Zemřel (nejen) publicista Pavel Verner
V noci na středu 11. března náhle zemřel Pavel Verner – a žal ze ztráty pozoruhodného člověka je sice vždy na prvním místě, nicméně na jednom z následujících míst se pravděpodobně přece jenom zákonitě vynoří rovněž tato otázka: Kdo byl nebo čím byl Pavel Verner jako muž pera a muž psavý a v tomto oboru nadmíru pilný v prvé řadě? Spisovatelem, nebo publicistou? Nebo dokonce především dramatikem?
Vždyť třeba v Plzni si ho asi nejvíce spojují se Saracénským čertem, svého času velice proslulým dramatickým textem, věru „historickou velehrou“ inscenovanou v centru Plzně, na které se autorsky spolupodílel, jistěže jako i (spolu s Josefem Kejhou) na původní prozaické předloze. Leč přece jen asi na otázku, zda byl Verner víc spisovatel nebo víc publicista, můžeme odpovědět nikoli alibisticky, ale s úsilím o moudrost šalamounskou: byl to spisovatel i publicista.
Skutečně: od samého sklonku let osmdesátých do let devadesátých vydával Verner nikoli snad jednu knihu za druhou, přece jenom má však na svém kontě pěknou řádku titulů a nebyly to publikace nikterak marné. Tento literát měl velký fabulační talent a – s mírnou nadsázkou řečeno – určitě pro něho nebyl velký problém sednout si k psacímu stolu a ruče sepsat román. Přitom pokaždé takový román, který měl dramatickou, efektní zápletku nebo by se nevyhýbal občas ani vědeckofantastickým motivům. Jeho slibná prvotina Dranciáš (z roku 1989) byla satirou na konzumní společnost, hemžící se ve svém hemžení – a třeba v „černém románu“ Pražské hyeny (z roku 1994), v knize s atraktivním podtitulem Románové falotikum, přišel s karikaturou české polistopadové společnosti. Hrdinky hyeny, obyvatelky pražské zoo, mají v této fantaskně satirické próze jediný úkol: pochutnat si na ostatcích prezidenta Václava Havla, kterýžto nesmí být po smrti zpopelněn, nýbrž předhozen právě těmto věčně vyhládlým zvířatům. Podobně groteskně nebo bizarně satiricky sepsal Verner též své další prózy – než víceméně pověsil spisovatelství na hřebík a jakoby vší duší přesedlal na publicistiku. A poněvadž už beletrii nepsal, nenajdeme jeho autorský medailon ani na Portálu české literatury: patřil k tvůrcům, o nichž vše podstatné (do roku 1998) je řečeno ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, díl druhý.
Pavel Verner vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU, této profesi se však věnoval jen sporadicky; moderoval diskuse v Českém rozhlase či na Svobodné Evropě, v posledních letech si však veřejnost už spojovala jeho jméno nikoli s literární tvorbou, nýbrž s pravidelnými publicistickými komentáři v deníku Právo, kde se spolu s Jiřím Hanákem a dalšími stal symbolem liberálně levicové politické publicistiky. Právě Právu bude jeho komentátorské pero nejvíce chybět – a není vyloučeno, že jednou, stejně jako třeba vyšel rozsáhlý výbor z Rejžkova „deníčku“, vznikne analogický, žel již posmrtný soubor nebo průřez z Vernerovy publicistiky. Také by se mohl stát zázrak a v jeho pozůstalosti se najde nevydaný literární rukopis nebo aspoň torzo literárního rukopisu, který by měl všechny znaky satirického vernerovského vyprávění; to by však byl malý literární zázrak. Takto nezbývá než konstatovat, že spisovatel a publicista Pavel Verner, rodák z Rýmařova na Bruntálsku, který ale vyrostl v severních Čechách (maturoval v České Kamenici), náhle zemřel ve věku jedenašedesáti let. Snad má pravdu Jiří Hanák, který o Vernerovi napsal: Myslím, že prožil šťastný život.
Vladimír Novotný
