Známá autorka dětské literatury Magdalena Wagnerová (1960) se ve své druhé tvůrčí linii jaksi odtrhává od mateřského žánru, ale činí tak velmi postupně (viz její literární travestie Pavouk na šalvěji a Strom s granátovými jablky) a ani v nejnovějším románu určeném dospělým čtenářům se od úběžníku pohádky neodchýlila úplně.
Papíří – tímto výrazem autorka označuje papír užitý na výrobu knih – totiž není klasický společenský román, nýbrž mnohovrstevnatě vystavěné podobenství zachycené mnoha drápky v tradici magického vyprávění. Prostředí i čas příběhu jsou povětšinou neurčité („uprostřed netrpělivého města plného nervozity“), zato vypravěčský part je veden s gustem mírně ironického, někdy až čapkovského pohádkáře, včetně nezbytných obratů typu „Kde se vzala, tu se vzala“ či „Za devatero horami a řekami“. Tomu odpovídá i částečně pohádkový konec knížky a hlavně půvabné antropomorfizace: obraz na zdi mluví, ožívají i knihy v knihovně, dokonce mrtví tu přemítají. V tomto ohledu se nabízí jistá paralela s prózami Daniely Hodrové, ta ovšem – na rozdíl od v jádru lineární Wagnerové – deformuje časoprostor mnohem důkladněji.
Hlavní hrdinou Papíří je „obyčejný knihovník“, muž „střední postavy, střední rozhodnosti, jako by v jeho rodokmenu nikdo jiný nežli Čech ani nebyl“. Knihomilec hledá v „papíří“ skryté sny, ale i útěk před světem. (Volbou tohoto hrdiny autorka nezapře, že byla dlouholetou nakladatelskou redaktorkou a napsala dokonce z tohoto prostředí televizní seriál, žel zatím nerealizovaný.) Příběh románu otevírá smrt, resp. pohřeb knihovníkovy matky. Na pohřbu se rozvedený protagonista po letech setkává s handicapovanou Šárkou, s níž ho pojí zpočátku jen tušené vazby. Oba dva jsou totiž plody temné minulosti svých rodičů a sami sobě kdysi ublížili. Zda vědomě, zůstává otázkou. Narození Šárky snad před lety rozbilo rodinu budoucího knihovníka a on sám… Zkrátka, všichni se bojí vyslovit nahlas, co se tenkrát stalo, minulost nad nimi leží jako temný stín, nicméně knihovník pozve Šárku, aby po matčině smrti bydlela u něj v domě. Snad se chce dávným traumatům podívat do očí, snad chce zbořit svůj papírový úkryt, kdo ví. Jisté je, že jako se na knihovníkův dům po smrti matky začínají jako supy slétat příbuzní, i kolem půvabné Šárky začne kroužit hned několik zájemců, včetně knihovníka syna.
Jak vidno, komplikovaně, leč umně vybudovaný příběh, je postaven tak, aby nabízel čtenáři mnoho materiálu k domýšlení, za každou figurou a jejím dějovým plánem se vytváří jakýsi román za románem. To však nic nemění na tom, že Wagnerová vytváří ve své podstatě typizované, vlastně pohádkové postavy. Všichni jsou tu do jisté míry figuríny, ostatně je to v logice ústředního atributu prózy, jejíž podtitul zní Naděje pro figurínu. Odér neskutečna nelpí jen na ryze pohádkové figuře úředníka, který miloval svá razítka nade vše, či na „princi“, který se měl stát proti své vůli „králem“ (či klavírním virtuózem). Jde především o ústřední postavu, která žije jen pro knihy (ideje, myšlenky) a kolem níž se točí morality typu „Kolik slov lidé vysloví, a přitom úplně zbytečně?“ či úvahy o zneužitelnosti slov nebo dětském (ne)čtenářství. Ano, postava knihovníka by byla stěží uvěřitelná, kdybychom se na ni dívali optikou společenského románu. Když ovšem vyměníme sklíčko v okuláru a zahledíme se na příběh kvazipohádkovým podobenstvím, tj. nezkaženým, skutečně až dětským viděním světa, náhle začínáme autorce věřit a rozumět. Zdánlivá nevěrohodnost se mění v plachou symboliku a jasný etický postoj. O to víc do takto rozvrženého schématu křísne postava postižené dívky Šárky a podvratného příběhu o překročení hranic, kterého je nositelem („Miluji Tě, i když Tě milovat nemohu“). Příběh Šárky vypráví kromě jiného i o dvou stranách milosrdenství a účasti (vzpomeňme, jak brilantně toto téma pojednal István Örkeny v miniatuře Úvahy ve sklepě), ale také o možnosti a nemožnosti smíření/odpuštění i o minulosti, která nás vždycky dostihne.
Jakkoli se mohou různit náhledy na téma, všichni se asi shodnou, že Papíří je dobře napsaná próza. Suverénní vypravěčka vládne jemným vtipem, který – zvláště ve svižných dialozích či detailech z všedního života – vyvažuje hořkou osudovost příběhu. Umně též proplétá několik symbolických motivů, ať je to strom či třeba Dantova Beatrice. Autorčino poselství totiž sahá až k Dantově Božské komedii. A mezi řádky říká: Nikdy není a nebude na světě božský ráj, protože vždycky někdo překáží. A tak je z toho alespoň komedie.
Wagnerové prvotina pro dospělé – toť dobře využité papíří.
Jan Nejedlý