Penis pravdy (Penis of Wisdom) is a story about a woman and two men, each earning their living by doing odd jobs – something that can be only endured over a course of one life. Our heroes are struck by bad luck, as the story of the novella is inspired by the fairy tale Dařbuján a Pandrhola (Dařbuján and Pandrhola)set in present day. Thus, as we all know, they confront imminent immortality. And that’s the last thing they’d wish for. “ The life we lead can only be endured until death, definitely no longer than that!,”one of the characters utters.
They set out on a quest in search of death in an effort to redeem the good old temporary times. During this odyssey, they don’t experience any remarkable adventures, apart from the politically incorrect trip to Fairytale Land, where they encounter various enchanting artifacts that eventually help them.
New books
/2010/
Penis pravdy 2012
Autor
Language: Czech
Title: Penis pravdy 2012
Place: Podlesí
Publisher: Dauphin
Year: 2010
No. of pages: 240
Edition:
2010, Dauphin, Podlesí
Penis pravdy 2012
Excerpt:
Šel do katolického kostela, aby sám chvíli pobyl v tichém rozjímání. Snad čekal, že mu bude sesláno řešení. Nebylo. Odkolébal se tedy na pivo a režnou. Koupil si litrovou láhev režné a šel ji vypít do nedalekého parčíku.
Parčíkem nazývali kopřivami, lopuchy a ostnatým křovím zarostlou proluku po domku, který před několika lety za nevyjasněných okolností vyhořel… Posadil se na ohořelé křeslo a začal pít… Myslel na to, že na levé polobotce se mu rozvázala šňůrka, a na to, jestli si ji zaváže hned teď, nebo až bude chtít jít dál, nebo jestli to vůbec má cenu, aby ji vázal, když domů to má sotva pět set metrů a tam ji zase bude muset rozvázat. Během této myšlenky se dokázal docela rychle opít. Takže si ani nevšiml, jak k němu přichází dědek v maškarním kostýmu antického filosofa, s hustým bílým plnovousem na trenýrkové gumě pod bradou.
Pár desítek metrů za jeho zády se k nebi zvedala jako Eiffelovka chudých kovová konstrukce opuštěné těžní věže. Hromady vytěžené hlušiny poskytovaly větru dostatečnou zásobu prachu, aby všechno kolem mělo na sobě neustálý povlak šedivého zapomnění. Její kolo ve větru tu a tam suše zavrzalo a zaskřípalo.
Dědek si přisedl tiše jako myška, ani nedutal. Jen si Josefa starostlivě prohlížel. Pamatoval se na něj jako na nadějeplné miminko. Pamatoval si takhle všechny. Neměl žádné pořádné jméno, protože neměl žádné pořádné rodiče. Měl jen spoustu ne zcela výstižných přezdívek.
Josef, když k němu zvedl oči od rozvázané polobotky, mu řekl například: „Panebože, dědku, sem se vas ale lekl!“
„Josefe, Josefe…,“ řekl děda klidně a bez pozdravu, „to já tebe taky.“ Neznělo to však jako výčitka.
„Ste pan Buh, dědku, či co?“
Dědek přikývl.
„Aha. A jakysi ten zazrak by nebyl?“ Josef neměl náladu na to, aby si z něj někdo utahoval, „abych vam třeba jako uvěřil!“ Měl skřípavě znavený hlas a snažil se s neznámým mluvit s co nejmenším přízvukem své mateřštiny. Aniž by věděl proč.
Dědek zůstal v klidu. „A co by sis tak představoval. Hořící keř? Ten umím dobře,“ nabídl.
„Take cypoviny si strčte za gumu od tych vašich fusu…,“ odmítl Josef nabídku pyrotechnické show. „Ja bych potřeboval cosi ineho… By se mně hodilo...,“ přemýšlel, „potřeboval bych ve vteřině vystřízlivět, nebo to tu zebluju jak amina, doma dostanu po pyščisku a rano mně praskne hlava. Kdyby toto jako šlo?“ a tázavě se zahleděl na dědka, který si provětrával opocenou bradu tím, že se tahal za fousy, čímž napínal gumu a obnažoval tak podivně dětský bezvousý obličej.
Josefovo přání mu připadalo zvláštní. Proč potom pije? říkal si. Vyhozené peníze. Inu, lidé. Nikdy nevěděli, co by chtěli, ani co by chtít měli. Zahleděl se Josefovi zpytavě do očí a pak mu před nimi luskl prsty.
Jemu v ten moment zatančil před očima rej jisker podobných andělíčkům. Jeho žaludek se vmžiku obrátil naruby a zase zpět. Buňky vydaly veškerou vodu, naředily alkohol a posíleny mocným přívalem té nejčistší energie jej uvolnily ze všech svých molekulárních i atomárních vazeb a – Josef si mohutně říhl. Z úst mu vylétl namodralý obláček etylalkoholu. A rázem byl zcela střízlivý.
Zmateně zamrkal. Chvilku mu trvalo, než si svůj stav uvědomil. Tupě přitom zíral na polovypitou láhev režné. „A cholera!“ řekl, když mu došlo, že se právě stal svědkem zázraku a zároveň i jeho objektem, „Panebože… že byste opravdu… To neni možne!“ blekotal.
„A proč myslíš, že by to nebylo možné? Jsi přece katolík? Věříš v Boha živého? Věříš. Tak co? Teď je prostě tady a sedí proti tobě,“ řekl mu děda klidně a chlácholivě.
„Dejme tomu…,“ vzpamatovával se Josef, „dejme tomu. Ale proč vypadate jak z maškaraku… A proč ste se zjevil zrovna mně?“
Bůh si sundal vatový plnovous a odhodil jej na hromadu šrotu válející se u zbytku zborcené, ohořelé zdi. „Snažil jsem se jenom splnit tvoje představy,“ povzdechl si Bůh a pochopil, že bude lépe, když půjde rovnou k věci, „zjevil jsem se ti, protože vím, že máš trápení, a rozhodl jsem se ti pomoct. Líbí se mi, jak se strachuješ o duši svého vnuka, to už se dnes nevidí. A také vím, že tvá dcera ženicha hned tak nesežene… A navíc, co ti budu povídat – jsi poslední upřímný věřící v okrese, je to tak?“
Josef chápal jen pomalu. S otevřenou pusou, ze které po Božím zásahu voněly fialky, lovil slova a dával si je do souvislostí.
Pro fialky měl Bůh slabost. Považoval je za jednu z nejvoňavějších věcí, které kdy stvořil. „Možná se divíš, proč ti něco nabízím, když dopředu vím, že mne odmítneš?“ pokračoval Bůh a zahleděl se na Josefa.
Ten jen sklapl hubu, zasunul přehazovačku za ucho a pokrčil rameny.
„To máš tak…,“ řekl Bůh, „podívej – dal jsem vám, kromě jiného, i svobodnou vůli a ty ji teď můžeš použít. Přišel jsem, abych požádal o ruku tvé dcery.“
„Nejde o ceru, ide o to, abyste uznal jeji děcko za svoje vlastni. To vy byste zrobil? Buh si osvoji nemanželského bękarta?“ skočil mu do řeči Josef udivený natolik, až začal používat výrazy ze své mateřštiny.
„No a? Jednoho už mám, tak co!“ řekl Bůh klidně a pokračoval, „vezmu si ji v katolickém kostele, vydržím to u vás do křtu a potom potichu zmizím.“
„Ale to bude ošukaństvo, bo podvod,“ vypadlo z Josefa, „a v kostele!“ vyděsil se.
„No a? Jsem tady snad já kvůli kostelu, nebo kostel kvůli mně!?“ odbyl ho Bůh.
Josef nevěděl. Hlavou se mu však honilo něco jiného. Právě kolem nich projel luxusní kabriolet plný bohaté mládeže. Řídil jej mladý pan Drhola. Všichni na jeho palubě byli opilí štěstím, drahým alkoholem, pocitem moci, vlastní nedotknutelnosti a vědomím sounáležitosti s vládnoucí elitou a jedno z děvčat mávalo nad hlavou vlastní podprsenkou.
Bůh se při pohledu na ně musel usmát. Lidské samičky se mu povedly.
Josef si jeho úsměvu všiml a špatně si jej vysvětlil. „A tuž to ni!“ křikl a postavil se, „to ni. Teď do Vas vidim! Vas ja, Pane Bože, za zeťaka nechcu! Vy mate dvoji metr! Jeden na nas, druhy na henty!“ ukázal na rozjařenou mládež v autě, které by zaplatilo celý jeho život. „Basta! To je moje posledni slovo, vic Vam, doufam, vysvětlovat nemusim!“ a zase si sedl. Velmi rozhodně si sedl.
„Ne. Nemusíš mi vysvětlovat vůbec nic. Čekal jsem to,“ povzdychl si Bůh otráveně, „ale jedno ti musím říct. Víš, po čem ze všeho nejvíc celé ty věky toužím? Co bych jednou opravdu rád zažil?“ zeptal se Josefa.
Josef zavrtěl hlavou.
„Překvapení,“ řekl Bůh a zvedl se k odchodu. „Sbohem.“
Josefa náhle ochromil strach z toho, co právě provedl. „A nepřijdu kvuli toho, že sem Vas nechtěl do rodiny, do pekla?“ zeptal se s obavou.
Bůh se na něj neskonale laskavě otočil. „V tom ti dám ještě vybrat. Sám si vybereš. Smrt je totiž jediný okamžik, kdy tu svou vůli můžete projevit opravdu svobodně a sami se rozhodnout. Jediná chvíle, kdy nad vámi nemám moc,“ vysvětloval, když mizel, „jo, a tu šňůrku na polobotce si zavaž, nebo si po cestě domů rozbiješ hubu.“
Pak se rozplynul v hořícím keři. Byl to jeho oblíbený trik.
Josef za ním chvilku koukal a pak se zase napil. „To ju dam rači za Lucifera, děcko moje kochane,“ pomyslel si a odplivl, „ten je spravedlivějši.“
Najednou to vedle něho odporně zasmrdělo. Ze sklepního poklopu vyhořelého domu stoupal nad zem mladý černovlasý myslivec. „Dobrého večera, vašnosto, nebylo by u vás místečko k posezení?“ ptal se přezdvořile.
Josefovi už přišlo všecko jedno, láhev byla téměř dopitá. „Pro mě za mě,“ škytl, „já tu nebyvam…“
Myslivec se posadil, naklonil se k Josefovi, propletl si prsty na rukou, udělal mlýnek z palců a řekl: „Dobrá, místečko by bylo,“ uvelebil se, „a co takhle dcera? Dcera na vdávání by nebyla?“
To Josefa zaskočilo.
„Promiňte, že na to jdu tak zhurta, ale to víte, já mám na světě spoustu práce, zajisté si to dovedete představit…,“ omlouval se myslivec.
„Nedovedu,“ řekl Josef, „ja jsem invalidni duchodce a už dluho. A ani nevim, kery vy ste.“
„Promiňte mi tu nezdvořilost, pantáto,“ sundal si myslivec klobouk a Josef si všiml, že má pod ním malé růžky, jako beránek, „dovolte tedy, abych se představil,“ uklonil se příchozí, „jmenuji se Lucifer a jsem…“
„Ja vim,“ skočil mu do řeči Josef, „před chvilkou tu byl sam Pan Bog, takže mě hned tak cosi nepřekvapi a tež vam řikam zrovna, že sem tady sice zaklel, ale to bylo enem tak – řečnicky. Nebo vy si myslite, že bych dal ceru ztělesněnemu zlu? To ste se posral.“
„Prosím?“ nerozuměl této metafoře ďábel.
Josef byl v ráži. „Guvno!“ řekl stručně.
„Aha. Tomu rozumím,“ uklidnil se Lucifer, „sprostá mluva je sice malý, ale taky hřích, tak jen houšť, pantáto. Rád bych vás však vyvedl z omylu, já nejsem zlo, jsem úředník, který zlo pouze trestá, jsem vaše představa o dobru – a to do důsledku dovedená. Peklo nejsou ti druzí, tedy ani já. Peklo jsou vaše představy o těch druhých. Peklem je každý sám sobě. Troufám si tedy tvrdit, že co se obav z mé osoby týká, nemáte zhola pravdu.“ Rozpojil prstový mlýnek a pohladil si ústa vroubená nad horním rtem švihácky zakrouceným knírkem a pod dolním špičatou bradkou.
Josef chvilku přemýšlel, hledal slova. „Na pravdu vam seru. Mě žadna vaše ani jeho...,“ ukázal nahoru, „…pravda nezajima, běžte se s tyma vašima pravdama oba vycpat! Mě zajima enem, jak se mam. Teď hned, v tejto chvili. To je cele. A teď pakujte do pekla!“ skončil poněkud neomaleně.
To se Lucifer urazil. Nedočká se vděku už ani od katolíka! A to toho pro tuto církev tolik vykonal! Tak tedy zmizel.
Smrad a kouř, který po něm zůstal, se rozplýval jen pomalu a zvolna. To byl zas jeho oblíbený trik. Tak tam Josef stál mezi kouřem pekelným a ještě doutnajícím keřem Božím. A sledoval, jak oba splývají v jedno.
Když dým zřídl, odhalil další postavu. Neměla v sobě ani potměšilé ego Boha, ani ješitnou sebestřednost ďábla. Vypadala jako znavený rachitický pošťák.
„Dobrý večer,“ pozdravila a posadila se naproti Josefovi, „já jsem nějaký pan Smrtka. A mám přijít podle jeho plánu...,“ ukázal na nebe, „...hned po těch dvou, tak jsem tady. Mám vás požádat o ruku vaší dcery. Vím, že je to kurva, ale to je mně fuk. Já si stejně časem vezmu každého.“ Mluvil pomalu, tiše a odevzdaně.
„Nějaky pan Smrtka…“ opakoval po něm Josef. „To jako zubata?“
Pan Smrtka přikývl.
„A kaj mate kosu?“ zeptal se opilý Josef.
„Víte, ona je to taková spíš pohádková rekvizita, výkon mého zaměstnání je daleko prostší, ale o tom s vámi nesmím mluvit.“
Josef se zamyslel: „Dobra,“ řekl. „Za vas ja cerku klidně provdam. Vy jediny totiž měřite všem stejnym metrem. Poďte, idem ku nam. Ať to mame za sebu. Cera je pienkna kobieta, bude se vam libit…“
„To bych jí snad ani nepřál,“ řekl smutně ženich a zvedl se z ohořelého křesílka.
Cestou si oba potykali.
Při všem tom rozrušení si samosebou zapomněl zavázat tkaničku od polobotky a cestou domů si rozbil hubu.
XXXX
Pan Drhola, majitel továrny na výrobu lahůdek, na tom byl čím dál hůř.
… Popíjel ten nejlevnější rum, jaký šel v jejich soukromou ochrankou hlídané čtvrti sehnat, kouřil doutník a představoval si, jak dým vyplňuje jeho prázdné tělo. Popel oklepával do akvária s nejdražšími rybkami v celé sluneční soustavě. Připadal si jako malý uličník a bylo mu tak skvěle. S chutí si uprdl. Dost odporně…
… Vešel do haly, aby si z humidoru vzal další doutník. Když mu odřezával špičku a těšil se na jeho chuť, vešla žena.
„Ahoj miláčku, jak ses měl celý den?“ zeptala se sladce, přestože jí při pohledu na opilého, šedivějícího chlapa narvaného v teplácích natažených až do podpaždí, v pokydaném tričku, zpoceného, s několikadenním strništěm na tváři, s doutníkem v ruce a kouřem u huby… muselo být jasné, že se má skvěle. „Chudák služka…,“ podotkla smířlivým tónem, když se rozhlédla po hale, kterou celou sama zařídila. Mnoho jejích přítelkyň ji nadšeně obdivovalo. Jen Drhola se tady nikdy necítil být doma. Žena zaostřila na vysypaný popelník ležící před televizí. „Chudák služka,“ vzdychla, jako by uklízela nepořádek po zlobivém děcku, a položila jej zpátky na stolek z leštěné oceli. A už už se nadechovala k přednášce. Drhola se posadil a slastně potáhl z doutníku. Docela se těšil, až mu začne vyčítat svinčík, který se mu dnes opravdu vyvedl. Byl na něj pyšný…
… a beze slova si prohlížel žhavý koneček doutníku.
… Jeho žena si raději nepředstavovala, na co při tom asi myslí.
Drhola vyfoukl vlažný dým: „Nechtěla by sis najít milence a povídat si s ním?“
Na okamžik ztuhla… Odcházela elegantním krokem na vysokých podpatcích. Při chůzi kladla nohy velmi způsobně jednu před druhou, což provádělo skutečné divy s jejím zadkem.
…Drhola cítil, jak manickou fázi jeho nemoci pomalu ale jistě střídá depresivní. Žaludek mu sevřela ledová křeč. Nasál kouř z doutníku hluboko do plic. Šlukoval do nejzazších komůrek. Pak mrštil téměř prázdnou lahví od rumu proti reprodukci krotkého pop-artového obrazu. Nepomáhalo to. Viděl stěny obývací haly, jak se k němu posouvají coby obří, nelidský lis. Slyšel kovovou konstrukci, bortící se pod tíhou vlastní gravitace…
… Pak se pomalu zvedl a odešel do sklepa… Když se vrátil, měl v ruce velikou sekyru, pantok, a pomalu a s úsměvem začal celou vilu systematicky demolovat. Nejdřív přišel na řadu nábyteček…
Při každém úderu opakoval jako mantru pořád dokola jediná dvě slova: „Chudák služka!“
Kytičky – „Chudák služka!“
Akvárium – „Chudák služka!“
Serepetičky – „Chudák služka!“
Občas zastavil pantok těsně před věcí, se kterou se chystal zúčtovat, a šel na to pomalu. Jako by si chtěl vychutnal pronikání materiálů a jejich esencí… Když si to přišel rozdat s vchodovými dveřmi, aktivoval se alarm.
„Chudák služka!“
Policie tady byla za několik minut.
„Žena říkala, že ty krámy už všecky vyšly z módy, tak to tady třídím…,“ vysvětlil jim.
Mladý policajt se posadil na schodek a koukal na tu spoušť: „…dejme tomu. Ale taky dejme tomu, že vas, pane Drhola, neco sere. V tom druhem připadě bych pro vas o nekom věděl. Stary Parzbujan, ten vyleči kdeco, aj taku depku, jaku mate vy.“
„Dobrá, šerife, dostal jste mě!“ zahuhlal Drhola. „Sem s tím zázračným mužem! Máte jeho telefonní číslo?“
…Parzbujan přijel taxíkem… Když vcházel do poničené haly, neubránil se úsměvu. „Chudak služka!“ prohodil pro sebe.
„Cože?“ zarazil se Drhola a přeměřil si podezíravě to podivné přiožralé individuum, které mělo být homeopatem okresního formátu. Na první pohled mu bylo sympatické. Tichého společníka, samotného pana Smrtku, který si přezdíval Františka Veverka a který Josefa provázel, Drhola ovšem neviděl. (Byl viditelný jen pro Josefa.)
„Povidam – borak služka, bo myslim, že vaša stara toho asi moc nenauklizi, raz sem ju viděl…,“ vysvětlí mu Parzbujan svůj odhad. Posadí se na jednu z mála kompletních židlí a jde hned k věci: „Tuš, co vas trapi?“
Drhola mu namísto vysvětlování ukázal sebe a svinčík okolo: „Netrápí mě nic. Všechno mě sere.“
Josef vážně pokýval hlavou a vzal v dokonale hraném zamyšlení do ruky kus střepu z čínské vázičky: „Moc to činske kurevstvo nevydrži, co?“
„Toto vydrželo zhruba pět tisíc let,“ řekl Drhola a natáhl se na gauč, poněvadž si to jeho roztomilý lékař přál.
Teď to bylo na Veverkovi. Zvedl se od kaluže kolem roztřískaného akvária, kde z dlouhé chvíle vyprovodil na onen svět asi tucet rybiček, a váhavě přistoupil k naštípnutému gauči s nemocným. Chvilku zaváhal, aby byl Josef napnutý, a pak pomalu ukročil k nohám inženýra Drholy.
Josef si oddechl: „Ztraceny připad nebudete, tak hlavu nahoru. Kaj mate kuchyň, cosi vam tam umišam…“ A sotva to však dořekl, zarazil se a zůstal na Drholu pátravě hledět.
„V kuchyni? Jak víte, že by tam mohlo být něco, co mi pomůže?“ divil se pacient metodám svého léčitele.
Josef mu odpověděl poněkud nepřítomně: „Dycky se cosi najde, to mate fuk… Důležita je vira!“ Myšlenkami byl ale jinde: „Posluchajte, ale vaše nemoc ta je nemocou duše, ni?“
Drhola přikývl.
„Tuž to je cosi ineho! Taka nemoc se musi lečit inak, než že do vas budu pchat z barčeho namišane voloviny!“
Drhola se probral z letargie a začal Josefa poslouchat s nelíčeným zájmem. Bavil ho čím dál víc. Jeho suverénní křupanství mělo na jeho vyšinutý mozek hřejivě tišící účinek. Léčitelské charisma toho opilce bylo nesporné.
A Josef, sledován překvapeným Veverkou, si dával záležet. Chodil po zdemolovaném pokoji a široce rozkládal: „Podivejte se – vaša nemoc je nemoc těžko prubovane duše, uvězněne jak ptaček v kleci. Potřebovala by se oklepat, protahnut peřička, načechrat perutě, proletět se volně a svobodně po nekonečne obloze. Vy ste, pane inženyr, orel, ktereho osud zavřel do kurnika. Ale ja se ptam – kdo ten kurnik kolem vas postavil? Vy sam! To je potřeba si přiznat. Dneska už ste na něho vzal sekyru. To je prvni dobra zprava, prvni krok spravnym směrem, ale rozumne řešeni to neni. Je potřeba se osvobodit skutkem, ktery bližni potěši a ne ich enem zarmuti! Napřiklad by bylo, myslim si, velice vhodne v teto souvislosti vratit vašim dělnikum a dělnicam jejich byvalu vyslužku, jejich deputatek, na kery byli po take roky poctivě zvykli…,“ skončil náhle, stál proti svému pacientovi a čekal.
Drholovi chvilku trvalo, než si ten proslov přebral, než mu došlo, co má zázračný lékař za lubem: „Myslíte, abych jako zase začal zadarmo rozdávat lahůdky, které mají před koncem záruční doby?“
„Ano.“
„Ale to nemá smysl. Proč bych to dělal, když už nemají záruční dobu? Jsou věčné.“
„Na tym nezaleži. Pokud já vim…,“ mrkl po Veverkovi, který se zatím probíral rozflákanou knihovnou, „…tak věčně netrva nic. A vám nic jineho nepomože. A lidi byli na ty salaty zvykli, je jim bez nich zle…“
Veverka se se spikleneckým smíchem naklonil k Josefovi: „Jen mu to oslaď, buržoustovi!“
Drhola se zdál být Josefovou neústupností nepříjemně zaskočen, představa, že by měl denně jen tak vyhazovat několik set kilo bezvadných výrobků, mu hnula žlučí: „Poslyšte, vy jste prachobyčejný hochštapler! Nejdřív mi chcete, jak jste sám řekl, namíchat nějakou volovinu, a potom vyrukujete s přídělem žrádla pro dělníky zadarmo! Běžte do prdele! Nazdar!“ Cítil, jak náhle spravedlivě vystřízlivěl, a to ho rozlaďovalo ještě víc.
Josef vážil slova: „Rozmyslete si to. Vas opravdu eště nenapadlo, že projevit kus dobre vule, udělat radost zastupum by mohlo vaše okorale srdce…“
„Hovno!“ zařval Drhola. „S okoralým srdcem… mi vlezte na záda! a přihnul si rumu.
„Vidite, už se vam vraca barva, už si davate rumíka!“ využil toho Josef. „Pouvažujte trochu. Vam to nic nezrobi a ti chudaci ušetřa třeba děcku na koloběžku!“
„Na koloběžku?“ vytřeštil Drhola oči. „Vy si ze mě děláte srandu? A proč by si ti vaši chudáci ten zatracený salát nemohli kupovat, když jim tolik chybí? Ha?“
To Josefa zaskočilo, zamyšleně se zastavil a pokrčil ret, mrkl na Veverku, jestli by mu neporadil, ale ten jen zavrtěl hlavou. Josef tedy řekl pravdu: „Bo potřebuju penize na inači věci.“
Nad tím se zase musel zamyslet Drhola. Pomohl si lokem rumu: „A na jaké?“
„Na chlast a na cigara!“ vystřelil Josef mimo kontrolu a hned se chytil za ústa.
Nastalo ticho.
Pak se Drhola hurónsky rozesmál: „A já myslel, že na koloběžky pro ty jejich uřvané, uslintané smrady! Na ty bych se vysral! Ale toto je jiná! Saláty jsou vaše! A dvakrát tolik!“
Chechtal se ještě několik minut. Cítil, jak se mu vracejí síly. S okouzlením si uvědomoval, že k té proměně došlo v okamžiku, kdy se smířil s tím rozdat někomu něco zadarmo. S veselými slzami v koutcích očí musel uznat, že na tom chlapíkovi něco bude. Vysmrkal se a vstal. Poodešel do rohu k obřímu květináči s palmou a vymočil se do něj: „A víš, že máš recht, ty staré hovado,“ řekl Josefovi, když si zapínal poklopec, „chceš to písemně, nebo ti stačí moje slovo?“
Josef mu beze slova podstrčil papír.
Když Josef i s neviditelným doprovodem odjel, uvědomil si Drhola, že jeho dobrá nálada trvá i nadále a nejedná se přitom o manickou fázi jeho nemoci.
Je zdráv. Vidí svět takový, jaký je, a je mu to fuk. Vidí roztřískanou halu, ale necítí žádné výčitky, ba ani lítost. Vidí jen neživé věci, které namísto toho, aby sloužily jemu, nutily naopak jeho, aby sloužil jim. Nepocítil nejmenší chuť a potřebu podílet se na rekonstrukci té hromady šrotu.
Zavolal ještě jedno taxi a odjel za svým právníkem. Tak jak byl – v teplácích, sandálech a v pocintaném tričku.
Právník se nejdřív vyděsil, že klientova nemoc postoupila do dalšího stádia. Po několika společně vypitých panácích však seznal, že Drhola je zcela zdráv a při smyslech.
„Takže firmu přenecháte s okamžitou platností nenažraným odborům… To to tam mám, proboha, dát takhle doslova?“
„Ano,“ trval na své formulaci Drhola a kochal se tím, jak advokát trpí, když ho nutí, aby zaneřádil posvátný právnický pajazyk živou lidskou řečí.
„A manželce se synem nehodláte odkázat zhola nic?“ ptal se mírně vyděšený advokát.
Drhola roztáhl rty do slastného úsměvu: „Ne. Ať se ukáží sami. Bůh jim žehnej…“ a zachechtal se tak, až právníkovi přeběhl mráz po gabardénovém obleku.
Dalším výsledkem jednání bylo, že veškerá finanční hotovost, kterou Drhola aktuálně disponoval, byla okamžitě převedena na nově zřízený a jeho rodině neznámý účet.
Pak odjel na letiště a druhý den ráno už se zařizoval v roztomilém apartmá rákosové chatky na pobřeží zapomenutého tichomořského ostrůvku. Chodil tam až do smrti úplně nahý. Vlahý mořský větřík mu laskal penis i varlata a on vrněl blahem. Spolu s ním tam žilo devět rovněž úplně hanbatých prostitutek všech barev pleti a vyznání. Miloval jednu vedle druhé devíti způsoby lásky, každou z nich stejnou mírou. A ony za to milovaly jeho … kdykoli chtěl. Jindy ne.
Ostrůvek nebyl nikdy nikým zanesen do žádné mapy; byl malý a bezvýznamný.
