Zemřel "smutný optimista" Jiří Kárnet
Jiří Kárnet − spolupracovník a přítel významných osob českého divadelnictví a literatury (Jiří Voskovec, Emil F. Burian, Josef Svoboda, Alfréd a Emil Radokovi, Jan Grossman, Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka, František Listopad, Pavel Tigrid a mnozí další) − se narodil 24. ledna 1920 v Hořicích v Podkrkonoší a po absolvování Státního reformního reálného gymnázia v Jihlavě (1938) se zapsal ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Po uzavření vysokých škol nacistickými okupanty koncem roku 1939 působil jako režisérský elév a lektor v divadlech D 40 a D 41 (mimo jiné jako redaktor Programu D 41), po uzavření posledně jmenovaného divadla přešel s kolegy do Městského divadla na pražských Královských Vinohradech, kde mělo být uvedeno jeho Bloudění s podtitulem Hra o dnešním mládí ve dvou dílech, napsané v roce 1941. Německá cenzura nicméně uvedení hry zakázala – text ovšem nakonec vyšel knižně o pět let později a v dubnu 1947 se rovněž dočkal svého inscenování v DISKu, divadelním studiu Akademie múzických umění v Praze.
Kárnet po svém vinohradském angažmá působil v Divadle ve Smetanově muzeu, kde mimo jiné spolupracoval se svým vrstevníkem scénografem Josefem Svobodou. Koncem druhé světové války byl Kárnet internován v pracovním táboře v Německu – po pokusu o útěk byl posléze vězněn.
Po skončení války přispíval – mimo jiné i výraznými divadelními kritikami a úvahami, jimiž mimo jiné vyvolal proslulou diskuzi o "režisérismu" (článek "Válka mezi generacemi") – do řady periodik (například Generace, Kvart, Listy), zejména však do deníku Mladá fronta, v němž působil jako stálý spolupracovník kulturní rubriky.
V poválečném období rovněž přeložil mimo jiné divadelní hry Terence M. Rattigana Světelnou cestou a Jeana Sarmenta Prababička Mouretová, z francouzštiny přeložil román Françoise Mauriaca Farizejka (Praha 1948) a spoluredigoval sborník Mezi dvěma plameny s podtitulem Nová anglická poesie (Praha 1948), do něhož rovněž přispěl překladem předmluvy Edwina Muira. Ve stejném roce měla být v divadle na pražských Vinohradech uvedena hra Blázni, jež se vzhledem k únorovým událostem a odchodu jejího autora do exilu své inscenace nedočkala (hra byla později taktéž přeložena Ann Voskovcovou do angličtiny pod titulem A Time for Madness).
Bezprostředně po únorových událostech v roce 1948 odešel Jiří Kárnet legálně do Francie, a to na základě pozvání, v jehož rámci měl přednášet o mladém českém divadle v pařížském Louvru. Po přednášce mu bylo nabídnuto místo redaktora v československém vysílání Radio France, kde poté působil téměř pět let. Vedle toho uveřejňoval své texty v deníku Le Monde. Z Francie odjel Kárnet v roce 1952 do New Yorku.
Po svém příchodu do Spojených států amerických pracoval krátce jako „skriptka“ v televizi a s Jiřím Voskovcem se bezvýsledně pokoušeli prosadit své scénáře k několika televizním programům. Po těchto negativních zkušenostech se Jiří Kárnet vrátil k novinářské praxi a začal externě spolupracovat s rozhlasovými stanicemi Hlas Ameriky (Voice of America, VOA) a Rádio Svobodná Evropa (Radio Free Europe, RFE). Později v RFE získal redaktorské místo. V rámci tohoto angažmá se věnoval především komentářům událostí v kultuře a politice – jednalo se například o pořady Studio Manhattan (vedl rozhovory kupříkladu s Johnem Steinbeckem a s Andym Warholem) nebo Rozhovory Jiřího Kárneta s Ferdinandem Peroutkou. Spolu s Pavlem Tigridem stál u zrodu legendárního čtvrtletníku pro politiku a kulturu Svědectví, v jehož redakční radě poté v letech 1956–1962 působil.
Z exilových sborníků je zastoupen v antologii Neviditelný domov s podtitulem Verše exulantů 1948–1953 (Paříž 1954, ed. Peter Demetz) a dále v těchto publikacích: Vánoční tisk Svobodné Evropy: Vánoce 1955 (asi New York 1955), Czechoslovakia Past and Present. Vol 1. Political, International, Social, and Economic Aspects (The Hague 1968, ed. Miloslav Rechcigl, jr.; zde otištěný text The Literature of De-Stalinization byl následně rovněž vydán v podobě separátu, přičemž již dříve byl v pozměněné podobě publikován časopisecky v East Europe), Hlas domova 1950–1975 – Sborník vydaný k příležitosti 25. výročí vydavatelské činnosti Hlasu domova, československých novin v Melbourne, Austrálie (Richmond 1975), ... a když se řekne Voskovec (Köln 1983, 2. vyd. Praha 1990 jako součást souboru pod názvem Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec) a Je sedm hodin středověkého času: Postavy a příběhy ze začátků Svobodné Evropy (Mnichov 1990, 2. vyd. Mnichov a Praha 1991) Františka Tomáše, v níž je otištěn Kárnetův rozhovor s Ferdinandem Peroutkou; vedle toho přeložil a úvodem opatřil studii Irvinga Howea o politických románech Román a doba (New York 1958). Ukázky z divadelních her Soudruh O. Beránek a Nymfa byly uveřejněny časopisecky ve Spojeném království vycházející revui Skutečnost (4–6/1953), respektive v již zmiňovaném Svědectví (4/1959). A konečně úvaha otištěná v roce 1946 v Kvartu, Poznámky o vztahu dramatu k soudobému životnímu pocitu, je součástí prvního svazku sborníku Z dějin českého myšlení o literatuře 1945–1989: Antologie k Dějinám české literatury 1945–1990 (Praha 2001, ed. Michal Přibáň).
Koncem roku 2009 byl v nakladatelství Paseka vydán Posmrtný deník s podtitulem Přísně tajná odpověď Václavu Havlovi (Litomyšl a Praha, ed. Viktor A. Debnár), jímž se Kárnet "vrátil" do českého prostředí. Esej vznikl původně jako odpověď na dvě anketní otázky Václava Havla, které tazatel položil některým exulantům během své návštěvy New Yorku v roce 1968: „Chtěl byste přijet do Prahy na návštěvu?“ a „Chtěl byste se tam vrátit natrvalo?“ Kárnetův text svým rozsahem i stylem zdaleka překročil „zadání“ anketních otázek a měl v roce 1968 vycházet na pokračování v Literárních listech, resp. být na Havlovo doporučení vydán v nakladatelství Československý spisovatel – po srpnu 1968 však již k realizaci knižního vydání nemohlo dojít; esej je doplněn o tři dopisy Václava Havla.
Řada dalších Kárnetových textů zůstává doposud v rukopise – jedná se především o divadelní hry jako Joska: Relativní tragikomedie, překlady původně česky napsaných her (například Beranek ou Le pygmalion rouge, přeložil Marcel Ferrand) či anglicky psané Centurion Trisle: Pandemonium in Three Freedom of Disinformation Acts (rovněž známá pod názvem Century on Trial), Gold Futures: A Play in Five Acts, Reykjavik: A Fictional Political Docudrama, Outerlife with Jesus: Existencialist Sci-fi in Memoriam of the Challenger Seven, Amazon House Murders, End in Frauduland: A Tragicomedy in Two Acts ad., dále o prózu (například Hunkie Doodle Dandy: A Confrontation, fragment románu z poloviny 50. let, který po jeho dokončení plánoval vydat Kárnetův přítel Ladislav Fikar v Československém spisovateli), eseje (například In Defense of the New Class: A Psychological Analysis of the Dilemma of Contemporary Czechoslovak Communism) nebo rozsáhlé verše. Jiří Kárnet přispíval svými poznámkami, úvahami, esejemi, ukázkami her, recenzemi či básněmi například do Svědectví, Skutečnosti, Perspektiv nebo Zápisníku; z cizojazyčných tiskovin se příspěvky objevovaly v časopise East Europe.
Poslední rozhovor s autorem vyšel v měsíčníku Host (1/2010), koláž z jeho deníkových záznamů a veršů pod titulem "Synopse mého života aneb Zápisník, Carnet. Par George Karnet" byla publikována tamtéž (1/2011), úvahu Noli tangere circulos meos otiskl jako vzpomínku na autora Babylon (1/2011). V současné době připravuje editor Viktor A. Debnár k vydání svazek Kárnetových veršů Smutný vítěz, který vyjde během letošního roku v nakladatelství Pulchra. Kárnetovo mnohovrstevnaté dílo nicméně stále čeká na své kritické zhodnocení a reflexi. Více o autorovi zde.
Viktor A. Debnár
editor díla Jiřího Kárneta
- Rozhovor Ivany Myškové s editorem Viktorem A. Debnárem (Český rozhlas 3-Vltava, 4. února 2011)
- Vzpomínkový text editora Viktora A. Debnára Smutný optimista Jiří Kárnet (Lidové noviny, 4. února 2011)
- Vzpomínka básníka Františka Listopada, Kárnetova přítele (YouTube, 26. února 2011)
- Vzpomínka redaktora měsíčníku Host Marka Sečkaře Šťastnou cestu, Jiří! (Host, 3/2011)
