kde také – a to je první proustovský moment – nerozumně propíchne člena ochranky. Není to čin tak docela bezdůvodný. Projít Teskem a nikoho nezamordovat, to se podaří jen těm z nás, kteří nemají buď dost kuráže, anebo zbraň. Vzhledem k tomu, co tento mersaultovský (anebo lafcadiovský?) čin rozpoutá na následujících stranách, možno jen doufat, že kniha nepoblázní čtenáře jako za starodávna Utrpení mladého Werthera.

Ve střední části knihy, kdy na přirozeně – jaksi mimochodem, a proto i čtenářsky působivě – zfetovávajícího se hrdinu dopadá „hrozba střední kariéry“, se Pyšák dostává do Portugalska a sám autor se ocitá ve vodách evropského románu. Navzdory tomu, že tato tendence je natolik trendy, až vyvolává weltmanskou kocovinu, Pyšák i Hakl jsou v neskutečně těžké pohodě. Jinak to nelze vyjádřit. Pyšák se probírá z několikaletého emočního okna (zároveň nezapadá do „pankáčství čtyřicetiletých“). Haklovy záběry portugalské reality působí na čtenáře stejně důvěrně jako třebas posezení na kouřové hoře Boreči v Českém Středohoří – a v lidech, kteří v Portugalsku nebyli ani jako turisté, ani na grantovém pobytu, se sbíhají nitky vzpomínek. Frugálně po česku: Tak to sedí!

Nemilosrdné Haklovo vidění, jeho krutá představivost (příkladně projevená v glose o zapíchnutém muži: „Chorche by se takhle neponižoval“) se v proudu brutálního realismu setkává s prózami Václava Kahudy (což už nepochybně zaznamenalo hafo, ba hafo hafíčků znalců) i Svatavy Antošové, a to najmě v jejím románu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala. Nicméně Pyšanova šéfka není monstrum formátu Big Mother, je to jen kapku manipulátorka, kapku admirál, kapku mamina, kterou semlel „mediální buchar“.

V recenzi na Haklovu první knihu povídek napsala Magdaléna Platzová do Literárních novin cosi v tom smyslu, že autorovi chybí nadhled, laskavost, člověčenství, zkrátka takové ty pakárny, které dojí poctivou českou „cíťa“ literaturu. V Letu čarodějnice se však Hakl skrze postavu šéfky a především protéovské (přinejmenším z hlediska čtenáře a Pyšáka) dívky Baruny projevil jako člověk na pohled snad odtažitý, ale vlídný a dojatý, když „vidí čmeláka létat z květu na květ a tím zachovávat kontinuitu života“. Zkrátka Pyšák a Hakl to jsou Bob Saint-Clair a Belmondo – alespoň v nadsázce, kterou si poněkud přiopilý Haklovým viděním světa snad mohu dovolit.

Na konci knihy jsme tam, kde na počátku: také je tam slovo, a dokonce jako vejce vejci jsou si podobná. To podivné opakování vede ke stavu zneklidňujícího optimismu. Ale přece jen: ta Baruna – nepolapitelná baba vymykající se modelu holčin, z nichž „žádná už neměla lidský obličej“ – dává naději.

V povinné doušce na téma postmoderna (resp. postpostmoderna) dodávám, že v románu je nenápadně vsunut memoár-román Pyšovy matky a že četné anotace filmů mohou posloužit jako univerzální příručka pro filmové gonzo žurnalisty i drsné inťošky v síťovaných punčoškách s pichlavými pohledy. Ach, těch ikon, které se tu poraženy, rozdrceny černají na recyklovaném papíře: Kurosawa, Nebe nad Berlínem, Spalovač mrtvol, William H. Macy…

Patrik Linhart

Argo, 2008
Autorská práva v zahraničí:
Nakladatelství Argo
http://www.argo.cz/
veronika.chaloupkova@argo.cz