Zemřel Jan Vladislav

Nekrolog by se měl proměnit v žalozpěv: vždyť kupříkladu ještě docela nedávno Vladislav besedoval s mladými lidmi zajímajícími se o kulturu a umění a přímo překypoval myšlenkami, ohromoval živostí a čilostí ducha, dokonce i ve svých zralých úvahách působil málem mladší než jeho pozorní posluchači. Snad i z tohoto důvodu si tato výsostná kulturní osobnost místo truchlozpěvu víc zaslouží chvalozpěv. Byť s tou černou tečkou na konci, neboť pozemská pouť umělců mívá též konečnou.

Mluvíme o Vladislavovi jako o velkém demiurgovi zejména české literární kultury, vyrostl však v rodině českého legionáře zaměstnaného na Slovensku, tj. v masarykovské Československé republice. Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek, se narodil v Hlohovci (a to roku 1923, nikoli 1921, jak mylně tvrdí Vladimír Justl ve čtvrtečních Lidových novinách), studoval v Staré Turé a Novém Městě nad Váhom, po vyhnání českých úředníků ze Slovenského štátu žil s rodiči ve východočeské Poličce, kde také za protektorátu maturoval. (Ergo: v Poličce by si měli pospíšit s pamětní deskou…) Pak se vzdělával v Praze, pracoval jako knihovník, v devatenácti letech uveřejnil svou první recenzi v prestižním katolickém Řádu, působil i jako nakladatelský redaktor, první dva poválečné semestry strávil v Grenoblu. To už byl studentem srovnávacích dějin literatury neboli žákem Václava Černého na Univerzitě Karlově. Ze studií však byl po únoru 1948 vyloučen a po nějaké době se rozhodl pro svobodné povolání.

Od té doby nepřetržitě překládal, velice záhy si získal renomé vynikajícího překladatele slovesných skvostů starších i novějších (vždyť už v pouhých dvaadvaceti letech si troufl na přetlumočení Shakespearových sonetů), přičemž se zaměřoval především na renesanční lyriku, na klasické japonské a čínské básnictví a na evropskou lidovou slovesnost, také však na moderní poezii zejména francouzskou, španělskou a italskou. A také sám básnil: ve třiadvaceti vydal svou prvotinu Dar (téhož roku vyšla i sbírka Nedokončený obraz, obsahující jeho juvenilie), příležitostně psal povídky, byť po roce 1948 mohl publikovat vlastní texty vskutku jen pramálo; obsáhlá je rovněž jeho tvorba pro děti a mládež. Samostatnou kapitolu by si zasloužila jeho esejistická tvorba, z níž určitě jednou vyjde nějaký nadmíru impozantní výbor či soubor. Kéž by ovšem vyšel co nejdříve a kéž by byl co nejrozsáhlejší, poněvadž Jan Vladislav byl mistrem nad mistry rovněž v oblasti myšlení o literatuře: mohl by být kupříkladu učitelem esejistiky.

Vladislav žil na tzv. volné noze, mohl si pěstovat svou volnost či nezávislost, možná právě proto se však tak intenzivně podílel na aktivitách, které jednak měly posloužit nezávislosti literatury a umění na závislostech státních, jednak byly ku prospěchu naší literární kultuře v obecném smyslu. Už v březnu 1968 se stává spoluzakladatelem Kruhu nezávislých spisovatelů a působí v jeho vedení. Dva roky pracuje jako šéfredaktor revue Světová literatura a čísla dané revue, která vyšla pod jeho kuratelou, jsou dodnes legendární; ta poslední však už byla erárem zabavena. Roku 1975 Vladislav založil a redigoval, brzy už též jako signatář Charty 77, samizdatovou edici Kvart, ve které „vyšlo“ přes 100 titulů a která je nepopiratelnou pýchou našeho literárního samizdatu.

Po odchodu do exilu, pro nějž se Jan Vladislav rozhodl v roce 1981 pod tuhým nátlakem tajné policie (žil potom ve Francii, přednášel v Paříži), spoluzaložil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury a redigoval jeho čtvrtletník Archa. Poté, ještě roku 1991, s přáteli zakládá Klub osvobozeného samizdatu. Škoda že tenkrát nebyl svými přáteli, z nichž se stali mnohdy vlivní lidé, přemluven, aby stanul ve funkci, v níž by svou všestrannou arcikulturnost uměl uplatnit: mohl být ministrem kultury, předsedou Obce spisovatelů nebo Obce překladatelů, naším velvyslancem ve Francii – nebo by se třeba zasadil o nelikvidaci Odeonu atd. Žel na nic takového nedošlo: aspoň byl ale v roce 1998 k jeho pětasedmdesátinám vydán nevelký, zato pečlivě připravený sborník s emblematickým názvem Umíněnost jako osud.

Jan Vladislav byl překladatel s boží jiskrou, což v jeho případě v žádném případě není klišé; byl to také kultivovaný reflexivní básník, leč jeho básnická tvorba je u nás pramálo známa, zprvu dlouho nesměla vycházet, potom se šířila převážně jenom v literárních kruzích. Podobný osud sdílely též jeho znamenité esejistické texty, z nichž po listopadu 1989 stačil tvůrce knižně vydat alespoň svazky Portréty a autoportréty a Pařížský zápisník I. – přičemž v samizdatu tyto a další úvahy o literatuře kolovaly v postupně sestavovaném cyklu nazvaném Tajný čtenář, resp. Tajný čtenář v Paříži. Bylo výstižně řečeno literárním historikem Janem Wiendlem, že spisovatelovu a překladatelovu celoživotní esejistiku charakterizuje v prvé řadě tázání se po smyslu umění – a v této souvislosti zejména citlivá analýza postojů jednotlivých umělců k palčivým problémům moderní civilizace, jakož i meditace nad obsahem a posláním erbovního pojmu řád, pojmu, v němž podle Wiendla shledával Vladislav i naději na uchopení celku světa. Zřejmě to nebyla pouze náhoda, že kdysi debutoval právě v Řádu.

Kdo by v novodobých kulturních dějinách českých zemí hledal nějakou vskutku výraznou osobnost se smyslem pro text díla i s hlubokým vhledem pro postavení kultury zejména v poválečných desetiletích, nepochybně by ji nalezl nebo by ji mohl spatřovat právě v Janu Vladislavovi. Naštěstí nebyl jediný, Václav Černý měl i jiné jedinečné žáky, jenže Vladislav, básník, esejista, prozaik a překladatel, jakož i důstojný činitel kulturní opozice, to byl nejenom umělec a interpret umění v jedné osobě – ztělesňoval dlouhá léta úctyhodný amalgám naší poválečné literární kultury. Také proto bychom se měli stát pilnými, neboli nikoli pouze tajnými čtenáři jeho esejů z Tajného čtenáře, proto měli bychom lamentovat, že už tu od úterního dne není s námi, měli bychom však být především pyšni a hrdi, že tu byl, že sdílel naše dějiny a noblesně čelil jejich pokušením – a že tak fascinujícím způsobem spoluvytvářel naši kulturu 20. století.

Vladimír Novotný