Za Janem Mariem Tomešem
Narodil se v Olomouci, studoval dějiny umění na FF UK, studium ukončil doktorátem na základě práce o malíři Aloisu Bubákovi v roce 1952. Poté působil jako přednosta oddělení moderního umění v Národní galerii v Praze, od roku 1959 jako odborný asistent, posléze jako docent v oboru dějin výtvarného umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V souvislosti s tím publikoval řadu výtvarně teoretických a historických prací, zasvěcených zejména českému, ale i světovému výtvarnému umění 19. století: Antonínu Slavíčkovi, Antonínu Chitussimu, Pierru Augustovi Renoirovi, Paulu Gauguinovi, ale i dalším umělcům, jako byli Grus, Tichý, Kokoschka… Bohdan Lacina (o jehož obrazech psal společně právě s L. Kunderou)…
Přispíval do celé řady novin a časopisů, např. do Kritického měsíčníku, Rovnosti, Práce, do Mladých archů, Bloku, Literárních novin, do Zpráv Spolku českých bibliofilů, do Výtvarné práce a do Výtvarného umění…
Významným zůstává i Tomešovo úsilí a dílo editorské a překladatelské. Jeho výrazným obrazem je rozsáhlý soubor studií, esejů, předmluv, doslovů, textů do katalogů, přednášek a dalších textů, které vydalo nakladatelství Torst v obsáhlém výboru (728 stran), nazvaném charakteristicky Slovo a tvar a příznačně rozebraném. Tento soubor shrnuje i texty o české poezii: o Horovi, Halasovi, Bochořákovi (tito dva především „reprezentují“ již zmíněnou a dlouhodobě trvající kunštátskou „doménu“ zajímavých a spřízněných tvůrců), o I. Blatnému, jemuž se jako editor rozsáhle věnoval. Texty o francouzských autorech představují jeho zaměření na frankofonní oblast, kde zejména přeložil Nervalovy zasvěcenecké básně Chiméry a proslulou Aurélii (1966, 2003), uspořádal baudelairovský soubor Hořké propasti (1966), mallarméovský soubor Souhlas noci (1977, doplněné a upravené vydání 2002) a dodnes epochální antologii francouzského surrealismu Magnetická pole (1967), stejně významnou jako epochální antologie německého expresionismu Haló, je tady vichr, vichřice jeho přítele Kundery.
Jestliže tedy Tomeš sdílí generační zájem svých přátel o surrealismus, resp. o jeho předchůdce, vlastní básnickou tvorbou vytváří k němu a také např. k dílu Ludvíka Kundery zajímavý kontrapunkt.
První knihy poezie Tomeš publikoval za okupace a těsně po válce: Klubko Ariadnino (1942), Za… (1946), Ruby (1947), a ačkoliv se tato poesie také snaží odkrýt tajemství skryté za vnějším utvářením skutečnosti (za realitou – nad realitou) a působí v atmosféře noci a snu, přeludu a vize, je to abstraktní, esoterická lyrika, inspirující se ještě Otokarem Březinou, poté Vladimírem Holanem a Josefem Palivcem a v jeho duchu právě mallarméovsko–valéryovskou linií francouzské poesie. (Sám Kundera, když referuje o knížce Za…, spatřuje v Tomešovi “protipól surrealistického typu“. Na romantičnost a českost máchovskou upozorňuje ve své recenzi Rubů J. Červinka.)
Taková poesie ovšem nikterak neodpovídala „dobové normě“, nemohla být proto dlouho ani publikována – některé nové verše vydal básník až v letech 1968 a 1969 bibliofilsky a teprve v 90. letech vydal ucelený soubor Staré zahrady, shrnující předchozí básnické sbírky Ruby (a tak, pod tímto názvem, Klubko Ariadnino a Za…) a Staré zahrady, autorský výbor z juvenilií a veršů do sbírek nezařazených. Tento „konečný soubor“, představující básníkovo dílo vlastně v úplnosti, myslím dostatečně odůvodňuje, abychom mu věnovali nejen tuto posmrtnou vzpomínku, ale především také obnovenou pozornost jeho neopominutelnému vyjádření ustavičného pronikání do říše krásy, bez ohledu na „dobové či místní“ souvislosti.
Ivo Chmelař
Autor je spisovatel.
