Petr Borkovec

Vnitrozemí

Vnitrozemí Vnitrozemí
Fra, 2005

Básníkům, kteří se narodili v průběhu sedmdesátých let a do poezie vstoupili svými prvotinami na počátku devadesátých let, se dostává privilegium publikovat někdy předčasné memoáry nebo vydávat jakési bilancující a retrospektivní svazky, zahrnující vše, co často ještě mladí a nezralí autoři stačili publikovat. Nakladatelství Host dokonce zavedlo pro tuto příležitost edici, kde po oblíbeném Jiřím H. Krchovském vyšly průřezy tvorbou autorů, kteří se už prezentovali několika sbírkami, ale jejichž dílo není zdaleka uzavřeno. Bilancujícího svazku se dočkali Bogdan Trojak, Jiří Rulf nebo Vít Slíva. K poněkud uměle vyprodukovaným klasikům současné české poezie se nyní přiřadil i jeden z nejúspěšnějších, nejvydávanějších a také nejvíce překládaných lyriků Petr Borkovec (1970).

Jeho kniha Vnitrozemí, vydaná nakladatelstvím Fra, zahrnuje „vybrané a nové básně z let 1990–2005“. Bylo by jistě zajímavé srovnat, co z dosavadních knižně vydaných sbírek Borkovec zařadil do své retrospektivy. To by ovšem vyžadovalo hlubší sondu do celku jeho díla a překračuje to rámec běžné recenze. Spokojme se s konstatováním, že do Vnitrozemí zařadil autor básně ze všech sedmi knih, s výjimkou prvotiny Prostírání do tichého, která vyšla v roce 1990. Při této příležitosti některé básně přejmenoval, někdy je částečně přepracoval nebo podle vnitřní či chronologické logiky přesunul z jedné sbírky do druhé, což může být dáno pro Borkovcovo dílo příznačnou snahou o precizní kompozici a soudržnou architekturu každé knihy. Poměrně značný prostor je věnován dosud nepublikovaným veršům, tvořícím poslední oddíl Borkovcovy retrospektivy (Sonagram a jiné básně 2004–2005).

Domnívám se, že záměrem této koncepce mělo být jakési panoramatické prohlížení krajiny Borkovcova básnění. Přesto je na prvý pohled zjevné, že básně jsou tu někdy násilně vytrženy z kontextu daných sbírek a že tím přes veškerou snahu byla porušena tektonická rovnováha, čímž se některé verše ocitly ve vzduchoprázdnu. Přitom Borkovcovo psaní od jeho druhé sbírky, do Vnitrozemí už zařazené, Poustevna věštírna loutkárna (1991), zůstalo bez bouřlivých proměn a setrvalo v charakteristické pokoře před tím, co je dáno reálně i metafyzicky a k čemu se pravý básník vždy jen nesměle přibližuje.

Dosavadní Borkovcovu lyriku lze vnímat jako formálně vytříbenou, někdy až překomponovanou, jazykově přesnou a propracovanou, intelektuálně bohatou až překypující, občas inklinující do baudelairovských umělých rájů a arkádií, třebaže je okruh básníkových metafor a obrazů koncentrován do vnitřního prostoru, ať je jím ohraničenost pokoje a nábytku v něm (stigmatizující jsou stoly, židle, okenní parapety, závěsy a pavučiny záclon s krajkami) nebo interiéru domu, oplocené zahrady a zdmi okleštěného dvora.

Jen pozvolna se v oblouku Borkovcových sbírek přesouvá pozornost od experimentálních a zároveň rudimentárních textů a prostorů, poetikou připomínajících pozdního Karla Šiktance (např. ve zmíněné knize Poustevna věštírna loutkárna nebo ve sbírce Ochoz), k výraznější zkratce a k sympatické úspornosti lyrických prostředků. Dominantní však zůstává artistnost, odtažitost a stylizovaná impresivnost. Málokdy jsou verše expresivně vypjaté a syrové, i když se v nových a zde poprvé uveřejněných básních objevuje i jakási průběžná evidence, snaha po čistém zření, touha být za všech okolností spíš divákem a svědkem než aktérem dějů nebo tím, kdo revoltuje a chce měnit svět.

V Borkovcově básnění je cosi litanického, vemlouvavého a tichého, někdy až vykořeněného z přítomného chaotického života a jakoby zahleděného do minulosti, která si ještě uměla vážit záblesků neposkvrněné a neupachtěné krásy. Ostatně právě tento noblesní rys je na Borkovcově poezii nepřehlédnutelný a v kontextu současné české lyriky i výjimečný.

Jan Suk

Fra, 2005