Jak by to bylo bývalo krásné, kdyby prozaické příběhy nebo básnické sbírky vycházely v tu chvíli, jakmile vzniknou, anebo pouze s přiměřenou výrobní prodlevou! Není tomu však tak, a proto kolikrát nezbývá, než uvádět rozličné genetické okolnosti díla literárního na pravou míru, aby si literárněhistorický kontext přišel na své a čtenář si nelámal hlavu, copak se s autorem přihodilo, že svou novou (?) knihu napsal tak a ne jinak. Příkladem nehodným následování nebo hodným nenásledování budiž nový prozaický titul básníka, esejisty, filosofa a spisovatele Milana Exnera Oblast stínu, vydaný jako jedna z posledních svazků Petrova, nyní již brněnského nakladatelského nebožtíka.

Na záložce se dočteme, že v této knize je „způsob vyprávění blízký předchozímu autorovu románu Svatoušek“ a že „obě díla jsou zčásti autobiografická, obě jsou však zároveň obecnější, vrstevnatou generační výpovědí“. Vrstevnatost bývá zpravidla spíše atributem našich knihoven než literárních výpovědí, na tom však nesejde: Matoucí je spíše ono v jádru správné konstatování „předchozí autorův román“. Nuže, zmíněný Svatoušek vyšel, rovněž v Petrovu, v roce 2002, je však datován a lokalizován autorským údajem „Liberec, 1994–1995“, zatímco nynější próza si prožila jakési dvojí zrození: v závěru čteme stručné „Liberec 1987–1991, Hodkovice 2003“. Čili v tomto případě jde o text, jejž Exner napsal či rozepsal ještě před Svatouškem, zaměřil se ale v něm – opět na rozdíl od Svatouška – na mnohem limitovanější žánrové i tematické rozpětí.

A pak se k němu víc než po deseti letech a již po knižním vydání svého velkého generačního románu opět vrátil a možná ho přehlédl, možná ho dokončil, možná ho přepsal, možná ho zgruntu přepracoval či dokonce vytvořil román či příběh zbrusu nový, pravděpodobně na motivy toho původního. Co je však podstatné: Způsob vyprávění, který si Exner v Oblasti stínu zvolil a pro který se rozhodl, není skoro vůbec blízký pojetí narace, které dominuje v později napsaném a dříve vydaném Svatouškovi! Jistěže můžeme hovořit o vyhraněném exnerovském autorském naturelu, jistěže v obou knihách figuruje mj. celá řada srovnatelných topografických indicií a v obou případech můžeme s jistým zjednodušením hovořit o „libereckých románech“, a kdo chce, najde zde i další souběžné momenty a fenomény, jde však o zcela odlišné žánrové zaměření, jemuž je zvolený způsob vyprávění poté plně podřízen. Nevíme, jakou podobu měl původní tvar románu, zda nešlo o text, jejž Exner odložil jako příliš zúžený, a nepustil se do mnohem obšírnějšího epického vyprávění, tedy do Svatouška!

Kritik suď, leč žádná fakta tu nejsou k dispozici, možno se pouze dohadovat: Spisovatel se totiž úzkostlivě snaží, aby své vyprávění koncipoval v duchu doby, kdy se odehrává a kdy také s nevelkým časovým odstupem vzniklo, tj. především v letech 1988 a 1989, nevnáší do autorské reflexe žádný poučený odstup a pohled z nynějšího, nemálo již vzdáleného horizontu. Naopak, zjevně usiluje o dokumentární podání, o zachycení atmosféry politického a společenského kvasu či nekvasu v období krátce před listopadem 1989, třebaže usiluje i o univerzálnější poselství. Dokumentárně laděné vypravěčství však představuje pouze jeden parametr této prózy: Její osou je klasické vylíčení manželské krize či krize středního věku: Exnerovým hrdinům či antihrdinům je málo přes čtyřicet, vypravěč je jen o něco starší, než je sám spisovatel – a nad dalšími autobiografickými souvislostmi či paralelami není zapotřebí rozjímat. To ví nejlépe jedině Exner a nikdo jiný, co ze svého soukromí do knihy transformoval a co nikoli. Pro nás ostatní to budiž ponecháno někde v nejtmavější oblasti stínu.

Co však vlastní stíny, jimiž prozaik nechal prostoupit své vyprávění? Jejich půdorys je stejnou měrou jasný a zřetelný, jako současně stinný až zakuklený. Exerovi jde o symbiózu dvou linií: vylíčit zmíněnou manželskou krizi, spočívající, kromě značného citového odumření (mj. po odchodu dvou odrostlých ratolestí ze společné domácnosti), zejména v mužově (neboli vypravěčově) rezignaci na věci veřejné. A v jejím důsledku i k rezignaci na soukromé. Jde tedy o jisté zmarnění objektivní i subjektivní, jinými slovy o předčasné hrdinovo zestárnutí, které kontrastuje s životní filosofií jeho partnerky. Ta se podobné rezignaci ze všech sil vehementně brání, ať již si počíná jednou hystericky, podruhé „historicky“, tj. v souladu s duchovními pnutími doby, která její manžel nechápe a především (raději) pochopit nechce. Definitivním „urychlovačem“ vzájemného nesouladu se stávají právě léta 1988–1989, kdy se lámaly nejen charaktery, ale i manželské a vůbec citové vztahy, neboť se náhle dostávaly do zcela jiného světla, do nové životní situace. Obrazně řečeno, tehdy pro oba protagonisty nastávala možnost vykročit z oblasti stínu do krajiny světla, ať již šlo tu víc o iluzi, tu víc o ideál.

I když v Exnerově próze najdeme, jak již jsme na to upozornili, celou řadu konkrétních reálií včetně přesných líčení tehdejší atmosféry vládnoucí v lidu obecním (dovolené v Jugoslávii, chalupářství, zálusk mladších funkcionářů na vyšší funkce atp.), tmelem jeho příběhu je důraz na mravní a morální podněty (či výzvy), které se v předvečer listopadu 1989 dostavily v celospolečenském měřítku a které se staly novodobou zkouškou lásky a cti, zkouškou, jíž se podrobili mnozí hrdinové romantické literatury – a v našem případě i naprosto neromantický, životem (včetně svého okolí) naprosto otrávený a v jistém smyslu i život všem (včetně svého okolí) otravující vypravěč Oblasti stínu. Svůj záměr Milan Exner výrazněji rozvíjí až v samém závěru, kdy se toto černobílé vidění znenadání prohlubuje a kdy jeho knihu můžeme interpretovat jako předstupeň k daleko filosofičtěji a epičtěji koncipovanému Svatouškovi. Zcela banální historie, byť neméně mučivá, trýznivá a bezútěšně bezvýchodná jako všechny podobné banální historie tohoto typu, kdykoli předtím stejně jako tady a teď, posléze vyústí v obraz selhání. Nabízí se povědět, že v nenápadné, ač i pochopitelné selhání jednoho obyčejného života.

Neodoláme však a v kratším exkursu se pozastavme nad danostmi tohoto obyčejného (?) života. Vždyť vypravěč a hrdina není jen tak leckdo: Je to vysokoškolský pedagog, třebaže pouhý „asák“. Žije v Liberci, ale učí na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (na škole, kterou Exner absolvoval), je to tedy člověk z věd humanitních, navíc přednáší literární bohemistiku, starší českou literaturu, čili oblast, která je sice na jedné straně jakoby ve stínu, leč na straně druhé není vystavena tolikerým tlakům režimním. Snad lze říci, že byla v ní větší možnost zachovat si nezávislé myšlení, byť možnost kariéry byla zas úměrně nižší. Jde zde o relativně mladého literárního medievalistu, který však má nejspíše strach a hrůzu z jednoho jediného (kromě své manželky): že by musel pracovat, studovat, psát, publikovat.

Věru: Ke svému povolání hrdina/antihrdina přistupuje s rutinou, která se rovná duchovnímu kolapsu (navenek se odvolává na tvrzení, že jako nestraník beztak nemá ve výzkumu starší české literatury šanci), věnuje se tudíž popíjení laciného piva a usilovnému fandění ústeckým a libereckým fotbalistům. Možná se mýlíme, ale takto laxního medievalistu snad v českých krajích nepotkati (pro plzeňského V. Viktoru by bylo nařčení, že se zajímá o fotbalisty, smrtelnou urážkou), nejspíše ale Exner ví své. S tímto způsobem existence/neexistence se hrdina/antihrdina knihy identifikoval a natolik se sžil s podobou „obyčejného“ života žitého v hlubokém, leč konejšivě uspokojivém stínu, že spění k listopadu 1989 ho prostě nemile vyrušilo z navyklého vegetování ve stínu všeho a de facto i ve stínu sebe sama, tj. svého nevyužitého inteligenčního potenciálu.

Pomiňme však nyní nepominutelné, což je společenská zakotvenost tohoto příběhu v předdveří zvratů roku 1989, stejně jako vlastní fakt manželské krize. Exnerova próza je totiž elementární studií mimočasového mužského slabošství, jež se projevilo, v nadsázce stejně jako ve zkratce, zvláště tváří v tvář tehdejším sterilním společenským proměnám. V nich se jeho vysokoškolský pedagog proměňuje ve zcela nicotnou hmyzí bytost, spoléhající na spolehlivost životního kréda „dějiny nespěchají, ani já nebudu spěchat“. Jenomže to, co v době prvotní geneze tohoto textu, tedy v čase záznamu charakterů a událostí na přelomu let osmdesátých a devadesátých, mělo ráz společenského a psychologického pojednání, nabývá v kontextu počínajícího nového tisíciletí zcela jiného významového rozměru.

Kdo ví, co kdysi Exner napsal, ale to, co nyní přepsal a teď vydal, je nepochybnou variantou feministického románu. Hrdinova partnerka je možná opravdu „hysterická úřednice“, ale jinak jde o osobu vitální, živě a čile reagující na duchovní i neduchovní podněty, jak je přináší čas, a proto je, v souladu se svými možnostmi, bytostí vzhlížející k budoucnosti, tvárnou a cituplnou, na rozdíl od (bezpochyby zkarikovaně vylíčeného) svého partnera, který v jejích očích a pak i v čtenářově mysli figuruje čím dál víc jako naprostá mužská troska. Ta je záhy ve světě soukromém i společenském schopna pouze jednoho: Dopít si své pivo (rozuměj pět ústeckých jedenáctek), což je jistě dosti disgustující obraz muže pána tvorstva – jde však o obraz, který je erbovním archetypem nynější feministické literatury.

Dá se předpokládat, že právě těmito očima bude dávný Exnerův román v současnosti čten a že zejména různé atributy mužského slabošství, tápání, váhání, bezradnosti a rezignace atakdál zcela ve vyznění této prózy převáží nad počátečním záměrem zachytit okolnosti jednoho historického předělu v parametrech jedné krize matrimoniální. Výsledek je potom podobný jako v jiných opusech tohoto ražení: Karikatura je sžíravá, leč obvykle neprokreslená, nepřesvědčivá, mužský protagonista je vylíčen jako totální panák, leč způsoby tohoto vylíčení nebývají mnohdy nikterak věrojatné, zatímco ženské postavy bývají nositelkami evidentního mentálního progresu (citového, morálního…), ačkoli z jejich charakteristik pranic takového nevyplývá a deklaruje se to vše pouze slovně, coby kýžené, utopistické přání. Sečteno a zváženo: Stíny, které Exner vylíčil, dolehly po letech i na jeho román a nabyly značné černobílosti. Strom života však bývá zelenější.

Vladimír Novotný

Převzato z: Tvar 3/2006