Hana Bořkovcová: Psala o dětech v tísni
Špatné zprávy někdy přicházejí se zpožděním, a tak teprve v těchto dnech můžeme opožděně konstatovat, že 25. února vydechla naposledy „autorka jemného postřehu“, píšící zejména o složitých životních situacích dětí, žen, případně i starších – Hana Bořkovcová.
Narodila se 4. června 1927 v Praze a do českého literárního kontextu vstoupila relativně pozdě, až ve čtyřiačtyřiceti letech. Je však zajímavé, že se ve své tvorbě vyhýbala určujícímu, nepochybně tragickému životnímu zážitku, tj. zkušenosti s holocaustem. V roce 1943 putovala jako šestnáctiletá do ghetta v Terezíně, odtud ji čekal transport do Osvětimi, kde zahynuli její otec a mladší bratr; ona naštěstí přežila. Začala publikovat v půli šedesátých let v Plameni a Hostu do domu. A od debutu, povídkové sbírky Světýlka, psala především pro děti a mládež – a její tituly z této oblasti nejsou sice početné, mají však svůj nemalý význam. Zejména v kulturní atmosféře let sedmdesátých a osmdesátých autorčiny prózy působily jako pozitivní akord, vyznívající jakoby navzdory tendenčnímu, jednostrunnému vnímání podobných látek, a harmonické pointy, jimiž se její příběhy uzavíraly, vždy vycházely z velkého smyslu pro složitou problematiku života zvláště dětských a dospívajících hrdinů.
Hana Bořkovcová přitom vždy stála na jejich straně, ve svárech se světem dospělých byla vnímavější k bolestem pubescentů a adolescentů. Jako například v próze Cesta kolem světa za osmdesát let (z roku 1982), v níž líčila značně bezvýchodnou situaci hocha upoutaného po úrazu na lůžko a kde (jak napsala Marie Mravcová) usilovala o bezprostřední zobrazení myšlenkového světa mladého hrdiny. S uznáním o této spisovatelce psali i jiní kritici: například Růžena Hamanová a Vladimír Nezkusil, kteří vyzdvihli kvality jejích knížek Stan, do kterého prší (o jednom dramatickém dni v životě středoškoláka), a zejména novely Cizí holka, vyprávění o konfliktu dospívajícího děvčete s mravně narušenou matkou. Tato práce byla vydána roku 1977 a v tehdejších kulturních poměrech představovala „pravdivý“ pohled na normalizační skutečnost, bagatelizující a zamlčující podobné problémy. Pozornost si zaslouží i Bořkovcové pozdní próza pro mládež Zakázané holky (z roku 1995). V naší próze pro děti a mládež si získala nemalé renomé; žel její literární a životní dráha se již uzavřela.
Vladimír Novotný
