Nová esejistika
Esej v Čechách (zejména) po roce 1989
Oproti tradičním velmocím eseje, k nimž náleží především Francie a Anglie (země Montaignova a Baconova), se v českém prostředí nerozvinul tento nesnadno definovatelný žánr na pomezí beletrie a odborného textu do takové krásy a šíře. Esejistický žánr byl u nás pěstován již na přelomu 19. a 20. století (Arthur Breisky, Otokar Březina, Jiří Karásek ze Lvovic). Kontinuálně se rozvíjel v rámci meziválečných avantgard a filozofických směrů té doby (Ladislav Klíma, Jindřich Chalupecký, Karel a Josef Čapkové). V souvislosti s orientací novodobé české literatury, filozofie, uměnovědy a literární historie (zejména strukturalismu a fenomenologie) na evropskou kulturu nastal vhodný čas pro tvorbu esejů teprve v průběhu šedesátých let minulého století. Z předválečné tradice vycházeli filozofové a zároveň zruční esejisté typu Jana Patočky, Karla Kosíka, Josefa Šafaříka, ale rovněž plejáda literárních badatelů, o jejichž některých studiích je možné tvrdit, že se přibližují esejistickému žánru (romanista a komparatista Václav Černý, strukturalisté Roman Jakobson, Jan Mukařovský a Felix Vodička, ale rovněž iniciátoři surrealismu v Čechách Karel Teige a Vratislav Effenberger). Básníci a spisovatelé žijící v exilu (Václav Bělohradský, Jan Čep, Petr Král, František Listopad, Lubomír Martínek, Milan Nápravník, Patrik Ouředník nebo Jan Vladislav) byli v kontaktu s frankofonní či anglofonní literaturou, která – jak bylo řečeno – pokládá esej za mimořádně náročný, ale především královský žánr.
Po roce 1989 byla řada zásadních esejistických titulů světové literatury poprvé přeložena do češtiny a oficiálně publikována, protože během normalizace vycházela esejistická tvorba příležitostně pouze v samizdatu nebo v exilových nakladatelstvích. Týká se to zejména moderní a postmoderní esejistiky francouzské (překlady děl J.-F. Lyotarda, M. Leirise, J. Derridy, Y. Bonnefoye nebo G. Bataille), ale rovněž esejistiky angloamerické, německé, rakouské ad. Díla esejistů par excellence byla inspirací pro domácí produkci, ačkoli výsadních, vyhraněných a „čistých“ esejistů literární vývoj po roce 1989 mnoho nezaznamenal.
Jakýmsi rozhraním či klasifikačním měřítkem může být fakt, že esej bývá doprovodným žánrem k dominantnímu dílu beletristickému, ať prozaickému či básnickému, případně dramatickému. Tak je tomu u Milana Kundery, Daniely Hodrové, Václava Havla, Michala Ajvaze, již zmíněného Martínka nebo u autorky magických experimentálních próz a kunsthistoričky Věry Linhartové. Kafkovské eseje Libuše Moníkové, která tvořila zejména v německém exilu, lze rovněž považovat za doplněk k jejímu románovému dílu. Druhou dominantní sférou současného českého eseje je oblast uvažování o literatuře, případně o dalších uměleckých žánrech a formách. V tomto případě se však jedná o esejistiku s výrazně vědeckou, kognitivní převahou. Esej často splývá s odborným textem, vědeckou studií a přitom do jisté míry postrádá beletrizující a estetizující akcent. Paradoxně proniká esej občas i do žurnalistiky, politologie, teorie masmédií a mediální komunikace. Přes tyto dílčí sporné body a nejasnosti kolem žánru, který nemá pevně dané mantinely, a přitom náleží k brilantním literárním útvarům, lze o řadě současných českých autorů hovořit jako o pozoruhodných esejistech.
Ceny (a jejich laureáti)
Na rozdíl od beletrie nebo uměleckého překladu neexistuje v současnosti v Čechách žádná cena určená výhradně k ohodnocení esejistického díla. Nejblíže je tomu Cena F. X. Šaldy, udělovaná od roku 1995 za „vynikající výkon v oblasti umělecké kritiky“. Mezi laureáty najdeme v posledních letech Miloslava Topinku (2008; soubor literárněhistorických esejů Hadí kámen) a Jana Štolbu (2006; soubor literární esejistiky Nedopadající džbán); z dalších jmenujme filozofa Zdeňka Vašíčka (2003), filmové kritiky Karla Theina (2002) a Jiřího Cieslara (1997) nebo teatrologa Vladimíra Justa (1996).
Podobně rozkročena mezi beletrii (případně literární historii a vědu) a esejistiku je Státní cena za literaturu, udělovaná novodobě rovněž od roku 1995, a sice „k ohodnocení významného původního literárního díla vydaného v českém jazyce“, případně „k ohodnocení dosavadní literární tvorby“. Z řad esejistů ji obdrželi mimo jiné Daniela Hodrová (2011), Zdeněk Rotrekl (2009), Milan Kundera (2007), Věroslav Mertl (2001), Josef Škvorecký (1999) a Vladimír Macura (1998).
Také porotci Ceny Toma Stopparda nebo Ceny Jaroslava Seiferta vybírají občas jako laureáty ty autory, v jejichž tvorbě hraje žánr eseje nepominutelnou roli (Cena Toma Stopparda: Lubomír Martínek, 2009; Zdeněk Neubauer, 2008; Přemysl Rut, 2007; Stanislav Komárek, 2006; Václav Cílek, 2005; Václav Jamek, 2004; Cena Jaroslava Seiferta: Ludvík Kundera, 2009; Václav Havel, 2008; František Listopad, 2007; Ivan Martin Jirous, 2006; Michal Ajvaz, 2005).
Nakladatelé (a jejich autoři)
V Čechách a na Moravě působí aktuálně desítky, možná stovky nakladatelských domů, které zařazují do svých edičních plánů žánr původního českého (i překladového) eseje; mezi nejznámější a nejaktivnější patří Academia, Host, Karolinum, Malvern nebo Torst. V Torstu vyšly v posledních letech esejistické svazky Věry Linhartové, Patrika Ouředníka (Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem, 2010), Martina C. Putny (Česká katolická literatura 1918–1945, 2010), Jaromíra Zeminy (Via artis, via vitae, 2010) nebo Jana Štolby. Malvern vydává esejistiku Zdeňka Neubauera nebo Daniely Hodrové, v Hostu vyšel soubor esejů Miloslava Topinky.
Nakladatelství Karolinum publikovalo v roce 2008 sborník textů s názvem Pokusy a dobrodružství: poznámky k eseji editorů Barbory Osvaldové a Radima Kopáče, reflektující postavení eseje v českém prostředí jak v historickém kontextu, tak v době po roce 1989; mezi přispěvateli najdeme Jana Suka, Josefa Kroutvora, Martina Hilského, Václava Cílka, Stanislava Komárka, Aleše Hamana, Miloslava Petruska, Jana Štolbu, Petra Krále, Karla Hvížďalu, Pavla Švandu, Viktora Šlajchrta, Romana Erbena nebo Iva Haráka.
Samostatnou edici věnovanou esejistice provozovalo jednak jmenované nakladatelství Torst (Svazky úvah a studií), jednak pražské vydavatelství Protis (Kritiky a eseje), kde vyšly knihy Viktora Šlajchrta (Putování pomezím, 2008), Vladimíra Novotného (Ta naše postmoderna česká…, 2008), Iva Haráka (Býýýt odněkud, 2010) a Erika Gilka (Prozaická zastavení, 2010). V současné době provozuje soustavně řadu věnovanou žánru eseje nakladatelství Pulchra; od roku 2008 tu vyšly tituly Milana Balabána (Domov a bezdomoví a jiné zprávy, 2008), Josefa Kroutvora (Klobouk, kniha a hůl, 2009), Jana Suka (V aréně prachu, stínů a večerů, 2010), Michala Janaty (Sypká nehmatnost smrti, 2010), Romana Erbena (Šero v holubníku, 2010), Jakuba Guziura (Slepnoucí Apollon, kastrovaný Dionysos, 2011) a Karla Zlína (Oblaka naší nepřítomnosti, 2011).
Někteří autoři, jako jungián Rudolf Starý a esoterik D. Ž. Bor (vlastním jménem Vladislav Zadrobílek), vydávají svoji esejistickou produkci (spolu s překladovou literaturou) ve vlastních nakladatelstvích (Sagittarius, později Horus, respektive Trigon).
Překlady
Současná česká esejistika nepatří mezi žánry, o něž by měli zahraniční vydavatelé zájem. A pakliže mají, jde o počiny jednorázové a nesoustavné. Přirozenou výhodu mají v tomto směru autoři bilingvní, respektive ti, kdo žijí trvale mimo svoji domovinu a publikují rovněž v jazyce své druhé vlasti. K nim náleží úvodem jmenovaní, počínaje světově známým Čechofrancouzem Milanem Kunderou, přes Václava Bělohradského, jehož filozoficky laděné eseje vycházejí zejména v italštině, Františka Listopada (žijícího a publikujícího v Portugalsku), Libuši Moníkovou (píšící rovněž německy) nebo Zdeňka Vašíčka (jehož knihy byly vydány ve Velké Británii a ve Francii), až po široké spektrum autorů publikujících ve frankofonní oblasti, jako jsou Karel Zlín, Jan Vladislav, Patrik Ouředník, Lubomír Martínek, Věra Linhartová, Petr Král nebo Václav Jamek.
V posledních letech se soustavnější pozornosti dostalo Daniele Hodrové (v Bulharsku), ale zejména Patriku Ouředníkovi, jehož práce Europeana (2001), balancující na hraně eseje a krásné literatury stejně jako mystifikace a seriózního exkurzu do „dějin dvacátého věku“, byla vydána v překladech do více než dvaceti jazyků, mimo jiné v běloruštině, dánštině, gruzínštině, hebrejštině, litevštině, nizozemštině, řečtině, slovinštině, švédštině a turečtině.
… a další
Výčet jmen současných českých esejistů, který jsme dosud sestavili, jistě není konečný. Vedle velkých, hojně publikujících a hojně medializovaných postav, mezi než patří v poslední dekádě zejména Václav Cílek (původně geolog), Tomáš Halík (teolog), Martin Hilský (anglista), Stanislav Komárek (biolog a filozof), Arnošt Lustig (spisovatel), Martin C. Putna (literární historik) nebo Jaromír Zemina (historik umění), stojí alespoň za zmínku četní autoři méně známí, častokrát však neméně myšlenkově závažní nebo stylisticky svébytní.
Z oblasti literatury nebo literární historie lze vyvolat jménem Zbyňka Hejdu, Jiřího Kratochvila (Vyznání příběhovosti, 2000; Brno nostalgické i ironické, 2001), Jaroslava Meda (Literární život ve stínu Mnichova, 2010), Jana Nejedlého, Jakuba Šofara, Jiřího Trávníčka či Jaromíra Typlta (Rozžhavená kra, 1996), z oblasti hudby Petra Kofroně (V budoucnosti spadne nové operní umění s nebe z čista jasna, 2002) nebo Vladimíra Franze, z oblasti výtvarného umění Milana Knížáka, Karla Srpa, Jarmilu Vackovou nebo Petra Wittlicha, z oblasti fotografie třeba Annu Fárovou (Dvě tváře, 2009). Mezi filozofujícími a hermeticky orientovanými esejisty vystupují vedle D. Ž. Bora, Zdeňka Neubauera a Rudolfa Starého dále Zdeněk Kratochvíl nebo Martin Stejskal.
Autoři
Filozof a sociolog Václav Bělohradský (1944) působil v 70. a 80. letech na univerzitách v Itálii, po roce 1989 je aktivní také v České republice. Ve svém díle se zprvu orientoval na moderní eschatologii, na přelomu tisíciletí se stal jedním z nejvýraznějších kritiků globalizace. Česky napsal na deset knih, naposledy Mezi světy a mezivěty (1997) a Společnost nevolnosti (2007). „Myslím, že žijeme v epoše akční nabídky vlastních světů: místo abychom se angažovali ve světě společném, emigrujeme do světů vlastních, dobře vybavených,“ říká.
Václav Cílek, vystudovaný geolog a klimatolog, ročník 1955, se po řadě odborných studií, publikovaných od 80. let minulého století, prosadil v poslední dekádě jako originální esejista, a to zejména knižními tituly Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom: kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Dýchat s ptáky (2008) a Archeus: Fragment radostné vědy o trpaslících (2010). Je laureátem cen Toma Stopparda (2004), ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie“ (2007) a Nadace Vize 97 (2009).
Literární historik a komparatista Martin C. Putna (1968) otvírá ve svých esejisticky psaných knihách témata zejména z pomezí spirituality a kultury. Je autorem monumentální dvojdílné práce Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010) a Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998) a dalších více než deseti titulů. Jan Jandourek o něm napsal: „MCP je netradiční tradicionalista, pro kterého je katolictví širokým proudem, který integruje všechno možné předkřesťanské i mimokřesťanské. Stejně tak dokáže být i psychologem a sociologem, který literaturu zařazuje do kontextu. Jako komparatista zná místo české literatury ve světě. A jako katolík ví, čemu katolíci skutečně věří, zvláště někteří.“
Lubomír Martínek (1954) píše prózu, věnuje se esejistice, překládá. V Praze absolvoval strojní průmyslovku (1974), v roce 1979 odešel do Francie, kde vystřídal několik zaměstnání a spolupracoval s edicí Revue K. Po roce 1989 vydal na patnáct knih, naposledy Mýtus o Lynkeovi (2008), Olej do ohně (2007) a Dlouhá partie biliáru (2004). Jejich klíčovými tématy jsou nomádství, identita a kultura. „Protože píšu především kvůli procesům, které v člověku při psaní probíhají, a kvůli tomu, k čemu psaní člověka nutí, ačkoli on sám by se tomu rád vyhnul, každá z mých knížek nějakým způsobem ovlivnila můj život,“ řekl.
Vysokoškolský profesor a publicista Jan Keller (1955) se ve svých sociologických a politologických textech zabývá zejména ideou trvale udržitelného rozvoje a souvislostmi mezi ekologií a sociologií. Na tato témata napsal více než dvacet knih, mimo jiné Tři sociální světy (2010), Nejistota a důvěra (2009), Vzdělanostní společnost? (2008) a Teorie modernizace (2007); jeho nejúspěšnějšími, opakovaně vydávanými tituly jsou Abeceda prosperity (1997) a Až na dno blahobytu (1993).
Josef Kroutvor (1942) vystudoval filozofii, historii a dějiny umění na Univerzitě Karlově v Praze, ve svém díle se ale věnuje také problematice umělecké fotografie, designu, architektury a sociologie kultury. „Je autorem,“ napsal o něm Jan Suk, „utvářejícím svůj literární, ale především vnitřní svět ze zlomků a torz dávných i moderních architektur a městských labyrintů, z ohlasů uměleckých děl minulosti i současnosti […], z ozvěn a šepotů, vlnících se nad kavárenskými stolky Prahy, Vídně, Paříže nebo Benátek. Je jedním z posledních představitelů zanikajícího středoevropanství. Je melancholickým poutníkem po okrajích a ztracených enklávách našeho světa…“ Vydal na dvacet knih, například Dandy a manekýna (1999), Města a ostrovy (2002), Můj Mácha (2003) a Klobouk, kniha a hůl (2009).
Básník, esejista a literární kritik Jan Suk (1951), absolvent filozofie, historie a estetiky na Univerzitě Karlově v Praze, vydal pět básnických sbírek a dvě knihy esejů: v té první, nazvané Krysy v Hadrianově vile (2004), tematizuje soudobý rozpad mýtů, na nichž stojí základy anticko-křesťanské civilizace a kultury, v té druhé podává analýzu vybraných ženských postav v operním umění zejména 19. století (V aréně prachu, stínů a večerů, 2010).
Patrik Ouředník (1957) se věnuje próze, poezii, esejistice a překladu, od roku 1985 žije ve Francii. Do češtiny překládal Becketta, Jarryho, Queneaua nebo Viana, do francouzštiny přetlumočil mimo jiné Holana, Holuba, Vančuru a Skácela. Překladatelskou praxi a bohaté jazykové znalosti využil hned ve svém prvním titulu, neakademicky pojaté slovníkové příručce Šmírbuch jazyka českého (1988). Dále napsal na patnáct knih, z nichž se dostalo největšího ohlasu prózám Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku (2001), Příhodná chvíle, 1885 (2006) a Ad acta (2006). Naposledy vydal průvodce po dějinách literární utopie Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem (2010).
Profesor filozofie a dějin přírodních věd Stanislav Komárek (1958) je esejistickým komentátorem dění v současném světě stejně jako romanopiscem, který své fiktivní příběhy prokládá hojnými úvahovými a historickými pasážemi. Napsal tři prózy (Opšlstisova nadace, 2002, Černý domeček, 2004, a Mandaríni, 2007) a více než patnáct knih esejů, naposledy: Sloupoví aneb Postila (2008), Zápisky z Okcidentu (2008), Zápisky z Orientu (2008), Listy v lahvích (2010), Eseje o lidských duších a společnosti I. (2010), Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech (2011) a Eseje o lidských duších a společnosti II. (2011).
Profesor teologie Tomáš Halík (1948) reflektuje ve svých esejisticky laděných spisech jednak vlastní praxi kněze, jednak své široké znalosti světových náboženství, zejména katolicismu, k němuž se obrací z reformních pozic. Vydal na patnáct knih, naposledy: Co je bez chvění, není pevné (2002), Oslovit Zachea (2003), Vzýván i nevzýván(2004), Noc zpovědníka (2005), Prolínání světů (2006), Vzdáleným nablízku (2007), Dotkni se ran (2008), Stromu zbývá naděje (2009), Divadlo pro anděly (2010) a Smířená různost (2011).
Školením teolog, znalec antické a předantické filozofie, dnes vysokoškolský učitel dějin filozofie a religionistiky Zdeněk Kratochvíl (1952) postihuje v řadě svých studií a esejů příčiny krize evropské duchovnosti, kterou vidí mimo jiné v nástupu postmoderny a náboženském fundamentalismu. Publikoval více než deset knih, mezi nimi Filosofie mezi mýtem a vědou (2009), Délský Potápěč k Hérakleitově řeči (2006), Obrana želvy (2003) a Pramen poznání (1996).
