Zemřel Jindřich Konečný, básník a disident z Horní Blatné
S nekrology nejsou žerty, ale dnes už to vypadá žertovně: když Státní bezpečnost na začátku 80. let minulého věku usilovně pátrala, kdo byl jednou z hlavních spojek Pavla Tigrida při pašování nezávislé literatury, nevěřila svým očím, když se jí to podařilo odhalit.
Všechno to rafinovaně a činorodě zařizoval jeden nástrojař ze západočeského pohraničního městečka Horní Blatná, jistý Jindřich Konečný. Ihned putoval do kriminálu, odseděl si půldruhého roku, ale to už se blížil listopad 1989. Konečný se i po propuštění stále víc zapojoval do nelegálních či pololegálních aktivit, byl například členem koordinačního výboru Hnutí za občanskou svobodu – a na podzim 1989 byl mezi těmi, kdo rozdmychávali „sametovou revoluci“ v Karlových Varech a na Karlovarsku. Dva roky byl za Občanské fórum poslancem Federálního shromáždění, později působil na Ministerstvu zahraničních věcí, s nímž spolupracoval řadu let, z rodinných důvodů se však diplomatické a politické kariéry musel vzdát. Do konce života žil v Horní Blatné a neúnavně se podílel na místním kulturním životě, aktivně se účastnil kupříkladu různých akcí spojených s česko-německými vztahy – a to zdaleka nejenom v regionu.
Když si ale velká skupina „estébáků“ v roce 1983 pro něj do Horní Blatné přijela, snad si uvědomila, že tento Tigridův spojenec není žádný obyčejný nástrojař, byť se tak v krušnohorském pohraničí živil až do roku 1990. Při zaměstnání vystudoval nejprve gymnázium a pak obor filozofie a historie na Filozofické fakultě UK – a v roce 1981 debutoval jako básník, přičemž jeho prvotina měla příznačný název Antiskepse. Poezii psal i nadále, zkoušel štěstí v rozhlasové dramatice, vydával západočeský samizdatový časopis Stress a po roce 1990 publikoval celou řadu knížek. Kromě básnických sbírek šlo především o soubory aforismů, kterým říkával „nápadíky“; někdy také ve spojení s kreslenými vtipy. Tyto tituly se objevovaly pouze v hranicích regionu, tj. v Plzeňském a Karlovarském kraji, v žádném případě však nešlo o „pouze“ regionálního literáta – vždyť například jeho aforismy figurují i v celorepublikových antologiích. Konečný byl založením skeptik a současně bytostný antiskeptik. Taková je i jeho poezie: převažují v ní satirické tóniny, aforističnost bývá její alfou i omegou, na druhé straně Jindřich Konečný dovedl napsat i básně oplývající čirou citovostí, zvláště nádherné verše milostné. Nebyl v nich ani trochu sentimentální, vskutku spíše skeptický, ale zároveň také vždy vitálně antiskeptický. Připomeňme aspoň jednu jeho pozdější básnickou skladbu z roku 2000, totiž Zpověď Dona Quijota: předzpěv k eseji, o kterém sním, že jej napíši.
Jindřich Konečný, příkladný občan této země, člověk krásného srdce a perlivého literárního nadání, se narodil 7. července 1940 v západoněmeckém Leeden Loose, ve víru svých aktivit však letos 20. března náhle zemřel v plzeňské nemocnici. Kdyby Pavel Tigrid býval byl ještě živ, přijel by mu i z Paříže na pohřeb. Už nepřijede – a literární Karlovarsko by mělo být ještě dlouho ve smutku.
Vladimír Novotný
