Prozaička Irena Dousková (1964) se dva roky po románu Oněgin byl Rusák vrátila k povídce. Do své novinky nazvané O bílých slonech jich složila osm a navlékla je na dětské rozpočitadlo Štěstí–neštěstí–láska–manželství–panenka–kolébka–hraběnka–smrt.

Zatímco v souboru Čím se liší tato noc (2004) autorka pracovala především s apokryfem a alegorií, v nynějším titulu se pohybuje v mezích kvazimemoáru. Své příběhy vsadila do reálných kulis bezejmenné vsi jihozápadně od Prahy uprostřed 70. let a jejich aktéry vpletla do pevné sítě vztahů: lásky a nenávisti, soucitu i opovržení, bázně či obdivu.

Douskové hrdinové jsou obyčejní, všední – nikoli však bezbarví. Každý svým způsobem naplňuje tezi o jedinečném osudu, ve kterém se zrcadlí kus velkých dějin. Jejich příběhy mají překvapivě málo děje, o to víc a tím naléhavěji však rozvíjejí atmosféru, navozují pocit, který autorka opakovaně pojmenovává jako „vůni času“.

Právě tato lehká vůně, vinoucí se dusivým a ospalým normalizačním marasmem, vnáší do teskných, baladicky laděných textů šanci. Šanci na vytržení, šanci na zachování osobní svobody. Ať má podobu víry, přímého a silného citu, fantastického zjevení dávno mrtvé dívky anebo titulního mýtu o bílých slonech.

Novinka Ireny Douskové je důležitou knížkou: nabízí přesnou anamnézu hnusné doby, ale nikoli s primárním vztekem či nenávistí – spíše se slitovným pousmáním.

Radim Kopáč

Převzato z: Právo 4. listopadu 2008