Michal Šanda

Merekvice

Merekvice Merekvice
Dybbuk, 2008

Po Vieweghových pohádkách pro děti i rodiče přichází s dalším pohádkovým experimentem spisovatel Michal Šanda. Nazval jej podle místa děje Merekvice. Šanda (1965) si v literatuře zkusil už mnohé: od vizuální a beatnické poezie až po mystifikační prózy a „dramolety“. Pokud si čtenáři mysleli, že je autor už nemůže ničím překvapit, mýlili se. Nedávno začal psát výborné čtenářské recenze a – pohádky.
Při psaní merekvických báchorek postupoval Šanda obdobně jako Jan Werich v knize Fimfárum. „Třeba slavná Lakomá Barka existovala dávno před Werichem, on ji jenom vytáhl z akademického vydání a převyprávěl, dobarvil a popřekroutil po svém. Merekvice, tuším až na dvě tři pohádky, vycházejí také z původních lidových námětů,“ řekl autor v rozhovoru pro server www.czlit.cz.
Ilustrace Jaromíra Palmeho na obálce nás nesmí zmást. Merekvice nejsou tak utěšenou vískou ze starých časů, jak by se mohlo zdát. Vypravěč totiž stojí rozkročen mezi dvěma světy: mezi idylickou minulostí a hektickou současností, mezi světem dětí a dospělých. A tak posel ze záhrobí nechtěně přispěje k výhře v sázkové kanceláři, mluvící kámen zaviní rozpad nefunkčního manželství a potměšilý lékárník Šaroch nepodá nemocnému meducínu, ale „medu z cínu“, tj. bací ho cínovým džbánem do hlavy.
Kabinetní ukázkou dvojdomosti příběhů může být věta: „Gastroenterolog Jakubec si rozpáral břicho a vyškubnul z něj žaludek.“ Rabelaisovské vyprávění o fanfaronských doktorech, které Šanda po svém aktualizoval, vychází ze středověké anekdoty o zaměněných orgánech. Však to také autor čtenářům hned osvětlí, neboť si do děje rád mluví a přerušuje se v nejlepším nedělaje si starost s efekty a pointami. „Mapa bere svobodu,“ říká v jedné epizodě bezdomovec Chobodides. Totéž bychom mohli vztáhnout na Šandovy pohádky. Hra s jazykem a žánrem tu vítězí nad přísnou kompozicí a starostí o „cílovou skupinu“.
Michal Šanda je autorem, který kolem sebe nepotřebuje humbuk. Nezapojil se do soutěže s ostatními, neklade prst na tep doby, jeho dílo není sexy, trendy ani fresh. Píše si, co chce a co ho baví. V tichosti pracuje a nebojí se experimentovat. Svou svérázností se možná ochuzuje o početnější řady čtenářů, ale prodávat knihy po paletách snad nikdy nebylo jeho ambicí. Postupem času se autor propracoval k osobitému vypravěčskému stylu navazujícímu na domácí tradici. Jeho fortelně stavěné věty, jména postav (Škunál, Oukropec, Fafejta, Šmoranc, Rambousek…) i důraz na selský rozum rozehrávají půvabnou hru s plebejským i písmáckým češstvím.
Na druhou stranu, Šanda je jedním z mála současných autorů, který si může dovolit napsat slovo „necky“. Jen tak. Bez vedlejších významů, bez postmoderny. Prostě necky. A ještě jedna zvláštnost: i přes sem tam nějaké to vyhřezlé střevo dýchá z jeho textů poklid. A smíření se světem.
Kam tedy s novým Šandou? Zařadit ho do knihovny k pohádkám? Nebo do beletrie pro dospělé? Nejlépe: ke knížkám od Šandy! Je jich tam už pěkná řádka. Tahle je desátá.

Jan Nejedlý

Převzato z: Lidové noviny 30. června 2008

Celá kniha je ke stažení na www.divadlo.cz/sanda/pu-Merekvice.pdf

Dybbuk, 2008