Beletrie

Málokdo z české literatury se dokázal hlídat tak důsledně, aby nepsal zbytečně. A málokdo do svého psaní investoval tolik ze svého života jako Zuzana Brabcová. Dokladem je i její finální kniha Voliéry. Intimní deníková výpověď o neuroticky přecitlivělém vnímání světa kolem nás. Jako v jejích předchozích dílech, i zde uhrančivě působí práce s jazykem, pulzujícím od strohého záznamu po výsostnou metaforičnost, od lyrických poloh až po vulgárnost, obnažujících motivy osamění a ztracenosti ve světě, který přestal dávat smysl. Záznamy každodennosti se tu posouvají k obecným, symbolickým, výpovědím. Nefilozofují, ale šokují obnažováním grotesknosti — jako by přítomnost generovala už jen černý humor, bizarnosti, nadutost a prázdnotu. Poutník provedl inspekci světa a nemá se kam uchýlit. Ráj srdce, vlastního nitra, už není. Voliéry jsou černou perlou.

Z recenzí

„Kultivované svědectví o sociálním vyloučení osciluje mezi žánrem deníku, záznamy snů a fantaskní prózou.“

— Petr Bílek, Literární noviny

„[Voliéry mají] jednak pestrou formu, když autorka střídá zpravodajskou zkratku s imaginativně rozvitou povídkou. Jednak přesný a nosný výraz. V jeho rámci pak vynikne dobře jádro věci: jemnost a cit. Přesně ty kvality, které jsou dneska málem tabu.“

— Radim Kopáč, MF DNES

„[…] ocitáme se ve veřejné sféře, která přitom nepočítá s těmi, kdo jsou nekompatibilní s požadavky doby; s kulturou mládí, úspěchu a fyzické zdatnosti. Skvělá stylistka Brabcová tak svou drobnou prózou vykročila za zdi literárního artu, který se zřídka dopouští společenského komentáře a analýzy.“

— Eva Klíčová, Respekt

„Ve Voliérách doznívá většina z toho, o čem psala Zuzana Brabcová ve svých předchozích knihách. Je to dovětek, letmý pohled do zpětného zrcátka, který ale zprostředkovává stejně palčivou zpověď jako soustředěné pozorování rozsáhlého plátna.“

— Markéta Kittlová, iLiteratura