New books

Po kolejích tlapká kluk. Jmenuje se Lukáš, ale říkají mu Luk. Kluk Luk.
Klouže se a dělá vlak. Troubí a píská a výská. A vlak už vráží na nádraží, kde čekají Dan a Tom.
„Vystupovat! Konečná!" volají a mají pravdu, protože koleje dál nevedou.

Luk se rozhlíží. Zvědavě kroutí hlavou sem a tam. Kam se podívá, tam je nějaká sesutá zeď. Hromada cihel. Nebo dveře do prázdna. A přímo nad hlavou komín. Kulatý a tak vysoký, že může šimrat mraky na břiše. Pyšně kouká do oblak i na okolo poletující ptáky. A na  klubko dětí dole na trávníku. Mezi dětmi lelkuje Nelka. Nic nedělá. Jen si komín prohlíží ze všech stran.

„Páni, tady by se to hrálo na lupiče," křičí Luk na Dana s Tomem a šplhá hromadou sutin ke komínu.
Obejde ho kolem dokola a dlaní hladí jeho oprýskanou tvář.
„Tváříš se jako kakabus, komíne."
A komín mlčí a mlčí.
V bodláčí číhá černý kocour.
„Co ty tu děláš?“ ptá se Luk.
A kocour hup do komína temnou dírou kousek nad zemí.
„Aha, ty tu bydlíš," říká Luk. „Haló, kocoure Kominíku, můžu taky dál?" volá a opatrně se sune do díry za ním.

V komíně je tma. A taky průvan, který Lukovi zvedá vlasy. Jen úplně nahoře vidí malé kolečko světla. Luk zakloní hlavu a kouká a kouká.
Kolem to fouká, fučí a hučí, ale Lukovi to nevadí. Je právě námořní kapitán a obřím dalekohledem hledí daleko.
A moře je modré a bílé. Za mořem je Afrika. A v Africe žijí žirafy a sloni a lvi. A taky táta.
Do komína nakouknou Dan s Tomem.
„Kde jsi? Vymysleli jsme hru na mimozemšťany."
Luk jen zavrtí hlavou. Hra na vyhlížení táty je lepší.

Venku se šeří. Kolečko nahoře na komíně ztmavlo soumrakem.
Vlak na kolejích píská:
„Domů, děti! Honem! Nelelkuj, Nelko! Za chvíli bude tma a mámy na vás čekají s večeří."
„Ahoj, komíne!" řekne Luk. „Už musím jít. Ale přijdu zas!"

„Cos to dělal, Luku?" lamentuje doma máma. „Teda, ty vypadáš!"
„Díval jsem se komínem do Afriky."
„Tak daleko? A co jsi viděl?"
„Žirafu, slony a lvy. Ale tátu ne."
„Hm," říká máma. "Tak pojď radši napsat úkol. Co dneska máte?"
„Velké ká."
„Svedeš to sám, Luku?"
„Svedu, ale nechce se mi. Mami? Chodí kluci v Africe taky do školy?"
„To víš, že chodí. Kluci i holky. Proč se ptáš?"
„Já jen tak."
„Tak piš, Luku, ať to máš."

Po kolejích tlapká kluk. Kluk Luk. Klouže se a dělá vlak. Píská a výská. Vlak troubí z plných plic a vráží na nádraží.
Luk seskočí z kolejí, zvedne oči k obloze a volá:
„Ahoj, komíne! Jsem tu zas!"

Tentokrát komín nemlčí. Už z dálky přívětivě brumlá. A kocour Kominík zase číhá v bodláčí.
„Dobrý den, kocoure Kominíku!" křičí vesele Luk a pak zdvořile dodá. „Jak se máte?"
„Prrrrsk," řekne kocour a rozmrzele zmizí mezi zdmi.
Luk vleze do komína, zakloní hlavu a kouká a kouká. Do Afriky však dnes nedohlédne. Plachty černých mraků zatáhly oblohu a zastřely výhled přes moře.
V komíně je zima, až Luka zebou záda. Radši vyleze ven a pomalu se loudá domů. Ani na vlak nečeká. Ani na kluky, co se o kus dál perou o míč.

Aspoň že doma čekají vdolky. Hodně vdolků. S tvarohem a hruškovými povidly. Vdolky Luk rád. Nacpe si plnou papulku a blaženě se usmívá.
„Mami? Dělají v Africe taky takový vdolky?"
„To nevím, Luku."
„Musím se zeptat táty," zamumlá Luk. „Hned, jak přijede domů."
„Hm," řekne máma a dodá: „Úkoly už jsi udělal?"
„Máme nakreslit náš dům," dumá Luk. „Můžu ho nakreslit s velikým komínem, mami?"
„No, nevím, Luku. Náš dům přece komín nemá."
„To nevadí. S komínem to bude hezčí."
„Když myslíš, Luku."
A Luk kreslí a kreslí.

„Ty přece bydlíš v paneláku, Luku," říká druhý den paní učitelka. „Paneláky komín nemají."
„Můj dům komín má," hlásí Luk hrdě.
„A co je tohle?" ptá se paní učitelka a ukazuje na kulatou černou skvrnu.
„To je okno do komína," tvrdí Luk.
Nelka váhavě přikyvuje, ale Dan s Tomem se ho nezastanou. A třída se směje na celá dvě kola.
„Okno do komína? Komíny nemají okna, Luku."
„Můj komín okno má.“
„Luku, Luku, ty si zase vymýšlíš."