Esejistika
Esej bývá mezi slovesnými žánry označován za královský útvar, pohybující se mezi subjektivním zřením a realitou a na pomezí beletrie a odborné literatury. Může být vysoce estetizovanou intelektuální hrou stejně jako konfesijním textem, nezřídka prolnutým aforismy nebo ironií a sebeironií.
Moderní a postmoderní doba vytěsnily tento žánr na okraj pozornosti, alespoň v jeho čisté podobě. Čím víc se současná esejistika vzdaluje od klasického pojetí eseje jako náročného uměleckého díla, tím víc pokládá texty vědecké, literárně historické, kunsthistorické, filozofické a filozofující za aktuální variantu eseje, ačkoli charakter takovýchto textů odpovídá spíš odborným studiím a článkům nebo se ocitá v nebezpečné blízkosti žurnalistických útvarů a forem (fejetonu, sloupku, komentáře aj.). V kontextu současné světové i české literatury nacházíme málo výrazně esejisticky vyhraněných autorů, kteří by se eseji věnovali prvořadě nebo ho pokládali za sobě vlastní literární útvar. Klasičtí představitelé esejistiky doby postmontaignovské, jako byli Carlyle, Voltaire, Diderot, Nietzsche, z novodobějších zejména Baudelaire, Eliot, Camus, Arendtová nebo Derrida, a v české kultuře Šalda, Březina, Karásek ze Lvovic anebo Rádl, nemají v současnosti pokračovatele a následovníky. Esej jako by v autorech vyvolával strach pramenící z jeho myšlenkové obtížnosti a literární preciznosti. Proto se mu většina dnešních autorů buď zcela vyhýbá nebo píše eseje pouze jako doplněk k vlastnímu dílu. Příkladem může být Milan Kundera, který se pokouší v esejistickém cyklu Umění románu vyjádřit obecnou románovou poetiku a její současnou destrukci, aby nakonec i v tomto díle zabředl do osobní problematiky a došel k popisu vlastních zkušeností a zápasů s románovou formou. Privátnímu komentátorství se neubránil ani v novém esejistickém textu o skladateli Leoši Janáčkovi. Janáčkovský esej nese sice všechny výsostné znaky dobré úvahy, má rozvolněnou formu, umožňující sebevyjádření, myšlenkovou původnost a neotřelost, ale muzikologům a znalcům Janáčkovy tvorby takové pojetí nestačí, protože jim připadá málo zasvěcené a subjektivní. Naopak laikům se Kunderův text jeví jako nesrozumitelný a odtažitý.
Literáti, filozofové, náboženští myslitelé, politologové, dějepisci a filozofové dějin si často vypůjčují název esej, rozprava, reflexe pro svá buď velmi beletrizovaná, někdy i autobiografická či memoárová díla (viz Jan Čep v Sestře úzkosti, označované jako „autobiografický esej“ nebo František Listopad v textech s příběhem atd.) nebo naopak pro práce studijního či vědeckého charakteru (Václav Bělohradský: Krize eschatologie neosobnosti, Vladimír Macura: Šťastný věk, Daniela Hodrová: Román zasvěcení, 1992, Břetislav Horyna: Idea Evropy, Patrik Ouředník: Europeana ad.).
Pokud obrátíme pozornost k současnému stavu esejistické tvorby v kontextu české kultury a literatury, zjistíme ihned dva základní okruhy, v nichž frekventuje esejistika. Za prvé je to tvorba zejména věkově starších autorů, více či méně vědomě navazujících na český esejistický odkaz, daný osobnostmi jako byli Šalda (Boje o zítřek, Syntetism v novém umění) nebo Otokar Březina, autor „básnického eseje“, jemuž dal na sklonku života přednost před lyrickou tvorbou (Hudba pramenů, Skryté dějiny).
Dalším autorským okruhem, expandujícím i do současné esejistiky, byl okruh literárně historický a vědný, kde připomeňme osobnosti Miloše Martena, Arne Nováka, Otokara Fischera, romanisty Václava Černého, Karla Teiga, divadelníka Karla Hugo Hilara, Alberta Vyskočila nebo Timothea Vodičky. Až do konce dvacátého století přetrvává vliv pražské strukturalistické školy (Mukařovský, Jakobson, Vodička, Červenka) a vliv avantgardních výbojů, poetismu, surrealismu, filozofického a historiografického positivismu a pragmatismu čapkovského či rádlovského (Karel Čapek: Marsyas čili Na okraj literatury, Emanuel Rádl: O smysl našich dějin, Útěcha z filosofie). Pro estetizovaný a beletrizovaný esej bylo v české literatuře předznamenáním dílo baudelairovského dekadenta a básníka Artura Breiského (kniha Triumf zla, eseje o dandysmu) a také próza Josefa Čapka Kulhavý poutník, pohybující se na pomezí mezi magickým příběhem a filozofickým esejem. Obdobně pro esejistiku orientovanou na výtvarné umění a kunsthistorii, jejímiž výraznými současnými představiteli jsou např. Josef Kroutvor, Jaromír Zemina nebo z nejmladších Jaromír Zemánek, měl průkopnický význam Jindřich Chalupecký, guru literární a výtvarné Skupiny 42, autor esejů Svět, v němž žijeme a Smysl moderního umění. Pro současný filozofický, náboženský, historický, politologický či obecně kulturologický esej jsou dodnes inspirativní takové osobnosti jako byl nietzscheovský filozof Ladislav Klíma, fenomenolog Jan Patočka (Kacířské eseje o filosofii dějin), postmarxisticky orientovaný filozof a reformátor Karel Kosík (Století Markéty Samsové, Jinoch a smrt). Opomenut zůstává brněnský filozof a mystik Josef Šafařík, mimo jiné autor posmrtně vydaného svazku Cesta k poslednímu.
Jak bylo naznačeno výše, současná česká esejistická tvorba ustupuje do pozadí nebo se přesouvá pod křídla jiných literárních nebo odborných útvarů a textů, přičemž zejména mladší literární generace se eseji buď nevěnuje nebo ho „rozšiřuje“ a nechává esejistickými pasážemi prostoupit svou prozaickou, lyrickou a dramatickou tvorbu. Mezi nastupující literární generací autorů dnes dvaceti až čtyřicetiletých, tak jak se představili např. v Antologii nové české literatury 1995–2004, se esejisté téměř nevyskytují. Postmoderní relativismus jako by zpochybnil i samo místo a působnost kultivovaného esejistického sdělení v běžném kulturním provozu.
Ze současných literátů, jejichž kritické úvahy a stati mají esejistický charakter nebo se k němu alespoň blíží, jmenujme ze starších kritiků např. Aleše Hamana nebo Milana Jungmanna, Jiřího Opelíka, Zdeňka Kožmína, Jiřího Pechara, ze střední generace Jiřího Cieslara a filmového historika a recenzenta Edgara Dutku, z mladších básníka a kritika Jana Štolbu a Jaromíra F. Typlta. Z představitelů básnického eseje, vymykajícího se jakýmkoli filozofickým doktrínám, je pozoruhodný mezi jinými v exilu tvořící František Listopad (Tristan z města do města, Chinatown s Rózou). K tradici českého eseje rovněž náleží postkafkovská reflexe a mýtus, stále se vážící k magii Prahy, jak ji před lety ve svém eseji znovuobjevil např. italský básník a spisovatel Angelo Maria Ripelino. Po Eduardu Goldstückerovi psali eseje o Kafkovi např. v Německu žijící a nedávno zesnulá Libuše Moníková, dále Josef Čermák, Kafkův překladatel Vladimír Kafka nebo germanista Jiří Stromšík. Rovněž významná je působnost českých překladatelů a znalců světové literatury, kteří své knižní překlady doprovázejí zasvěcenými doslovy a studiemi, blížícími se k esejistické formě. Pro sféru španělské, italské a francouzské literatury to je po osobnosti Václava Černého především překladatel Dantovy Božské komedie Vladimír Mikeš, básník a romanista Jan Vladislav, romanista Jiří Pelán, zmíněný Stromšík, anglisté Radoslav Nenadál a Antonín Přidal a autor erudovaných esejistických textů o Williamu Shakespearovi Martin Hilský.
K autorům současného nábožensky nebo spirituálně vyznívajícího eseje s přesahem obecně historickým a kulturním, ekologickým nebo psychologizujícím, jungovsky zaměřeným či dokonce mysticky zasvěceným náležejí Tomáš Halík (Co je bez chvění, není pevné, Oslovit Zachea), filozof Erazim Kohák (Malé vyznání lásky), Zdeněk Kratochvíl (Pramen poznání o zapomenutých naukách řeckých křesťanů), pokračovatel v tradici durychovské a demlovské Věroslav Mertl (Křížová cesta, Přemítání o věcech vezdejších, Tiché zahrady). Z nejmladší generace je to Martin C. Putna, mj. v knize My poslední křesťané. Ivan Odillo Štampach navazuje na radikální básnicko-spirituální esej Březinův v knize Tušili světelné záplavy. Rudolf Starý, astrolog a jungián, autor studie Potíže s hlubinnou psychologií, je esejistickým solitérem, jehož texty jsou publikovány v knihách Medúza v novější době kamenné nebo ve svazku Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie. Mezi podobné solitéry náleží také dvojice autorů spjatých s francouzskou kulturou a společností Václav Jamek a Lubomír Martínek. V současných Čechách se daří také eseji s ekologickou nebo obecně přírodovědnou tematikou: K autorům takto orientovaných esejistických knih náležejí Stanislav Komárek (Sto esejů o přírodě a společnosti) nebo Václav Cílek (Krajiny vnitřní a vnější). K esejistům věnujícím se filmu, jeho dějinám i současnosti, patří zmínění Cieslar a Dutka, ale také básník a znalec především němého filmu a grotesky Petr Král (Groteska čili Morálka šlehačkového dortu).
Na poli poměrně málo frekventované hudební a muzikologické esejistiky jmenujme např. brněnské muzikology Aloise Piňose, Rudolfa Pečmana a Miloše Štědroně nebo pražského skladatele a dirigenta Petra Kofroně (Třináct analýz). Eseje o fotografické tvorbě občas píší Karel Srp, Anna Fárová, Josef Kroutvor, Jiří Vojtěchovský nebo Jaroslav Anděl. Politický a kulturologický esej vytvářejí vedle ve světě asi nejznámějšího Václava Havla rovněž politolog a profesí původně historik Petr Pithart, dále již připomenutý Ouředník, ale také Svatopluk Karásek a další. Autorem řady politologických esejů a knih je rovněž nestor české literatury, v exilu žijící Rio Preisner. Na pomezí beletrie a esejistiky se ocitá dílo ve Francii žijící Věry Linhartové, ze současných autorů např. Michala Ajvaze (Gramatiky slov, záře písmen, Tajemství knihy).
Jan Suk
Text je aktuální k 1. květnu 2006
