Petr Šabach

Občanský průkaz

Občanský průkaz Občanský průkaz
Paseka, 2006

Spisovatel Petr Šabach (1951) oslavil v srpnu pětapadesáté narozeniny a nedlouho poté zakulatil i počet svých knih. Autorova v pořadí desátá próza se pravděpodobně zrodila z pocitu, jehož vylíčení najdeme až v závěru knihy: „Jedna věc se jim podařila. Představte si, že jak sem starej, tak když někde zahlídnu policajta, hned si automaticky šahám na kapsu, jestli u sebe mám občanku… a to je mi přes padesát! Takovýhleho neurotika ze mě udělali… už za to je nenávidím…“ Čili: Jestliže se u Viewegha knížku od knížky posouváme časem v souladu s tím, jak vypravěč a potažmo i postavy stárnou, u Šabacha se často vracíme do minulosti poznamenané zkušeností reálného socialismu. Kniha Občanský průkaz je tak další variací na tradiční šabachovské téma, i když občas s nezvykle vážnými a dramatickými tóny.

Příběh začíná v roce 1966 slavnostním aktem předávání občanských průkazů. Obdarovanými jsou patnáctiletí hoši v čele s vypravěčem, kteří kroutí poslední rok povinné školní docházky. Poté následuje série chronologicky řazených epizod či příhod pospojovaných motivem tohoto magického průkazu totožnosti (srovnej knihu Eduarda Vacka Občanský průkaz, prosím), který se posléze stane orwellovským nástrojem šikany ze strany policie. Pásmo ústí až v současnosti, konkrétně scénou z archivu ministerstva vnitra, kam vypravěč přijíždí prostudovat si svazek, který na něj vedla StB.

Nacházíme se tedy v autorově oblíbeném půdorysu: jasný nepřítel, proti kterému stojí lehce zhýralí sympaťáci či sympatičtí rošťáci (nejmenoval se podobně jeden film s Belmondem?). Přes všechny vylomeniny jim zůstává westernový smysl pro fair play, a to jak uvnitř klukovské party, tak i v rámci režimu. Postavy se v podstatě nevyvíjejí, jen se mohou překlopit ve svůj opak (zdánlivý dobrák se ukáže jako padouch), což je ostatně doménou dobrodružného žánru spíše než společensko-psychologické prózy.

Vyprávění má zpočátku nádech fanfaronských klukovských historek – „odbojová činnost“ proti režimu sestává z drtivého stisknutí ruky činovníkovi přes občanské průkazy či demonstrativního natržení stránky 13 ve zmíněné brožurce. Pronásledování mladistvých živlů ze strany policie je zpočátku také poměrně legrační, po sovětské okupaci se však mění v brutální teror. Scény z tehdejších demonstrací i následného věznění jsou na Šabacha nezvykle drastické a – nevím přesně proč – působí trochu jako retardér vyprávění. Možná tím chtěl autor ze sebe smýt nálepku toho, kdo líčí éru socialismu příliš nekonfliktně, smířlivě, ale zde věc pojal dle mého soudu jednostrunně, popisně, zredukoval rok 1968 na válečný stav mezi demonstranty a policií. Hrůza doby tak lépe vyhřezne z bočních historek; třeba z té o klukovi, co si ve snaze vyhnout se vojně způsobil smrtelné zranění, o nemocném, který chce emigrovat proto, že na Západě má šanci na delší život, nebo ta o bigbíťákovi, z něhož se vyklube fízl – tam už se mezi řádky line spodní melancholie, která dodává tu správnou pachuť popisované době.

Co se týče formální stavby, Šabach už se ani nesnaží o souvislý prokombinovaný příběh jako v předešlých novelách, už „jen“ řadí za sebou vzpomínky a zážitky. Jde zkrátka o vypravěče hovorového naturelu, kteří nějakou velkou architekturu nepěstují. Ostatně, Šabachovy knihy se nekupují a nečtou kvůli preciznímu dějovému oblouku, ale kvůli historkám a jakémusi příjemnému kamarádskému „tripu“, na který vás autor pozve s prvními řádky. Při posuzování podobných tvůrců se mi vybavuje slogan z etikety jistého nealkoholického piva: Šampion ve své třídě. Neočekávám tedy od Šabacha nějaké proustovské nuance, ale rád si od něj přečtu o rozdílu mezi vesnickými a městskými „máničkami“ či humorný portrét mladistvého intelektuála. Výborně totiž umí odpozorovat ze života detaily, dokáže se vcítit do psychologie dětí a mladých lidí (resp. nezapomněl na pocity své vlastní), a hlavně: zajímá ho život, nikoli umění; jeho ne-spisovatelská stylizace není pózou, nýbrž devizou. Na rozdíl od Hakla je Šabachův pohled na svět v podstatě dobrácký a jeho hlavní postavy mají charakter – na rozdíl od mnohých figur vieweghovských.

Na druhou stranu je třeba konstatovat, že řada postav autorova posledního opusu je jen nosičem historky: autor nás nevtáhne hlouběji do jejich světa, na některé figury v průběhu děje jako by zapomene, ani samotného vypravěče si nedokážu vizuálně představit – natolik je soustředěn na vnější dění. S každou další knihou je autor také více předvídatelný, nedokáže překvapit (když na straně 11 představí podivína Pačesa, hned víme, že to bude padouch až do konce atd.) A konečně: Petr Šabach jako by se zasekl na abiturientském večírku a neustále – byť vtipně – vzpomíná. Jeho styl jde dnes už snadno zparodovat, což je známka jasně vyprofilovaného rukopisu i jistého, především tematického ustrnutí. I nadále zůstává šampionem ve své třídě, jehož produkt na rozdíl od všelijakých pseudoliterárních zpovykaností zhltnete na posezení, ale nic by mu neudělalo, kdyby se s námi důkladněji podělil o to, jak vnímá současný svět.

Jan Nejedlý

Paseka, 2006