Poezie

Pražské nakladatelství Paseka se vydávání současné české poezie věnuje sporadicky či spíše nevěnuje vůbec, vyjma příležitostných edic klasiků typu Jiřího Gruši či Pavla Šruta anebo antologie Pegasovo poučení, ohlížející se očima Petra A. Bílka za českým básnictvím mezi roky 1945 a 2000. Tím spíš je třeba ocenit odvahu k publikaci útlého debutu Marka Šindelky, narozeného v roce 1984 „v Poličce nedaleko Svojanova“, nyní studujícího v Praze na Universitě Karlově Fakultu humanitních studií: knížka Strychnin a jiné básně shrnuje sice pouhých šestnáct textů na ploše zhruba čtyř desítek stran, nicméně jde o zřejmý debut-příslib.

Podobně jako v poezii Miloše Doležala nebo Pavla Kolmačky je i v Šindelkově dějových, spontánně plynoucích textech určujícím prostorem venkov, otevřená krajina, která probouzí v člověku jednak úzkost, jednak údiv. V tomto prostoru a z všednodenních prožitků – neboť autor Strychninu a jiných básní je empirikem, básníkem zraku, hmatu anebo čichu –, ale také ze vzpomínek vyrůstají dvojaké obrazy: na straně jedné ještě narychlo črtané rukou juvenilního tvůrce a napájené z tradiční motivické studnice debutantů (vztah k druhému, osamělost, bolest, smrt), na straně druhé však v celé řadě momentů podivuhodně osobité, přirozeně suverénní, schopné zasáhnout čtenáře a vtáhnout jej do autorského světa.

Šindelkovy lehce melancholické průzkumy tajemství, která uvízla mezi člověkem a krajinou, člověkem a zvířetem, člověkem a nocí nebo člověkem a tichem, se dějí v průsečíku doznívajících dětských fantazií („žili jsme na tajných plážích / ve starém domě“) a zjevující se obludy dospělosti. Některé verše mají evokační sílu příbuznou dílům raného německého expresionismu („ve vzduchu byly nemocné plíce“), jiné vyvolávají dojem skutečnosti jako nepřetržitého přeludného reje, v němž se čas i prostor rozpouštějí. Básníkovy „překrady“ inspirací, ale poezii ve Strychninu a jiných básních naštěstí víc rozněcují, než utlumují. To je patrné zejména v závěrečné fantazijní skladbě-podobenství, která dala celku jméno – zpytování vztahu k mladšímu bratrovi, kterým prolíná touha po živlu moře, po němž se dá plavit, ale ve kterém lze také utonout, se postupně mění v drama skoro mytické.

Radim Kopáč