Próza
Knížka sedmi povídek (Kafkárna, Divní lidé, Anděl, Ingot a ingoti, Zrada zrcadel, Prokopnutý buben, Krásná Poldi), o níž říká autor sám, že „je konstatováním jisté situace, která se nazývá ‚obdobím kultu osobnosti’“. Zdůrazňuje, že v ní nelze hledat jen odsouzení, neboť připomíná i lidi, kteří „se neodcizili základnímu domovnímu řádu lidského bydlení a kteří už byli hrdinové tím, že nepropadli sémantickému zmatku, ale nazývali věci a události správnými jmény a znaky“.