U snění zůstávejme!
dámy a pánové,
vyprávět o životě znamená vyprávět i o snech, sny mnohdy zřetelněji vypoví, jaký život byl, zřetelněji, než kdybychom vypočítávali, jak po sobě následovaly jednotlivé životní zastávky, zvlášť jde-li o život básníka.
Vidím ještě vůz sena, jak jede úvozem nahoru, koně supí, poněvadž na fůře sedí chumel lidí, vzadu pak fůru postrkuje mladý muž v tmavých brýlích. O chvíli později se všichni sejdou u stolu, oválného, šest metrů dlouhého, aby si vyprávěli sny. Tušíme už, kdo je ten mladík v tmavých brýlích, ten, který cestou z Kunštátu tento vůz postrkuje.
Časy se mění, místa zůstávají, až na výjimky, které diktují dějiny, místa, do nichž mladého muže, ještě bez černých brýlí, přinutí se vypravit – vojenský zbrojní úřad Spandau v Berlíně – totální nasazení. „A Jiří – utíraje si rukávem tvář – volá do vlhké tmy: Kde to jsme? Jsou tu koleje!“
Když se Jiří (Ludvík) vydává na další cestu, je to cesta snů. Vede ho v šestadvaceti letech do Paříže. Sotva se mladík probere ze závrati nad osvobozením svého domovského města Brna – osvoboditele neoslavuje – už propadá závrati nad městem básníků, jak si je maluje.
V Paříži formuje mladého básníka sen, látka, ze které pochází poezie, jak říkával Nezval, jeho dočasně uctívaný mistr, a náhoda. Ze snů se už nějakou dobu živily surrealistické fantomy, „roztrhané panenky“. Náhoda mu vstoupila do cesty v osobě Hanse Arpa, jeho celoživotního mistra, dadaisty z Curychu:
„ó ty nebe volající u/ ó ty vše rozdrcující u/
je to k pláčí/ je to huhu pláči“.
Tahleta u, e, a, i, o tvoří Kunderova el do Ra Da(da). A své jméno píše pro přátele na konci s velkým R a A, nejen kvůli té geniální slovní hříčce, též kvůli surrealistické skupině RA, k jejímž spoluzakladatelům patří.
Surreálně a dadaisticky to u něj probíhalo pořád. Svatba s Jiřinou Marešovou z Kunštátu byla bezuzdná veselice, „ó choti, hosté pojídali petrklíče a házeli do oken sekanou, zavinut v koberec vstoupil lékař Rudolf a přinesl darem stojan na bicykl“ a ještě i v jedné z nejposlednějších básní si jako žonglér pohrává s deseti rozličnými míčky, které jsou všechny ONDE, na čemž si samozřejmě každý, kdo ji chce přebásnit, vyláme zuby.
Jemu nebyl žádný oříšek příliš tvrdý. Nebudu zde vypočítávat dlouhou řadu těch, kterým dopomohl do češtiny – až na oba první: zas tu máme onoho curyšského dadaistu a snílka Hanse Arpa s jeho sbírkou weißt du schwarzt du, která vyšla pod titulem Černé býlí jako černý tisk ve čtyřech exemplářích ještě za protektorátu.
Když měl pod tím titulem o mnoho let později vyjít Kunderův obsáhlý výbor z Arpa, zakázala ho cenzura kvůli zvukové podobnosti s Černobylem. To už fungovali přisluhovači onoho Velkého Patery, který cestovatele vábí do své totalitní snové říše vydané vleklému úpadku, do malströmu, na Die andere Seite. Právě tímto románem od Alfreda Kubina pod titulem Země snivců započal roku 1947 Kundera své rozsáhlé překladatelské dílo.
Fantomy vylétli a už básníka nenechali na pokoji. Budeme-li je chtít roztřídit, rozpoznáme mezi nimi přinejmenším duchy dobrotivé, laskavé, bláznivé a ty záludné, mrazivé. Nastal čas, kdy právě ti Ludvíka obstoupili a zamýšleli ho zahnat do úzkých. Ani přestěhování do Kunštátu tehdy nepomohlo. Bylo třeba přezimovat, cestovat v duchu a psát, psát a zase psát. Avšak psát a nesmět nic uveřejňovat, to byla těžká zkouška. Ze snění jeho rodina žít nemohla.
A to si kdysi z něho František Halas utahoval, že z domu č. 124 bude z okna vyhlížet jako nějaký radní.
On však cestuje – do Bostonu „na kolokviu o rychlém spánku provázen pomalými sny“, vystupuje k chatě nad Kunštátem, aby přes jalovec přehodil pytel na ochranu před divokou a mrazem, v Limoges má v nádražní hale schůzku s Raoulem Hausmannem, vydává se do Voroněže, aby vyleštil boty Mandelštamovi, vypije „po osmi denních čajích čaj navíc“, věda, že to pro jeho choť v patře nad ním není, zmešká proto Jaroslava Vrchlického na okraji antarktické Rossovy Bariéry, jeho přítel Listopad ho čeká na lisabonském letišti a on na své jmeniny 19. srpna pohostí na chatě přátele Juliše, Tomeše, Kroupu několika lahvemi červeného. Pohnutý život, nabitý k prasknutí, činorodý, tvůrčí život „s dlaní na páce snu“.
Sní o návratu z Fantomázie s nůší plnou dárků na prahu hlavního města. To má zajisté na mysli Prahu, avšak vzpomíná si, že tam nikdy nebyl. Přesto své dary rozdává. „Z Fantomázie, ano, z mé Fantomázie! – nepřestával jsem zdůrazňovat.“ Pak „byla má nůše prázdná a já věděl, že je to vlastně SEN O ROZDÁVÁNÍ a že zítra opět se vypravím do Fantomázie a šťasten jsem se probudil v Kunštátě 18. prosince 1977.“
Sype po cestě roztrhané panenky, kloktá samohlásky i souhlásky, vkládá je i do čaje nebo i do vína, rozlévá vše po papíře, a čas od času ovšem vyhledá v nejkurióznějším slovníku význam kteréhosi slova.
A to všechno v téhle dvojaké Fantomázii – miloučké i kruté zároveň.
Ludvík byl velký distributor – náklonnosti, pozornosti, zájmu, lásky.
A krom toho básní, dopisů, obrazů.
Fůra sena, přepadená v hvozdech za Černou Horou, zmizela, hraběnka Marie von Ebner-Eschenbach, hrabě Dubský a Ferdinand von Saar seděli na balustrádě zámku Lisice a popíjeli moravské víno. Zanedlouho se shromáždí kolem zmíněného oválného stolu, aby si vyprávěli sny. Páter Jakub Deml, Rudolf Fila, Ferdinand von Saar, Marie von Ebner-Eschenbach, hrabě Öderland. Nikdo v té rozjasněné náladě nezaznamenal, kdy mezi ně vstoupil mladý muž v tmavých brýlích, a ovšemže ho hraběnka ihned vyzvala, aby i on vyprávěl sen. Mladý muž vyprávěl, že ho jako slavného chirurga povolal do Prahy Václav Havel, a on že mu měl odstranit kuří oko. Z Kunštátu ho spolu s jeho asistentkou Jiřinou vyzvedla černá limuzína, dovezla je do starobylého hradu, oni s úspěchem odoperovali, prezident zářil, pak stáli na nádvoří, poslední autobus ujel a rovněž poslední vlak, nikde žádné auto, žádný nocleh. Nálada dočista zkažená. Pak mladý muž sňal tmavé brýle. Všechno si to vymyslel. Pokračování příště.
Ve vzpomínce mi jako náš nejkrásnější čas utkvěl jeden máj, kdy jsme spolu překládali Antologii poetismu, vedli u kuchyňského stolu filologické hovory s Jiřinou, popíjeli z nevyčerpatelných zdrojů moravské víno, ořešák ze sousední zahrady opojně voněl a my jsme byli šťastní z každého zdařilého verše. Byl to čas máchovský.
Měli jsme plány. Nový svazek Halase v němčině a konečně jednoho Mikuláška.
13. května jsme společně zasadili na dvoře jeho kunštátského domu dva vinné keře, modré hrozno a bílé a snili jsme o sklizni napřesrok.
A u snění zůstávejme!
Eduard Schreiber
Do češtiny přeložila Věra Koubová
Eduard Schreiber se narodil v roce 1939 v Čechách. Je spisovatelem, filmařem a překladatelem (L. Kundera, E. Juliš, V. Nezval, F. Listopad, J. Seifert atd.). Žije ve Wilhelmshorstu v Německu.
