New books

Prolog

S Arnoštem Lustigem se známe asi padesát let. Poprvé jsme se setkali v redakci Mladého světa, kam jsem mu donesl k přečtení svou povídku.
V posledních čtyřiceti letech jsme spolu vedli tři interview. První na přelomu roku 1967 a 1968 (spolu se spisovatelem Janem Procházkou) po jeho návratu z Izraele po šestidenní válce a o nenormalitě české politiky. Pasáž o Izraeli byla vypuštěna, ale přesto šlo o jeden z prvních svobodných mediálních výstupů, kterými začalo tzv. pražské jaro. Vyšel v Mladém světě až 17. února 1968.
Druhý rozhovor jsme vedli 21. července 1980, tedy po deseti letech jeho pobytu v emigraci, pro knihu České rozhovory ve světě, v níž jsem se snažil seznámit čtenáře v Československu se životem spisovatelů v emigraci. Kniha vyšla v roce 1981 v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a v roce 1992 v Československém spisovateli v Praze.
O třetím rozhovoru jsme spolu hovořili od roku 1990, kdy jsme se potkali v New Yorku na univerzitě, ale stále jsem ho pod různými záminkami odkládal. Měl jsem strach, že interview nezvládnu, že rozhovor s Arnoštem Lustigem neukočíruji, že si se mnou bude hrát jako kočka s myší, že mě zasype anekdotami, jak je zvyklý se chovat při rozhovorech, kterých dal velmi mnoho, když ho dialog ničím neupoutá, aby upoutal alespoň on čtenáře. Teprve když jsme na sebe narazili v televizním studiu u Josefa Klímy na jaře roku 2010 a on zrovna opustil nemocnici po čtvrté chemoterapii, jsme si plácli. Oba jsme asi tento rozhovor cítili jako dluh, který bychom už nikdy nemuseli splatit. Domluvili jsme se na tom, že on nebude vyprávět anekdoty a že já se s ním rozdělím o honorář. Tak se zrodila tato útlá knížka. Některé historky, které zde Arnošt Lustig vypráví, najdete
v jiných jeho knihách, ale – jak známo – Žid se má celý život učit klást nebezpečné otázky a tradovat. Proto řádná matka po návratu syna z ješivy se ho ptá: Položil jsi dnes, synu, rabínovi dobrou otázku? Řádný otec zase vypráví synovi to, co zažil a slyšel od svého otce, a syn svým dětem stále stejné příběhy. To je také důvod, proč jdou hodiny na Nové radnici v Praze-Josefově pozpátku. Oba úkoly se snažíme v tomto textu, jehož jsme součástí, pokorně plnit. Rabíni říkají: Kdo pochopí řád písmen, pochopí řád světa.

K. H., srpen 2010

Arnošt Lustig kdysi napsal, že starci se dostávají do stavu, kdy si řeknou, že už nebudou lhát, buď proto, že jsou unaveni, nebo jim to nestojí za to anebo mají všeho dost. V takovém stavu, kdy se všechny tyto důvody spojily, jak mi sám řekl, byl i Arnošt Lustig, když jsme skončili s prvním rozhovorem, a zřejmě proto jsme po prvním vydání v práci dál pokračovali: ta zkušenost přiblížit se co nejvíce pravdě o sobě, hovořit skoro bez zábran, byla pro nás oba nová. Na doplňcích pro druhé vydání jsme pracovali na podzim roku 2010, mezi cestami Arnošta Lustiga do Číny, Skandinávie a na Kypr, střídavě opět v restauraci hotelu Union či v nemocnici na Vinohradech.
Další rozhovory jsme vedli v lednu u něj doma v Praze, v Oldřichově ulici č. 6, a měly spíše terapeutický charakter. Protože Arnošt Lustig už neměl sílu vstávat k psacímu stroji, těšil se na práci na rozhovoru. Jelikož se často vracel k důležitým zážitkům, vyprávěl příběhy, které jsem znal, jen trochu podrobněji. Doplňoval jsem proto detaily, přesné věty či nové útržky dialogu ke starým tématům do původního textu, a nová témata jsem připojil na konec. Zároveň jsem v původním textu opravil chyby a nepřesnosti, na které nás upozornili recenzenti a přátelé. Ještě jsme si chtěli povídat o exilu, protože Arnošt Lustig byl přesvědčen o tom, že kdo nezažil v minulém století vězení nebo exil, a on zažil oboje, nemohl toto století pochopit. A o Ivanu Passerovi, andělu milosti (jak mu říká scénárista Jan Fleischer), který mu po příjezdu do Spojených států zaplatil překlad Kateřiny Horovitzové
a chtěl tuto novelu taky zfilmovat, ale protože nemá šťastný konec, nesehnal v Americe producenta. Spíš ale, jak říkají Passerovi přátelé, to dělal jen proto, že rád kamarádům pomáhá, protože v tom vidí smysl svého života. O této ne příliš známé dimenzi Passerova života, který ač celou dobu emigrace točil v USA každý rok jeden film, sám se sebou nebyl nikdy moc spokojený, chtěl nejspíš Arnošt Lustig vyprávět. K tomu ale již, bohužel, nedošlo.
Dodatku k této knize jsme dali název Žádné ejces, žádné rozumy a kydy. K názvu nás inspirovala dcera Arnošta Lustiga, Eva.
Smysl pro legraci Arnošta Lustiga ale nikdy neopustil. Rád citoval Bohouška Hrabala, jak mu familiérně říkal: „Do blankytně modrounkého celofánu humoru lze zabalit všechny ztrápené a krvavé součástky denních starostí!” Když už byl na tom hodně špatně, a lékaři mu dávali transfuzi, z posledních sil to komentoval slovy: „Doufám, že to je krev křesťanských panen.” Zachoval se jako Wolfgang Goethe, který prý, když mu kněz činil poslední pomazání, pravil slabým hlasem: „A nezapomeňte na mé polobotky.”
Z Kypru se koncem roku 2010 díval na vzdálené břehy Izraele, kde se lidé zdraví slovem mašlomo, doslova přeloženo: Jaký je jeho pokoj?
Tato útlá kniha je nesmělým pokusem nahlédnout do pokoje Arnošta Lustiga, kde panoval a panuje šalom, mír, který byl ale celý, úplný, dostatečný, dobře zachovaný či nepoškozený. Všechny tyto významy totiž šalom má. Arnošt Lustig zemřel 26. února 2011.

K. H., únor 2011

Většina lidí v Česku ví, že Arnošt Lustig je spisovatel, ti, co chtějí, se mohou dočíst, že jsi vydal 36 knížek v řadě jazyků, a ti ještě zvědavější si mohou spočítat, že ti je třiaosmdesát a půl. Jak ale vidí Arnošt Lustig sám sebe? Kdo je podle tebe Arnošt Lustig?

Škoda, že jsem si nevzal zrcadlo, abych se podíval. Máš ale pravdu, již staří Řekové říkali, že klíčová moudrost spočívá v sebepoznání. Já mám dojem, že jsem poznal jenom kousek sama sebe a zatím mně to stačí. Ale možná, že bych ani nechtěl poznat sebe sama úplně do detailu na rozdíl od Sókrata, Platóna a Aristotela, protože bych se třeba snažil polepšit nebo změnit a nepovedlo by se mi to a byl bych z toho nešťastný. Takhle mi to zatím vyhovuje. Je to jako v té terezínské písničce: Nahoru a zase dolů, loď se s námi houpe, dostáváme mořskou nemoc, je to s námi velmi zlé. Pak se to zhouplo ještě jednou, bylo po válce a vše bylo velmi dobré. A teď prožívám období spokojenosti, pohody zevnitř a nevím, jestli je to správně, protože třeba v Indii mají lidé hlad, Číňané zabíjejí Tibeťany a Arabové házejí bomby na Izrael. Třeba ani nemám právo bejt v pohodě, to mě trošku ruší, ale ne moc. A jak jsi prožíval sám sebe v tom období mezi štěstím z konce druhé světové války a dnešní spokojeností?

V různých vlnách. Z té doby si pamatuji jen zlomové okamžiky. Prožíval jsem moc hezký život, protože jsem se po návratu z koncentráku a po vojně stal reportérem rozhlasu, což pro člověka, který nemá školy a který prožil šest let nacistických omezení a skoro tři roky lágrů, kde byl považován za otroka, bylo moc hezký období. Mír měl pro mě chuť, váhu, míry a nedostižný horizont. Byl jsem ve dvaceti reportérem a poznával jsem lidi: horníky, skláře, tkadleny, lékaře, zedníky, univerzitní profesory…

… ale to už byla pomalu padesátá léta: to ti i v této době radost z míru události, jako bylo pronásledování třídních nepřátel, vykonstruované procesy a nové útoky na Židy, radost nezkalily…

Já ti řeknu, že ne, protože mně se tenkrát komunismus líbil: za prvé proto, že komunisté byli v lágrech jedni z nejdůslednějších bojovníků proti nacismu. Už to samo se mi líbilo. To jim v mých očích připisovalo body. Vrátil jsem se z koncentráku, a tak jsem to jako kluk viděl, za mě to ještě byla utopie. Až potom přišly zločiny. Já vím, že v roce 2010 se to někomu nemusí líbit, ale já jsem – jak doufám – spisovatel a mou povinností je říkat pravdu, i když je nepříjemná i pro mě. Mě spíš v těch prvních letech po válce zaskočily informace o tom, že se němečtí akcionáři I. G. Farben podíleli na výnosech z prodeje leteckého benzínu, který spotřebovaly americké a anglické bombardovací letouny při náletu na německá města a že američtí akcionáři německého válečného průmyslu Třetí říše klidně čerpali dividendy za výrobu zbraní, kterými se střílelo po amerických vojácích.

Zůstal bych u těch lágrů, podle očitých svědků tomu tak s komunisty, jak vyprávíš, úplně nebylo. Třeba Ferdinand Peroutka si do svého deníku z 18. dubna 1945 poznamenal: „Dlouhodobým pobytem v koncentračním táboru se podařilo pokazit charakter: lidé se bojí… To docílil dlouhodobý teror SS a zdejších komunistů.“

To bys musel být v Buchenwaldu jako já, abys tomu porozuměl. Buchenwald byl mateřský tábor, který měl kolem sebe – já nevím kolik – jestli třicet nebo šedesát satelitů. Jednou jsem jel fasovat nákladním autem lopaty a stavební nářadí pro náš satelit, což byla munička v Meuselwitzích u Lipska. Tam byl se mnou Milan Weiner, později novinář a můj kamarád: od té doby mi vždy kupoval husu…

… prosím?

Pečenou husu, a to z důvodu, který musím vysvětlit. V Osvětimi jsme jako všude museli často nastupovat na appelplatz a ten esesák, který to nařídil, nebyl nejvyšší postavy: esesáci museli mít nejmíň 175 centimetrů, ale kdo byl vyšší a mohutnější, toho neměli moc rádi, a byl-li vysoký a silný Žid, zasedli si na něj stejně jako na
ty, kteří nosili brýle. Ti všichni šli nejrychleji do plynu, jenže v tom měli rozpor, protože potřebovali zároveň otroky. Byl jsem ve skupině otroků, kde byl i Milan Weiner. Milan byl šedovlasej, ostříhanej dohola a hlavně byl vyšší, takže ho vždycky zbili. Když nás ten malej esesák nechal nastoupit, bylo nás kolem tisícovky, stál jsem
vedle Milana a z bezprostřední blízkosti jsem viděl, jak ho ten chlap začal úplně bezdůvodně fackovat jenom proto, že Milan byl vyšší.
Ti, co byli dál, to třeba ani neviděli. Ten esesák se ho na nic neptal, nic neříkal, jenom ho fackoval oběma rukama ze strany na stranu. A mně toho Milana bylo líto, protože tak tomu bylo vždycky: v tomhle případě potřetí. A jak Milana ten esesák bil, všiml jsem si, že měl po straně kazajky sáček karamel. Říkal jsem si, je to svině, musím ho potrestat, a vytáhl jsem mu karamely z kapsy. Byl jsem rošťák, lehkomyslnej a hloupej. Kdyby si toho všiml, beze slova mě zastřelil. Já ty karamely ale ukradl s tím, že je dám Milanovi za to, že ho fackuje.
Pak jsem si to ale rozmyslel a dal jsem mu jen polovinu a polovinu jsem s kamarádama snědl. A Milan mně byl pak za to tak vděčný, že kdykoliv mě v Praze potkal, zval mě na husu. Je to vlastně ukázka toho, jak jsme v koncentráku přemýšleli: hodně se tam mluvilo o tom, co je v životě dobré, a proto jsme mluvili o jídle a to v nás zůstalo. Já jsem při jedné z těchto debat řekl, že u nás doma to nejslavnostnější jídlo byla do zlatova upečená
husa. Vyprávěl jsem, jak to vždycky v kuchyni u sporáku vonělo, jak křupala kůžička a jak jsem se těšil na biskupa. Z toho se zrodila tato tradice: Milan mi dokonce potom objednával dvě porce, a to jsem ani nemohl sníst.

Tenhle motiv se objevuje i ve snu tvé románové postavy Dity
Saxové…

Ano, husu a kachnu mám rád. Několikrát jsem se i přinutil k tomu, že jsem dvojitou porci snědl, abych Milana neurazil, ale nikdy jsem mu nepřipomněl ty facky, protože to bylo ponižující. Člověk si uvědomil, že takhle mohl kterýkoliv esesák fackovat v lágru kohokoliv.

A takových rošťáren jsi udělal víc?

Já byl v koncentráku zloděj charakteru Robina Hooda. Samozřejmě jsem kradl hlavně proto, abych se najedl. Měl jsem jednu morální zásadu, ačkoliv jsem byl úplně nevzdělaný: věděl jsem, že nepřítele a zlého člověka smíš okrást. Nesmíš krást kamarádům a nesmíš krást, jenom abys kradl. Zlodějna musí mít vyšší účel. Jednou jsem třeba ukradl třicet kilo tuřínů. Proto jsem platil za Robina Hooda. Tolik řepy jsem nemohl sníst, rozdělil jsem ji a byl jsem rád, že jsem hrdina hřiště, a za to mě měli zase rádi oni. Já měl na to zcela primitivní metodu: třeba mi poručili jít na nádraží skládat tuřín. Okamžitě jsem šel, protože jsem věděl, že z toho něco kápne. Až v Americe jsem zjistil, že tuřín je delikatesa pro bohaté, porcička za tři dolary padesát.

A v čem jsi přenášel tu řepu?

To musím udělat zase odbočku: měl jsem strejčka, kterého jsem neměl rád, protože, když mně byly čtyři roky a přáli jsme mu k narozeninám všechno nejlepší, dal sestře stříbrnou pětikorunu a mně nic. Jen řekl: Zlobíš maminku, moji sestru, máš utrum! Za to jsem ho neměl rád. Byl to ale chudák, protože v lágru, kde jsem byl i já, pracoval u mašiny, která stříkala olej. Jenže v tom lágru byl malér i v tom, že olej dělníkům zacpával póry v kůži a nikdo se tam nemohl umýt: esesáci nikoho nepustili do sprch. Na to pak lidé umírali. I tenhle můj strejda na to umřel: zarazila se mu špona do kůže a dostal gangrénu a zemřel na sepsi. Teď se vrátím k řepě. Ještě
v Osvětimi jsem vyfasoval po nějakém boháči zimník z přepychové látky grombi, který mně byl až ke kotníkům. Ten zimník byl teplej a vypadal jsem v něm jak loupežník. V Buchenwaldu jsem si dovnitř našil kapsu a v tom jsem přenášel lup.
Tehdy jsem měl sice bezvadnej zimník, ale zase jsem neměl boty: místo bot jsem měl jenhadry, což ale zase nebylo tak špatný, protože když hadry vysteleš novinama, je to dost teplý pelíšek, pokud ty hadry nejsou vlhký. No a v té kapse jsem přenášel nakradenou řepu. Dodnes si pamatuju, co mi v tom lágru strýc Eman řekl: Krev není voda. Ale taky jsem nikdy nezapomněl, co mi udělal ve čtyřech letech, i když na marodku, kde umíral, jsem mu nosil, co jsem mohl, i tu ukradenou řepu jsem mu dal. Strýc byl inženýr, ale jinak nešika: sám by řepu neukradl ani Němcům. Těsně než umřel, mi věnoval své boty. Já je nechtěl, ale on mě přesvědčil, že umírá a po smrti mu ty boty vezmou. Nechtěl jsem je, protože jsem věděl, když si je vezmu, stvrdím tím jeho smrt. Strýček Eman umíral ve strašných bolestech, a aby to urychlil, vypotácel se z marodky a skočil na dráty. V těch drátech bylo 10 000 voltů. Měl smůlu, v ten den bylo zrovna sucho a jen se popálil. Druhý den pršelo, o sebevraždu se pokusil podruhý. Protože byl mokrý, zabilo ho to.

A vzal sis ty jeho boty?

Ne, nevzal. Ty skončily nejprve u polského medika, který ho ošetřoval. Ale nakonec jsme mu je vzali, a tak jsem v Buchenwaldu přišel i k botám. Ty boty měly vůbec zvláštní osud. Z Buchenwaldu nás spolu s Jirkou Justicem, dodnes žije v Českém Brodě a je to bezvadnej kluk, převáželi v otevřených nákladních vagónech do Dachau, už šest dní jsme nejedli. Pili jsme jen to, co napršelo. Krmit nás se jim nevyplatilo, chtěli nás stejně zastřelit, jenže to nechtěli udělat v blízkosti městečka, aby nebudili pohoršení a taky aby nevznikla epidemie. Proto nás vezli prakticky z Lipska až k Mnichovu do Dachau, kde měli krematorium. Naštěstí vedle jel jiný vlak s řípou a mně se podařilo jednu zase ukrást. A protože Jirka Justic byl můj kamarád, půlku jsem mu dal. Tu svou půlku jsem okamžitě snědl, ale on si svůj díl rozdělil na dvě čtvrtky a snědl jenom jednu. Já měl ale stále hlad a povídám: Dám ti moje boty, když mi dáš tu čtvrtku řípy. On na výměnu přistoupil, já snědl i tu jeho čtvrtku. Podruhé jsme zase zastavili na nějakém nádraží, kde jsme přestupovali, stáli jsme na peróně a vedle stál vlak, který táhl tři vagóny chleba. Hlídal je esesák, který kolem nich chodil. Spočítali jsme, že když někdo z nás uběhne k tomu vagónu, než napočítáme do deseti a za stejnou dobu zpět, že se to dá stihnout. Losovali jsme a padlo to na mě. Já však nebyl tak rychlej a měl jsem krátký ruce, takže jsem to nestihl a esesák mě viděl. Zařval: halt. A protože byla tma, stačil jsem chleba zahodit. Esesák ke mě přišel, napřáhl pistoli a řekl, dej mi chleba, nebo je po tobě. Už začal mačkat spoušť, když z řady vystoupil Jirka Justic, stoupl si přede mne a špatnou němčinou řekl: Vidíte, že žádnej chleba nemá. A ten esesák zkoprněl. Sice nám vynadal do hoven, křičel: Sie Scheissen hau ab, ale daroval nám život. Věděl, co je přátelství? Anebo si chtěl jen dokázat, že o tom, kdo bude žít a kdo umře, rozhoduje pouze on? I v tom byla iracionalita. Nejprve zabil třeba 841 Židů a pak jednomu daroval život. A pak se to, sotva jsme zase nastoupili do vlaku, semlelo.
............