New books

U žabí báby! To jsem se lekla. Taky jste to slyšeli? Rybníkem to trhlo do všech stran až se rozlil jako při povodni. Že by bouřka? Zatím se nezablýsklo. Obloha se ale pěkně zakalila. Jen se rozpršet. Ještě chybí, aby z nebe padaly trakaře, jak se říká. Ani nevím proč. U vás někdy padaly z nebe trakaře? U nás teda ne. Aspoň, co si vzpomínám. U nás z nebe padají leda lišky. No co, co? Vy jste nikdy neviděli padat z nebe lišku? Ne, šišku! Lišku, povídám.
Hm, už je to tady! Jako bych to neříkala. Jen se podívejte! Teď bude pršet liška za liškou. A ještě mají všechny deštník, potvory. To zas bude všude nadeštníkováno! Kdo to po nich má uklízet! Já, žabina Sabina, to teda nebudu. Leda ti dva lidský kluci, Hugo a Kvido, ti by mohli. Občas takhle po liščím dešti přijdou, posbírají deštníky a ve městě je dají do sekáče. Abych řekla pravdu, moc tomu nerozumím. Sekáč je podle mě pavouk s dlouhýma hubenýma nohama. Nebo někdo, komu to sekne. Jako, že mu to sluší. Třeba žabák Blažej. Ten od horní hráze. To je sekáč! Ale že by se do něj vešlo takový množství deštníků, co tu občas naprší, tak to teda nevešlo. A nepřesvědčujte mě o opaku, u žabí báby, vím co říkám! 
 
Po takovéhle liščí bouřce by se hodila nějaká zvláštní historka. Sedla by sem jako čáp na komín, jak my žáby s oblibou říkáme. A to ne, že bychom čápy nějak milovaly. Br, vůbec ne. Zato čápi milují nás. Jenže v žaludku. Brrrr!! Až se mi z té představy udělalo černobílo před očima.
Ptáte se, proč černobílo? To je přece jasné jako žbluňk! Čápi mají bílé peří. Ale na koncích křídel jsou jejich brka zbarvená dočerna. Takže náš úhlavní nepřítel je černobílý. A my zase děláme úhlavní nepřátele larvám komárů. Říká se, že když se nás komáří larva lekne, udělá se jí před očima zeleno. Až z toho prý může omdlít. Ze zelené! Z takové krásné barvy, no řekněte. Zelená je přeci ze všech barev nejhezčí. Je to barva trávy a žabince a hlavně takových žab, jako jsem já. Já, žabina Sabina.
Ale pst! Ticho! Někdo sem jde. To je ale divný pavouk. A jaký kufr to vleče. V něm bude zvláštních historek na týden! To víte, u nás stačí říct, a hned se něco děje. Po liščím dešti vždycky.

"Hohoho, kde jste kdo?
Hola hola, kdo mě volal?
Přicházím k vám v míru
u všech netopýrů!                
Tak vylezte z těch doupat,
to budete koukat,
kdo za vámi přišel!
Eliáš Bambas, jméno mé,
vznešené a důstojné.
Povoláním kouzelník.
Čáry máry fik!
Eh, chtěl jsem říct fuk. Ale to je fuk. Tak je tu někdo, u všech netopýrů, nebo mám zase zmizet?"

Hugo s Kvidem právě přicházeli loukou k rybníku, když se Hugo překvapeně zastavil.
"Hele, vidíš to, co já?"
"Myslíš tu kupu deštníků, co plavou na hladině?" prohodil Kvido nevzrušeně a špičkou nohy nakopl mokrý drn. "Byla liščí bouřka, tak co se divíš?"
"Nemyslím kupu deštníků," namítl Hugo a ztišil hlas. "Myslím to dlouhé, hubené a fialové. Má to cylindr a nese to kufr."
"Ty tvoje hádanky," povzdychl si Kvido. "Když to vyhodíš, je to zelené, když to spadne, je to červené. Co je to?"
"Meloun," odsekl Hugo. "Ale já myslím to podivné bidlo u lesa," ukázal pak prstem Kvidovi a tomu spadla brada.
V dálce opravdu bylo něco dlouhého, hubeného a fialového, mělo to cylindr a v ruce velký kufr.

"Kdo to je?" zašeptal Kvido.
"Asi cizinec," sykl Hugo.
"Ale kde se tu vzal? Co když sem napršel při té liščí bouřce?"
"Blbost," mávl Hugo rukou. "Cizinci nepršej. Jenom lišky."
"Máte nějaký problém, chlapci?" ozval se za nimi náhle sametově oranžový hlas.
"Liška!" vyjekl Kvido. "To jsem se lek. "Nemůžeš trochu dupat, když se k nám plížíš zezadu?"
"My lišky zásadně nedupeme," odsekla. "Nikdy."
"Nehádejte se," okřikl je Hugo. "Kdybyste radši sledovali toho fialového cizince."
"Cizinec? A fialový?" zbystřila liška okamžitě pozornost. "Kdepak je? Miluju fialovou."
Ale zatímco se dohadovali, cizinec zmizel.