K nedávným Vánocům jsem čtenářům doporučil jeho Labužnické příběhy aneb Učeň mistra Savarina. „Každé jídlo je originálem,“ znělo jeho vyznání, když nabízel omáčky Ladislava Fukse, Texaský biftek Jana Šmída nebo karbanátky s tvarohem Jiřího Žáčka. Literatura se mu nakonec „motala“ i do vaření.
Nakladatel mu udělal radost, knihu vydal, honorář mu „vyplatil“ v knihách. „Prosím tě, já to snad budu rozdávat,“ ukončil náš hovor. No, ukončil, Pavel měl v hlavě i v srdci tolik témat, že plynule přešel k dalšímu.
Nebo jsem po něm vlastně chtěl poradit, jak se vypořádat se skutečností, že námi milovaný Mácha má na Vyšehradě na desce napsané datum úmrtí 5. listopadu 1836 a na kenotafu na litoměřickém hřbitově je napsáno 6. listopadu?
Znovu jsem si vyslechl příběh „choleriny“, která byla příčinou úmrtí básníka, jenž podle dopisu přítele, seminaristy V. B. Náhlovského V. S. Štulcovi do Prahy ze 7. listopadu uvádí, že „přítel nebožtík“ zemřel a že v sobotu 5. „večer lékař již ani puls tlouci necítil – a prý asi ve tři hodiny ráno v Pánu zesnul“. Proto se prý odborníci kloní k datu úmrtí 6. listopadu 1836.
Neměl jsem v tu chvíli po ruce jeho Literární pouť K. H. Máchy, kde jsem si ten dopis později přečetl. Předtím jsem si však znovu pročetl jeho Českou pouť K. H. Máchy, kde šel krok za krokem za vznikem národního symbolu, hovořícího někdy „zástupným jazykem“. Nakonec jsem měl v ruce i Šifrovaný deník K. H. M., v němž Pavel uplatnil svoje matematické vzdělání, Mácha totiž psal pozadu i v opravdových šifrách.
„Seděla mi nahou prdelí na klíně,“ tak zněl jeden ze zápisů 21. září 1835, který zpaměti citoval na skromné konferenci, kterou uspořádal 1. října 2010 v Litoměřicích na počest okamžiku, kdy dal Karel Engliš pokyn k vyzvednutí Máchových ostatků, aby nezůstaly v zabraných „Sudetech“.
Byl to právě Pavel, kdo tento fakt objevil. A nejen to, zjistil, že symbol českého národa vykopávali tehdy v „Leitmeritz“ dva němečtí hrobníci! Ani stopa českého nacionalismu, naopak objevení prosté lidskosti, projevené vůči dávno zemřelému básníku.
„Zaujalo mě, jak v roce dvoustého výročí narození K. H. Máchy si česká společnost neuvědomuje hloubku své krize,“ napsal později. „Na popud guvernéra Čs. banky Karla Engliše byly 1. 10. 1938 jeho ostatky v českých Litoměřicích exhumovány a převezeny na Vyšehrad, doslova pár hodin před hordou nacistického moru. Studenti u jeho petřínské sochy manifestovali v roce 1962, v roce 1989 se šlo z Albertova nejprve k Máchovi na Vyšehrad. Čeští spisovatelé se díky městu Litoměřice a jeho knihovně poklonili položením věnce svatému místu Máchova původního hrobu z roku 1836. Mácha se stal znovu symbolem svobodného jedince. A česká společnost zůstala lhostejně u svých televizních seriálů.“
Miluju jeho připomenutí Seifertovy vzpomínky, jak po silnici z Jičína do Sobotky šlapal roku 1855 mladičký Antal Stašek, tenkráte ještě Antonín Zeman, žák druhé třídy gymnázia v Jičíně. Spolužák Šorm ho provázel do Sobotky. Potkali staršího sešlého muže. Zastavil se s nimi a pohovořil. Byl to Josef Kajetán Tyl. Při rozloučení tiskl oběma srdečně ruku.
„A tatáž ruka,“ napsal Seifert v knize Všecky krásy světa, „kterou tiskl Tyl, stiskla i ruku mou. Uvědomil jsem si to naléhavěji, když Stašek umřel, a ptal jsem se sám sebe, jaké nevyslovené a třeba jen tušené poselství mi ty ruce starých básníků podávaly z minulého století do našich dní a komu je odevzdám já v této malé a ne vždy šťastné zemi.“
Vašák s úctou připomínal, že měl příležitost podat si ruku se Seifertem. Mnohokrát si nespočet lidí podalo ruku s Pavlem. Stali se tak díky němu součástí předávání kulturní tradice. K níž on navěky přispěl pořádnou hřivnou a nejednou.
František Cinger. Foto Zdeněk Hrabica a Zora Čuchalová
Autor je český publicista a literární historik, působí jako redaktor deníku Právo. K jeho literárním pracím patří především knihy shrnující životní osudy předních českých umělců a osobností české společnosti dvacátého století – mimo jiné Jana Wericha, Jiřího Voskovce, Oty Pavla či Arnošta Lustiga.
