Drama
Boom české dramatické literatury, který byl očekáván po převratu v listopadu 1989, na sebe nechává stále čekat a zdá se, že v souvislosti s komplikacemi každodennosti už žádnou ohlušující či omračující erupci nemůžeme očekávat. Otevřel se prostor a ztratil se společný nepřítel. Divadlo tím, že občas opravdu (byť třeba jen v několika konkrétních reprízách) „mohlo mluvit“, se trochu vzdálilo od své původní úlohy, nastavovat (řečeno se Shakespearem) zrcadlo, ale zrcadlo s mnohoznačnými fasetami odrazu a s komplikovanou katarzní funkcí.
Z hlediska širšího kontextu české literatury se dramatické texty dostávají v posledním desetiletí (uvažujeme přelom věků od roku 1995) do poněkud nestandardní situace. Autoři, od kterých po dlouhém a vynuceném mlčení bylo očekáváno Dílo, se jako dramatici z různých důvodů odmlčeli (především Václav Havel, Josef Topol a Milan Uhde, také vlastně i úspěšný dramatik–režisér Ladislav Smoček), jejich nadějní následovníci (Daniela Fischerová, Karel Steigerwald) své staré texty nepřekonali, alespoň ohlasem, sdělností a provokativností, která by velela nové hry vehementně realizovat. Čestné místo „kdesi mezi“ zaujímá neúnavný a plodný Arnošt Goldflam, jehož kolísavost v kvalitě dramatických textů není fatální, vcelku jde naopak o velmi solidní standard. Nepravidelné texty, jejichž postupné zpracovávání charakterizovalo především vzdornou tvorbu brněnské avantgardy v období normalizace (Husa na provázku, která se ovšem kvůli konotaci se jménem rovnějšího mezi rovnými musela přejmenovat na Divadlo na provázku, či HaDivadlo), se ze současné divadelnické praxe začaly vytrácet. Objevila se řada mladých talentů, podněcovaná nově vypisovanými soutěžemi o nejlepší divadelní hru (Cena Alfréda Radoka) i vzrůstajícím zájmem divadelních souborů inscenovat čerstvé texty. Mnozí z těchto autorů v divadlech přímo pracují (Markéta Bláhová, Iva Volánková, David Drábek, Jiří Pokorný či už zkušenější Jan Vedral), dramatikové však vyrůstají i mimo tvůrčí atmosféru těchto domů. Nalezneme tu stálé „obesílače soutěží“, tvořící v neúnavném grafomanském tempu (občas i se solidními výsledky), také však autora zatím – jeví se, že definitivně – jediné hry, zato excelentní (Rychetský: Nevinní jsou nevinní).
Témata, objevující se v současných českých hrách, bývají standardně nadčasová, vliv domácího i světového dění, také však módních tvůrčích vln (coolness dramatika) se ovšem projevuje rovněž. Směleji než dříve se mapují intimní či rodinné problémy (Bláhová: Pastička, Havlíková: Krysa, Pitínský: Pokojíček), existenciální i existenční neukotvenost mladé generace (zmíněný Rychetský), ve značně drsné rovině „bodují“ témata převaděčství (Pokorný: Odpočívej v pokoji), povýšení sportu na neúnosnou modlu (Pokorný: Taťka střílí góly), rasismu (Bambušek: Hugo), sexuální turistiky (Bambušek: Písek), střetu „pohřebáckých“ gangů (Tejkl: Amatéři). Vyhřezne šokující krutost v takzvaně standardních mezilidských vztazích (Horoščák: Vařený hlavy), dokonce se začínají objevovat narážky na zatím „neprobírané“ období normalizace (Zelenka: Příběhy obyčejného šílenství, Drábek: Akvabely). Ke slovu přicházejí ovšem také pohádky, jak filozofující (Fischerová: Pták Ohnivák), tak jadrně nakládající s posvátnými národními motivy (Peřinová: Jéminkote, Psohlavci!, Levinský: Kašpárek, četník koločavský). Ty druhé ovšem píší jejich duchaplní autoři téměř výhradně pro soubory loutkové. Snahu těch, kteří teprve útočí na posty mezi nejvyhledávanějšími dramatiky, sumarizuje jeden z porotců radokovské soutěže 2003 Martin Velíšek: „Žánrově byly texty letošního ročníku velmi pestré: Objevila se parodie na detektivky, sci-fi, jsou tu satirické komedie, básnické hříčky i filozofické hry, hry provokující i nudící. Nějaké klasifikace je možné dosáhnout spíše po tematické než formální stránce. Tradičně převažuje pohled na svět z roviny drobného člověka, spíše nižší sociální skupiny“ (SAD, 2004/4). Připomeňme, že s menším úspěchem aktivizují autory vypisováním soutěží o nejlepší hru i konkrétní divadla, například činohra Národního divadla uvedla jako výsledek takového klání české premiéry slabších textů dvou nadaných dramatiků (Balák, Jecelín) a realizací na velkém jevišti s opulentní výpravou jim udělala medvědí službu.
Různými variacemi je pokoušena a prověřována světová klasika, například Sofoklovy tragédie (Sikora: Smetení Antigony) či Shakespearův Hamlet (Tobiáš: Solingen), nebo biografická data velikánů, z nichž vystoupí třeba morální profil Bertolta Brechta (Steigerwald: Marta Peschek jde do nebe). Dramatikové a dramaturgové upravují pro jeviště také rozsáhlé prozaické opusy (například Jaroslav Vostrý zdramatizoval Stendhalova Červeného a černého, brněnský tandem Krobot-Oslzlý v posledních letech Němcové Babičku, Vieweghova Báječná léta pod psa i Škvoreckého Inženýra lidských duší). Mimo psanou literaturu stojí slovesně mnohdy velmi kvalitní improvizace Ivana Vyskočila či Jaroslava Duška. Celá řada her patří k těm, které jsou „ještě teplé“ přijímány inscenátory a během přípravy jevištního díla podstatně dotvářeny, mnohým hotovým textům, kde je evidentní převaha slova nad akcí, se otevírají často pouze rozhlasová studia.
Jazyková rovina současných her se rozprostírá od sofistikovaně stylizované (Fischerová) po enumeraci vulgarismů „jako ze života“ (Pokorný). Slovesná úroveň osvědčených autorů (Goldflam, Steigerwald) zachovává vysoký standard: Tuto samozřejmost je nutné vytknout před závorku v souvislosti s opusy, jejichž kvalita spočívá v jevištní obraznosti či odvaze k šokujícím fabulačním zvratům, jazyková stránka se však skromně krčí v pozadí (dramaturgové textům sice pomáhají, často však nechají z jeviště působit i jejich poněkud neobratnou syrovost).
Nové české hry dnes knižně publikuje především agilní brněnské nakladatelství Větrné mlýny, porevoluční editorské prvenství patří ovšem časopisu Svět a divadlo, které dodnes v každém čísle vydává buď původní nebo přeloženou hru (v roce 1990 zahajoval Pitínského Matkou). Také periodikum Loutkář tiskne původní hry pro loutkové divadlo, a některé z nich (především od již zmiňovaných Ivy Peřinové a René Levinského) patří v kontextu české dramatiky k nadprůměrným. Existují divadla, která publikují autorské texty v programových brožurách ke konkrétním inscenacím, a to hry staré i nové, původní i přeložené (což oceňují mimo jiné kritici, mající tak možnost znovu evokovat zhlédnuté). V této aktivitě vyniká především Národní divadlo (Volánková: Stísněná 22), také však Městské divadlo Brno (Kratochvil: A babička slaví devětadevadesáté narozeniny) i Národní divadlo moravskoslezské Ostrava (Lipusova a Pivovarova úprava Hrubínovy Romance pro křídlovku).
Jan Kerbr
Text je aktuální k 1. květnu 2006
