V posledních cca deseti letech se české drama začalo přece jen nadechovat k výraznější profilaci, objevují se mladí, dosud nezavedení autoři, divadelní provoz si totiž žádá své a vznik nových titulů souvisí i s prestiží jednotlivých scén, včetně těch mimo tradiční kulturní centra. Hvězdy literárního disentu sedmdesátých a osmdesátých let také přispěly do spektra původní dramatické literatury novými tituly. Zcela se odmlčel Josef Topol, pilný Pavel Kohout (1928) kromě vzpomínkových próz převádí pro Národní divadlo z němčiny svou obratně napsanou akční moralitu Eine kleine Machtmusik (2007) jako Malou hudbu moci. Milan Uhde (1936), v tandemu s hudebním skladatelem Milošem Štědroněm opět aktivní jako autor muzikálů na motivy různých děl české i světové literatury, přivádí po mnoha letech oprav a úprav na svět své dramatické opus magnum Zázrak v černém domě (datováno sice 2004, ale na jevišti poprvé uvedeno 2007), analýzu vztahů v rodině, poznamenané dvěma totalitami. A konečně Václav Havel (1936-2011) uspokojuje očekávání svých příznivců titulem Odcházení (2007), zúročujícím mimo jiné autorovy osobní zkušenosti ze života v politice.

Vrstevníci zmiňovaných, tvůrci cimrmanovského mýtu Zdeněk Svěrák (1936) s Ladislavem Smoljakem (1931-2010) přispívají do pokladnice českého humoru obecně přístupnou, kantorsky důmyslnou kratochvílí České nebe (2008). Z autorů, známých a s obtížemi čestně tvořících i v období normalizace, pak nové síly sbírají Karel Steigerwald (1945) a Arnošt Goldflam (1946). Steigerwald se už věnuje výhradně hrám, zkoumajícím zjitřené momenty našich novodobých dějin (úctyhodná řada kvalitních titulů Horáková, Gottwald – 2006, Políbila Dubčeka – 2008, Má vzdálená vlast – 2012, Cena facky aneb Gottwaldovy boty – 2014), Goldflam laskavě reflektuje specifika podivuhodné profese herců v opusech Dámská šatna (2008), Vratká prkna (2011) a Komedianti (2013), makabrózní satiru pak vytváří svými fantaskními obrázky ze života führera U Hitlerů v kuchyni (2007).

Poslední léta se ovšem vyprofilovalo několik dramatiků, o nichž – při výrazné míře jejich kreativity i z hlediska kvantitativního – lze hovořit jako reprezentativních divadelních tvůrcích počátku jednadvacátého století. Mám na mysli především Lenku Lagronovou, Petra Zelenku, Davida Drábka, Martina Františáka a Petra Kolečka.

Lenka Lagronová (1963) může mimo jiné těžit z osobní zkušenosti s životem řeholnice. Jako červená nit se její tvorbou vine komplikovaný vztah dcery s matkou, introvertní autorka, která též studovala dramaturgii na DAMU, se s úspěchem účastnila soutěží Nadace Alfréda Radoka o původní divadelní hru a brzy našla spřízněné duše mezi režiséry (Petr Lébl, Jan Nebeský, Radovan Lipus a další). Její křehké opusy se na českých jevištích čas od času objevují a i když nepatří k diváckým hitům, důstojně obohacují repertoár našich divadel. Ve zkoumaném desetiletí zaujaly především její hry Křídlo (2009) a Z prachu hvězd (2011). Křídlo bylo realizováno ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti a prezentuje zpověď neúspěšné dramatičky přítelkyni-malířce a jejich společnému kamarádovi, osou zpovědi je komplikovaný vztah k matce. Text Z prachu hvězd byl nastudován činohrou Národního divadla a autorčino zásadní téma je tu obohaceno dokonce o aluzi čechovovskou. Tři sestry žijí se svou matkou a podobně jako ty čechovovské buď částečně rezignovaly, anebo čekají, že se ještě něco změní a jejich životy se zásadně posunou dál. Nejmladší z nich má Aspergerův syndrom a z něho plynoucí nutkavý zájem o úzce specializované informace, které se konkrétně týkají tajemství vesmíru a touhy navázat komunikaci s mimozemšťany. Starší sestry (obě) měly v minulosti letmý vztah s divadelníkem, který spáchal sebevraždu, ostatně z vlastního rozhodnutí opustil svět i jejich otec (Lagronová kdysi dramaturgicky spolupracovala na Zábradlí s Petrem Léblem).

Petr Zelenka (1967) se po úspěšných titulech Příběhy obyčejného šílenství a Teremin, které vytvořil pro Dejvické divadlo (sám si svoje texty též režíroval), zapsal do povědomí divadelní veřejnosti pozoruhodným dílem Očištění. Vročení 2007 se týká prvního uvedení v Polsku, Zelenka text totiž napsal na objednávku krakovského divadla Stary teatr, v Čechách se Očištění hrálo až o tři roky později příznačně (?) nikoliv v Praze, ale v Českých Budějovicích. Temná tragikomedie viny, neuskutečněného trestu a obludné moci masmédií představuje jako hlavního hrdinu spisovatele středního věku. Ten se svěří svému kamarádovi, nakladateli, že při hlídání jedenáctiletého synka u sousedů spícího chlapce znásilnil. Chce se udat na policii a hodlá to povědět i manželce, nakladatel mu ale poradí, ať vystoupí v televizní reality show, kde svůj prohřešek sdělí všem. Jenže k rozhřešení nedochází. Nakladatel hrdinovi nápad s přihlášením se na policii rozmluví, manželka si při mužově přiznání myje vlasy, takže podstatné sdělení neslyší, a televizní zpověď kvůli snížené sledovanosti pořadu není odvysílána. Hlavní postava hry, jejíž přiznání vyšuměla do prázdna, se ve finále stává scénáristou rasantnější televizní reality show. Ohrožené druhy (2011) napsal Zelenka pro pražské Národní divadlo, v této hře jde o zachování či nezachování si morální integrity „válečného“ fotografa, který reaguje na pokušení zadat si jako tvůrce v oblasti reklamy. Dabing Street (2012) vznikla opět pro Dejvické divadlo, Zelenka tentokrát zaměřuje hledáček zase na jiné profesní okruhy, nemilosrdně exploatované prudkým tempem současné doby. Hra sugestivně a s fabulačním umem předestírá osud komunity dabingových rutinérů, jejich devastaci alkoholem a drogami, nudou i experimentováním v sexuální oblasti. Zatím poslední Zelenkův opus, Jobinterwievs (2014), vznikl pro Jihočeské divadlo a zobrazuje vzestup a pád ničeho se neštítící, v bezohlednosti zcela bezkonkureční “personalistky“. Zelenkovy hry patří z hlediska stavby fabule, jazykové úrovně i schopnosti překvapit nečekanými zvraty k těm řemeslně nejzvládnutějším.

David Drábek (1970) má sklon k recesi a provokaci, je ovšem obdařen bohatou imaginací, jemným smyslem pro jazyk a schopností pointovat tak, že jazyk sám se stává zdrojem humoru, k tomu ovšem autor dokáže vymýšlet i gagy situační. Od rok 2009 je uměleckým šéfem Klicperova divadla v Hradci Králové, kde v premiérách realizuje svoje původní texty, jako tvůrce nakládá ovšem velmi volně i s klasiky (například Shakespearovy hry Richard III. a Romeo a Julie jsou upraveny Drábkem víc než svobodně a nekonvenčně). Jeho muzikál Ještěři z roku 2006 (hudbu složil Darek Král) připomíná putování dychtivých školáků ze Zemanova filmu Cesta do pravěku a také Spielbergův Jurský park. Hlavním tématem hry je však nácvik dětské ještěří show, kterou připravuje bývalý pedagog, jenž musel svou profesi opustit kvůli nařčení z pedofilie. Drábek v rámci bláznivého muzikálového tvaru s lehkostí propírá leckterá tabuizovaná témata. Další jeho opus, Náměstí bratří Mašínů z roku 2009, může být svým titulem poněkud zavádějící. O bratry, kteří se v padesátých letech minulého století probili ze zdejší totality na svobodný Západ, totiž nejde. Jenom jeden z hrdinů, nesmělý terorista, který chce unést tramvaj (až k moři), si ze sympatií k bratrskému tandemu přejmenuje vinohradské Náměstí Míru na Náměstí Bratří Mašínů. Koule (2011) je textem přímočařejším, hlavní hrdinka v mnohém připomíná naši druhdy slavnou atletku. Nejde o prvoplánovou satiru, ale o složitější rozkrytí identity sportovně exponované osobnosti. Přesto se slavná koulařka cítila osobně dotčena a zvažovala podání žaloby na autora i na divadlo. Za typickou ukázku Drábkovy nespoutané a zároveň básnivě povzbudivé poetiky lze považovat dvě hry, které na sebe osudy hlavních postav navazují: Jedlíci čokolády nesou vročení 2011, Velká mořská víla 2014. Jde o variaci na věčně inspirativní Čechovovy Tři sestry, všechny žijí v Jedlících čokolády po smrti rodičů pospolu, jejich osudy jsou značně nestandardní, titul se váže k příběhu nejstarší z nich. Vstoupila do služeb reklamy na hubnutí a je vyfotografována nejprve po úspěšné kúře, takže nezbývá než vykrmit ji, aby mohla být prezentována tak, jak vypadala před užíváním zarušeně účinného dietního prostředku. Velká mořská víla se odehrává pár let po Jedlících, jedna ze sester se vdala a odstěhovala do ciziny, fantaskní fabule hry přibližuje její návštěvu ve staré vlasti, přijíždí ovšem dáma s ocasní ploutví, později se ukáže, že šlo o záhrobní sugesci vůči sestrám.

Martin Františák (1974) reprezentuje na paletě současné české dramatiky osobitou, totiž regionálně venkovskou notu. Jeho tvorba je spjata s rodným Valašskem, odkud autor stále čerpá svou inspiraci. Pochází z Valašského Meziříčí, které na mapě České republiky představuje pozoruhodný kulturní fenomén včetně rockových aktivit (Františák sám zamlada působil jako performer a textař ve zdejším klubovém milieu). Dlouhodobě spolupracuje s ochotnickým souborem Karolinka, ačkoliv jako režisér už má za sebou vedení ostravského Divadla Petra Bezruče a nedávno se stal uměleckým šífem činohry Národního divadla v Brně. Z jeho tvorby v posledních letech zaujaly především Nevěsta (2007) a Karla (2012). Nevěsta vychází z autentického deníku venkovské ženy. V jedné vsi na Valašsku žila ovdovělá matka s dcerou, říkalo se jim nevěsty, ale pohlíželo se na ně jako na nevěstky, a tak byl vztah ostatních vesničanů k nim kořistnický a krutý. Drama nabere spád ve chvíli, kdy si sousedí začínají rozebírat pozůstalost po zesnulých „nevěstách“ a do vsi dorazí dcera mladší z nich. Hra Karla se objevila na repertoáru pražského Národního divadla a reflektuje obdobně propojené temné osudy. V krčmě u benzinové pumpy se po noční šichtě scházejí ženy, pracující ve sklárně (jejich muži si dlouhodobě vydělávají mimo lokalitu, což má samozřejmě na jednání jejich protějšků vliv). Nepatří k nim jenom jedna, která si „vydělává“ v kamionech parkujících u nálevny. Mluví stále o své dceři, titulní Karle, kterou však majetnicky uzurpuje otec, nelítostný byznysmen, jenž plánuje sklárnu, jediný zdroj obživy ve vesnici, zrušit. Františákovy hry jsou psány drsným a zároveň imaginativním jazykem, mají elegickou atmosféru a jejich výpovědní hodnota spočívá mimo jiné ve starosti o člověka na okraji, míněno i geograficky.

Petr Kolečko (1984) je autorem mimořádně plodným, mohli bychom mu přiřadit označení enfant terrible. Kromě her s osobitou, provokativní poetikou se totiž nerozpakuje pracovat jako výrobce textů pro komerčně orientovaná média (kupříkladu spolupráce na scénářích pro televizní seriály). Studenti DAMU se prezentovali v roce 2008 Kolečkovou hrou Láska, vole, v níž se milostné střety odrážely od rivality rockových kapel. Opus Bohové hokej nehrají (2009) naznačil košacení autorova smyslu pro kombinaci bizarních postav i prostředí (sociálně strádající průmyslová zóna, hloupí zaměstnanci masmédií, „angažovaní“ písničkáři i romská vizionářka) a též obsesi pro poněkud prvoplánovou ironizaci bulváru (ve hře to „schytala“ tehdy ještě žijící zpěvačka Bartošová). Soprán ze Slapské přehrady (2010) propojil zase historku z výletu do přírody s diskuzí o mléčné výživě a se setkáním s vysloužilou operní pěvkyní. Kolečkovi kombinování na první pohled nesourodých témat vychází, má smysl pro jiskření situací a intuici pro působivost pověstného „setkání deštníku se šicím strojem na operačním stole“. K úspěšným Kolečkovým hrám, i co se vydařené jevištní realizace týče, patří rozhodně Causa Salome (2010), na níž autorsky spolupracoval režisér Daniel Špinar. Známý starozákonní příběh, kombinovaný s fabulí slavného dramatu Oscara Wilda, se odehrává v současných reáliích. Herodes je naftovým byznysmenem a prorok Jochanaan moralizujícím feťákem, který pobývá v zahradě honosného magnátova sídla. Salome slaví šestnácté narozeniny a jako dárek si přeje prorokovu hlavu… K pozoruhodným fantazijním opusům patří rovněž hra Klub autistů (2011), v níž jsou jednající postavy postižené Aspergerovým syndromem (jako by téma „viselo ve vzduchu“, viz Z prachu hvězd Lenky Lagronové). Bizarnost toho postižení vytváří v Kolečkově hře bláznivé situace a zároveň mu dovoluje snovat fabuli bez jakéhokoli omezení standardními motivacemi. Spolu s režisérem Tomášem Svobodou napsal Kolečko i divácké hity Jaromír Jágr, Kladeňák a Pornohvězdy (oba tituly nesou vročení 2009). Kolečkovu invenci dokládají i hry Buchty a bohyně (2012) a Vinnetou (2013). Buchty a bohyně vznikly pro absolventské představení DAMU, hrdinkami jsou Nikol (ta touží být zpěvačkou), Marie – rázná cvičitelka ve fitness-centru, Kristina propaguje biovýživu a krásná Eva studuje psychologii (zamilují se do ní pedagog i spolužák). S Nikol si „milostně začne“ herec Pavel, ačkoliv po něm touží jeho biologická sestřenice Kristina. Marie zabije ve fitness-centru oba psychology, kteří si chtěli vylepšit sportovní postavou šanci u Evy. V kriminále se pak setká s Kristinou, která nechtěně jako kuchařka otrávila osazenstvo jednoho snobského večírku. Obě odsouzené v sobě naleznou erotické zalíbení. Krkolomná fabule s rasantními dialogy byla podkladem pro svěží studentskou inscenaci. Co se Vinnetoua týče, přes oblíbenou knížku z mládí a její opětovné čtení občansky zraje v Kolečkově hře poněkud nerozhodný památkář. Ztotožňuje se s Oldem Shatterhandem a jako spravedlivý se střetává s korupčníkem, jehož vnímá prizmatem mayovského padoucha Santera. Korupčník chce po hlavním hrdinovi, aby připojil svůj podpis pod listinu, která by zničila významnou archeologickou památku ve prospěch plánované dálnice. Památkář se ale nakonec pochlapí – jak by ne, když mu jeho sebevědomí pomáhá podepřít rudý bratr Vinnetou.

Lagronová, Zelenka, Drábek, Františák a Kolečko patří dnes k autorům zavedeným, těm, s nimiž se počítá a jejichž nové hry jsou očekávány se zájmem i praktickými divadelníky v celorepublikovém kontextu. Ostatní tvůrci, kteří začali „sbírat body“ v tomto novém tisíciletí, to mají o poznání složitější.

Ke specifikům českého polistopadového divadla patří hojný výskyt dramatických textů, vznikajících pro konkrétní soubor z počítačů tamních dramaturgů, někdy jde o úpravy prozaických textů, ve velké míře ovšem o původní tvorbu. Některé z těchto her obstojí i literárně (vyvolají adekvátní zážitek v jenom tištěné formě), přesto jsou realizačně spjaty pouze se souborem, pro nějž vznikly. Tak můžeme jako o seriozním dramatikovi hovořit o režisérovi Davidu Jařabovi (1971), jehož texty vznikaly pro – v posledních letech své existence přímo kultovní – Pražské komorní divadlo (na scéně Divadla Komedie). Kritická reflexe pražského místopisu v širší historické perspektivě provází trilogii Vodičkova-Lazarská (2005), Žižkov (2006), Karlovo náměstí (2008). Politický horor o únosu poslance jeho odpůrci Zajatci (2009) znamenal v dobrém slova smyslu angažované osvěžení zdejší produkce. Pravda, méně výraznou hru Hlasy (2009) věnoval Jařab Dejvickému divadlu, kde ji sám i jevištně realizoval. Ostravský Tomáš Vůjtek (1967) z Komorní scény Aréna napsal pro divadlo, v němž působí, politicky naléhavý thriller S nadějí, i bez ní (2009), inspirovaný osudem Josefy Slánské, manželky v politických procesech padesátých let k smrti odsouzeného prvního tajemníka KSČ, a popral se i s tématem viny a „profesionality“ v eichmanovské féerii Slyšení (2015). Karel František Tománek (1962), dramaturg Dejvického divadla, v dramatické produkci pokračoval (už předtím repertoár „ svého“ divadla několika tituly obohatil) hrami o známých osobnostech (Wanted Welzl – 2011, Kafka 24 – 2014) i svéráznou tragikomedií Kakadu (2015) o autistické dívce (spolu s režisérem Jiřím Havelkou). A režisér Dejvického divadla Miroslav Krobot (1951) připravil pro svůj soubor snově meditativní hru Brian (2012), v níž se prolíná tragický osud člena Rolling Stones Briana Jonese s tripem se zvířátky z Medvídka Pú. Mladá dramaturgyně brněnského HaDivadla Anna Saavedra (1984) překvapila komedií Česká měna – 2011 (disputace osobností z našich bankovek na mnohá historická i současná témata) i objevnou variací na Čechovovy Tři sestry Kuřačky a spasitelky (2012). Také další brněnská autorka, Simona Petrů (1984), připravuje především ve spolupráci s režisérkou Annou Petrželkovou hry, týkající se reálných celebrit, těch opravdových i těch médii neadekvátně adorovaných. Vydařeným opusem této řady je především Tichý Tarzan (2012), féerie o životě a díle pozdě objeveného kyjovského fotografa Tichého. Ke kauze pověstného „privatizátora“ se ve svěžím revuálním celku obrátili Jiří Janků (1967) a Petr Svojtka (1972) politicky satirizujícím opusem Viktor K. (2011).

Na úspěchu nového tvůrčího týmu Divadla Na zábradlí má lví podíl dramaturgyně Dora Viceníková, která je v mnoha případech autorkou scénářů, o dramatické literatuře přímo tu však hovořit nelze, scénáře mají verbální složku většinou oslabenou, v některých případech jde dokonce o inscenace němé. K Divadlu Na zábradlí patří autorsky už ovšem také Miloš Orson Štědroň (1973), který si píše libreta i hudbu k originálním kabaretním tvarům, přibližujícím významné osobnosti veřejného života (Divadlo Gočár 2013, Velvet Havel 2014).

Vysoká úroveň divadelních textů provází i produkce nejlepších českých loutkových scén (Drak Hradec Králové, Naivní divadlo Liberec, Alfa Plzeň). Předčasně zesnulá a velmi plodná autorka textů pro tento typ divadla Iva Peřinová (1944-2008) se rozloučila se svými příznivci hrou Labutí jezírko – 2008 (ironizující verze pohádky, která byla předlohou známému baletu), její syn Vít Peřina (1978) pokračuje v rasantních perziflážích, jakými jsou kupříkladu James Blond – 2009 (z natáčení další bondovky) či Loutky hledají talent – 2013 (variace na televizní soutěž s opravdu dřevěnými pretendenty slávy). Také tvůrčí tandem Tomáš Jarkovský (1986) – Jakub Vašíček (1979) opracovává pro loutky i živé herce s vtipem „školní“ témata: Neklan.cz (2010), Hamleteen (2012).

Možná poněkud překvapivým fenoménem posledních let je výskyt politického kabaretu, snad jde o reakci na to, že brzy po listopadu 89 to vypadalo, jako by se česká dramatika jakékoliv aktualizaci raději vyhýbala. Aktivitu v tomto ohledu vyvíjí především píšící režisér Tomáš Svoboda (1972). Spolupracuje také s Karlem Steigerwaldem, s Petrem Kolečkem tvořili několik let tvůrčí tandem. Z dílny těchto „kabaretiérů“ vzešly tituly jako Blonďatá bestie (2011), inspirovaná odposlechovou aférou jedné z političek dnes již zapomenuté parlamentní strany, a brzy po první přímé prezidentské volbě Miloš Ubu aneb… málem králem (2013). Je ovšem zřejmé, že trvanlivost těchto mnohdy rasantně vtipných satir spěje poměrně brzy k prošlé záruční lhůtě. Jiný trend kabaretního žánru představuje snaha sdružení Cabaret Calembour, jehož principál Milan Šotek (1985) ve svých hrách vychází do jisté mír z cimrmanovské varianty laskavé retro absurdity a pokračuje také v tradici zdejších oblíbených hrátek s jazykem (synonyma, homonyma, dvojsmysly). Nejúspěšnější titul souboru, Šotkova hra Plejtvák (2012), se odehrává v roku 1890 a komické situace těží z instalace kostry velryby v Národním muzeu.

Jakákoliv další tematizace současné české dramatiky by byla záležitostí už poněkud křečovitou, připomeňme, že novými dramatickými texty se v posledních letech prezentovali již zkušenější solitéři i autoři teprve začínající. Jiří Pokorný (1967) zaujal bezdomoveckou féerií Domov můj (2011) i brutální komedií o narůstajícím nebezpečí odtažitě motivovaného násilí ve zglobalizovaném světě Bomberka (2013). Ojedinělým výletem do dramatické tvorby překvapil Jáchym Topol (1962) svým postapokalyptickým thrillerem Cesta do Bugulmy (česká premiéra 2007). Zkušený pedagog a dramaturg Jan Vedral (1955) prezentoval téma viny umělců, kteří spolupracovali s totalitními režimy, v politické grotesce We got him! (Staří režiséři) – 2008. Výrazně levicově orientovaný rozhněvaný muž Roman Sikora (1970) bodoval především satirou Zpověď masochisty (2011), kde se známá sexuální deviace transformuje do oblasti sociální (hrdina si rozkoš ponižování „užívá“ například i tím, že má stále malý plat a ani ho nenapadne usilovat o jeho zvýšení), hra pronikla i na zahraniční jeviště. Také Pohřbívání (2012) je netajenou politickou persifláží (jde o fiktivní pohřeb prezidenta Klause, v době vzniku hry ještě ve funkci). Zmiňované hry se dočkaly realizací na profesionálních jevištích. Jenom v amatérských, víceméně soukromých podmínkách jsou k vidění hry jednoho z největších talentů současné české dramatiky Miloslava Vojtíška, uměleckým jménem S.d.Ch. (1970). Jeho hra Zátiší ve Slovanu (2012) získala 1.cenu v radokovské soutěži o původní divadelní hru. Texty tohoto originálního autora lze charakterizovat jako komplikovanější intelektuální féerie: svobodou ve fabulaci, jazykovou vynalézavostí i drastickým humorem jako by připomínaly odkaz Ladislava Klímy.

Jan Kerbr