Literatura 1900–1945

Na konci 19. století manifestovala česká literární moderna rozchod s dosud převládajícím realismem. Antirealistické tendence i odpor k národní literární tradici, vedený touhou sledovat nebo i zakládat či předvídat evropské literární trendy, se stupňovaly v prvních desetiletích 20. století zejména v dílech představitelů poetismu a později surrealismu, např. u Vítězslava Nezvala (1900–1958). V Praze žila mezi válkami početná komunita autorů píšících německy, nejvýznamnějším z nich byl Franz Kafka (1883–1924), který ovlivnil literaturu na celém světě a dodnes je velmi čten. Humorista Jaroslav Hašek (1883–1923) ve svém nesmrtelném a dnes po celém světě známém Švejkovi přesně vystihl českou mentalitu, která se naoko klaní, ale de facto nesehne před utlačitelskými velmocemi, které se v srdci Evropy pravidelně střídají. Mobilizace zbraní ve světových válkách inspirovala ve 30. letech 20. století spisovatele k utopiím, varujícím před zkázou světa, např. Karla Čapka (1890–1938). Východiska z krizových osobních i společenských problémů nacházel na jedné straně katolický proud literatury, např. Jakub Deml (1878–1961), na straně druhé levicoví autoři jako Julius Fučík (1903–1943). Druzí jmenovaní předznamenali poetiku socialistického realismu, ustaveného po ovládnutí moci komunisty v roce 1948. Úsilím o autentičnost a zároveň experimenty na pomezí literatury a vizuálního umění vynikl z vlivné generační Skupiny 42 Jiří Kolář (1912–2002). Mezi básníky vyčnívá Vladimír Holan (1905–1980), autor intelektuálně náročné reflexivní a meditativní poezie osobitých obrazů.