Lidská paměť záhy vytěsňuje zlé okamžiky a kruté zkušenosti a „přebíjí je“ prožitkem radosti nebo naděje. Již Montaigne v autobiografických pojednáních, která založila slavnou tradici eseje, poukázal na nezanedbatelnou roli píšícího člověka, kronikáře dobrého i zlého času, nebo na prototyp spisovatele, který byl pro francouzského myslitele „vědomím doby“. Ten pojem byl v dějinách mnohokrát zpochybňovaný a pošpiněný, ale zdá se, že nepřestává platit.

Spisovatel Edgar Dutka se v povídkovém cyklu Staženi z kůže ze tmy vycházíme vrací do nedávno minulých let totalitního režimu, jehož genezi a proměny sleduje už na rozpadu rakousko-uherské monarchie a jejího zkostnatělého, pro mnohé ovšem i idylicky útulného osvětí. Pád monarchie a kolize první světové války jako by v Evropě nastartovaly cyklus střídajících se a nátlakových politických systémů, jejichž nejtemnějším květem byly a dodnes zůstávají totality všeho druhu, ale vždy společného jmenovatele, jímž je ztráta úcty k lidství a respektu k individualitě.

Dutka v povídkách nehodnotí a nekritizuje, planě nefilosofuje. K síle jeho pochmurných obrazů mu stačí pouze evidovat příběhy, které zažil, o kterých slyšel a které nebylo nutné ani zásadně dofabulovávat. Obdobnou dokumentární, „filmovou“ metodu zvolil Dutka už ve svých předchozích dílech, v knihách U útulku 5 nebo v orwellovské alegorii Slečno, ras přichází.

V příbězích podávaných v knize Staženi z kůže ze tmy vycházíme se děj koncentruje poměrně na malou plochu, stává se esenciální záležitostí, je méně epický a více náznakový, možná až krutě a nechtěně poetický. Jsou to vlastně holé záznamy o rozhodných okamžicích bytostí, náhle zasažených nečekanou vnější agresivitou politické i policejní zvůle, aparátem obří nelidskosti, mechanismem, který se i těm nejotrlejším zadírá pod kůži, a tak postižení často přebírají jeho rysy za své.

Už v Kunderových Směšných láskách z hlubin šedesátých let lze vyčíst, že v Čechách a obecněji i ve středoevropském ospalém prostoru se lidé k totalitě stavějí až na čestné výjimky švejkovsky pasivně a nanejvýš se zmohou na jakýsi pseudocamusovský vzdor, který ovšem neumí obrátit kolo dějin. To však neznamená, že by Dutkovy texty jen mapovaly absurditu existence v totalitě a že by se jeho hrdinové nebránili svými prostředky útlaku. Co všechno se např. odehraje v mysli mladého, nestatečného intelektuála, který chce kdesi v Podyjí překročit zadrátovanou hranici? Navíc pro tento zápas člověka s mocí zvolí Dutka výmluvnou metaforu jakéhosi podplouvání (povídka nese název Pod vodou), napovídající, že teprve pod hladinou, u dna, v neproniknutelnosti hlubin je dána možnost vysvobodit se nebo se alespoň nadechnout k dalšímu přízračnému podplouvání.
Dramata Dutkových povídek, vztažená k osudu konkrétního jedince, jehož vazby k blízkým i vzdáleným lidem byly režimem násilně zpřetrhány, nejsou obvykle ničím jiným než trpkou sekvencí, výpovědí o faktech, o kterých nelze dál přemýšlet, protože stanovisko k nim je už jednoznačně dáno tím, že se v nich lidský jedinec ocitl a že byl jimi sevřen k nedýchatelnosti. Doba, v níž se děti kvůli studiu musely zříci reakcionářských rodičů, kdy půlka rodiny žila za drátem a půlka v něm, kdy i lásky byly semlety v děsivém soukolí, nevyžaduje komentář, protože tady stačí svědectví, zápis téměř dokumentárně odtažitý. Jen občas autor dovolí, aby pavučinou úděsného faktického příběhu provlála metafyzika, ovšem taková, která po Dostojevském a po holocaustu už může být pouze melancholickou vzpomínkou na časy, kdy lidem vládl duchovní a harmonický princip.

V krátkém fragmentu I babičky patří do rodiny jako by chtěl Dutka naposledy vyvolat na světlo ohořelé torzo zmizelých hodnot a vztahů nepokřivených zlem. Ta stará vídeňská dáma, ztělesnění bývalého souladného řádu světa, píše v opuštěnosti chudobince svým potomkům v zamřížovaném československém vězení strhující, ale bohužel bezmocné poselství o velikosti Boží vůle, ve kterou nepřestala věřit ani na smrtelné posteli. Dutka tak jako by až v druhém, stínovém plánu vyslovil kruciální otázku, co s námi bude, až nazí vystoupíme ze tmy…

Jan Suk