Nová literatura pro děti a mládež
Česká literatura pro děti a mládež byla v uplynulém dvacetiletí ovlivněna nejenom vývojem společenské a politické situace po roce 1989, ale také proměnou nových čtenářských generací, které rychleji dospívají a se suverenitou se pohybují v digitalizovaném světě. Jejich odlišné čtenářské kompetence jsou dány tím, že četba je pouze jedním segmentem v prostoru multimediálně strukturované dětské kultury a mnohdy její relaxační i naučnou funkci přebírají jiná média. Současnou literaturu pro děti a mládež charakterizuje rozvolnění tradičně vnímaných hranic, jimiž se vydělovala jako subsystém navenek, ale i hranic, které ji vnitřně žánrově i hodnotově stratifikovaly a čtenářsky kategorizovaly. Formálně je sice rýsuje konkrétní ediční praxe, přibývá však děl, která vědomě počítají s adresátskou dvojdomostí a obracejí se souběžně k dětským i dospělým adresátům (viz Michal Viewegh: Krátké pohádky pro unavené rodiče, 2007).
Devadesátá léta 20. století představovala v české literatuře pro děti a mládež hodnotově rozkolísané období, ovlivněné demonopolizací a roztříštěností nakladatelských aktivit i možností otevřené konfrontace se světovou knižní produkcí, a to jak v jejích vrcholných dílech, tak v podobách triviálních a utilitárních. Domácí tvorba mnohdy zůstávala ve stínu edičních návratů k dříve umlčovaným autorům a kvantitativní převahu na knižním trhu získávala prvoplánově líbivá překladová literatura. Na počátku 21. století již můžeme konstatovat, že se česká literatura pro děti a mládež úspěšně vyhnula krizovým scénářům, které jí literární kritika v 90. letech věštila.
Vítané oživení literární scény, jíž po několik desetiletí dominovalo nakladatelství Albatros, představoval na přelomu století nástup nových nakladatelských domů (například Meander, Brio, Práh, Baobab, edice Raketa v nakladatelství Labyrint, B4U Publishing), které věnovaly pozornost nejen textu a ilustracím, ale rovněž typografii a knižní vazbě. V jejich produkci dochází k posunům dětské knížky do tvaru estetických či herních objektů s aktivizační funkcí.
Jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících okruhů současné české literární tvorby pro děti je bezesporu obrázková knížka. Významným impulzem pro její rozmach byl inspirační vliv zahraniční produkce, na které se nezřídka podíleli čeští umělci: Květa Pacovská (1928), Jindra Čapek (1953), Štěpán Zavřel (1932–1999), Josef Paleček (1932), Libuše Palečková (1937) nebo Petr Sís (1949).
Současnou obrázkovou knížku charakterizuje zřetelný příklon k hravosti, vynalézavému užití netradičních výtvarných technik a materiálů. Výšivku namísto kresby použila Eva Volfová (1979) v příběhu o hledání bezpečného domova Kočička z kávové pěny (2006), na přímý taktilní vjem sází Vendula Chalánková (1981) v leporelu Červená karkulka (2009). Lukáš Urbánek (1973), jehož výtvarné instalace se svéráznou postavou doktora Racka (Doktor Racek jede na prázdniny, 2008; Doktor Racek na horách, 2009) doprovodila texty Milada Rezková (1979), kombinuje ilustrace s fotografií. Markéta Šimková (1977) a Petr Šmalec (1974) inovativně zpracovali známý pohádkový syžet o slepičce a kohoutkovi (založený na konfliktu sobectví s obětavostí) v knížce Zik a Cháta (2008), jejíž protagonisty zhotovili recyklací starých součástek a sportovního náčiní. Dagmar Urbánková (1972) v příběhu Adam a koleno (2007) vytváří z přírodnin, hadříků a drobností miniaturní svět, který je ukryt za oponou natržené nohavice chlapeckých kalhot; knížku Chlebová Lhota (2010) stylizovala do podoby vesnické kroniky, jejíž postavy, reálie a mobiliář upekla či vymodelovala z chlebové střídy a zobrazila ve fotografiích i komiksových sekvencích. Výtvarné instalace ve spojení s fotografií charakterizují rovněž tvorbu Františka Skály (1956), jehož „fotografický komiks“ Skutečný příběh Cílka a Lídy (2007) je situován do reálného přírodního prostředí, kam Skála inscenoval vlastní loutky zhotovené výhradně z přírodnin. Jiří Stach (1944) a Lenka Uhlířová (1973) v podobenství Velká cesta Malého pána (2008) rovněž mísí ilustraci s fotografií. Je však otázkou, zda některé z těchto prací nezůstanou v kategorii zajímavých experimentů, které docení spíše čtenáři dospělí. Působivou poetizací dětského světa, inspirovanou poetikou průkopníka českého animovaného filmu Jiřího Trnky, se vyznačují knížky Pavla Čecha (1968) O zahradě (2005) či Tajemství ostrova za prkennou ohradou (2009). Archetypální témata dětského smutku, strachu ze ztráty či z odloučení rozvíjí Vojtěch Jurík (1975), vystupující pod pseudonymem Vhrsti, v obrázkových knížkách Už se nebojím tmy (2007) a Prázdniny v nebi (2008).
Pavel Čech. Obrázkovou knihu Zahrada (2005) vydalo ve stejném roce české nakladatelství Brio v anglické mutaci jako The Garden; v překladu do francouzštiny byla rovněž v roce 2005 vydána jako Le jardin merveilleux v pařížském nakladatelství Gründ.
Vhrsti. V roce 2003 byl zastoupen ve světové antologii protiválečného komiksu Warburger a ověnčen čestným uznáním na komiksovém festivalu v Bělehradě. Získal též cenu Certificate of Excellence od National Press Club of Canada (2006). Kniha Už se nebojím tmy vyšla v hornolužičtině a dolnolužičtině (2009) v nakladatelství Domowina. Překlady do angličtiny a řečtiny na své vydání zatím čekají.
Svébytný tematický celek představuje obrázková literatura věnovaná českým dějinám a významným osobnostem politického i kulturního života. Monograficky orientované obrázkové knížky, v nichž se emocionalita estetického účinku funkčně snoubí s poznávací funkcí, vytvořila Renáta Fučíková (1964) v autorských dílech Tomáš Garrigue Masaryk (2006) a Jan Amos Komenský (2007). Osobnostem světové hudby je věnován cyklus Martiny Skaly (1958) Strado & Varius (2003–2010) o neposedných housličkách, které se vylíhly z vejce nalezeného starým houslistou Variem. Originální projekt obřího leporela Lucie Seifertové (1969) Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí (2003) zobrazuje české dějiny až do současnosti s humorným odstupem, karikaturní nadsázkou a výstižnou zkratkovitostí. Trojrozměrná koncepce knížky i rozvržení stránek na část faktografickou a příběhovou umožňuje dítěti zvolit vlastní způsob recepce.
Martina Skala. Po úspěchu obrázkové knížky Strado & Varius (2003), která byla přeložena do angličtiny, francouzštiny, němčiny, italštiny, španělštiny, korejštiny a čínštiny, se překladu dočkala i její pokračování.
Lucie Seifertová. Řada jejích prostorových leporel byla vydána v cizojazyčných mutacích česko-slovenským nakladatelstvím Slovart nebo českým nakladatelstvím Petr Prchal: například Pražský hrad a jeho tajemství (Mysterious castles and chateaux of Bohemia, 2003) a Tajemná Praha (Mysterious Prague, 2005) v anglické, německé, francouzské, italské, španělské, ruské a japonské verzi; Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí v anglické mutaci (The history of the brave Czech nation and a few world insignificant events, 2005), Tajemný Golem (The mysterious Golem, 2003) v angličtině a němčině.
Hravostí a úzkým propojením s hudebním či výtvarným uměním se vyznačuje také současná poezie pro děti. Na pomezí básnické sbírky a zpěvníku se ocitají knížky Zdeňka Svěráka (1936), Jana Vodňanského (1941) a Jiřího Weinbergera (1946). V autorských knížkách Petra Nikla (1960) pak nonsensové verše, v nichž ožívají fantaskní živočichové, rozšiřuje o další rozměr ilustrační a typografické řešení (Záhádky, 2007; Jělěňovití, 2008; Blázníček, 2009; Přeshádky, 2010). Hiršalův skicák (2009), který z poezie Josefa Hiršala (1920–2003) sestavil editor Radim Kopáč, pojal Nikl v roli ilustrátora jako skutečný náčrtník, který v souladu s aktivizačními impulzy Hiršalovy poezie nabízí dětem prostor pro jejich vlastní výtvarný, případně literární projev.
Petr Nikl. České nakladatelství Meander vydalo Pohádku o Rybitince a O Rybabě a Mořské duši i v anglické verzi (A fairy tale about a wee fish named Rybitinka, 2001; Rybaba and the Sea Soul, 2002). Ukázky z knihy Lingvistické pohádky (2009) v angličtině a němčině najdete v Niklově profilu na Portálu české literatury.
Nonsensové verše, které vytvářejí v kontinuitě s předchozím dílem Jiří Žáček (1945), Pavel Šrut (1940), Miloš Kratochvíl (1948) nebo Jiří Dědeček (1953), zůstávají v českém básnictví pro děti převažující linií. Výrazným obohacením jsou zejména Šrutovy sbírky (například Příšerky a příšeři, 2005; Šišatý švec a myšut, 2007), které jsou v těsných vazbách na anglické nursery-rhymes úzce spjaty se světem dětské hry, nespoutané imaginace a jazykového žertu, ovšem vstupuje do nich i groteskní tón, s nímž si autor pohrává s existenciálními tématy. Humorem a citlivou didaxí se vyznačují verše mladší básnické generace, například sbírka Houbeles pictus (2008) Petra Maděry (1970) či Kam až smí smích (2009) Radka Malého (1977). Následující sbírkou Listonoš vítr (2011), v níž dominuje nostalgická podzimní nálada, prokázal Malý životaschopnost lyrické polohy v básnictví pro děti. Význačným edičním počinem, sumarizujícím vrcholy a proměny dětské poezie, se stala antologie Nebe, peklo, ráj. Tyglík české poezie pro děti 20. století (2009), kterou připravil Petr Šrámek.
Jiří Žáček. Básnická sbírka Kočkování (2005) byla vydána ve francouzském (Chat mailleries, France Loisirs, 2005), německém (Spielende Katzen, RM-Buch-und-Medien-Vertrieb, 2006) a španělském překladu (Engatusados: el libro para los grandes y pequeños amigos de los gatos, Círculo de lectores, 2006).
V próze pro děti se v souladu s písemnictvím pro dospělé stále častěji začínají prosazovat prvky autenticity. Ta nabývá různorodých, spíše hravých a mystifikačních podob (hra na autenticitu, autorský příklon k neskrývané tematizaci vlastního rodinného života), které nemusejí být dětským čtenářem rozpoznány. Kozí knížka (2005) Terezy Říčanové (1974) zaujala právě onou nepředstíranou samozřejmostí, s níž autorka představuje život dětí na venkově, úzce provázaný s přírodním cyklem.
Vlna detabuizace, která se přehnala literaturou pro děti a mládež na počátku 90. let minulého století, zasáhla především oblast literatury určené mládeži, kde se okamžitě vynořila díla reflektující aktuální problémy společnosti, dosud zamlčované či traktované nekonfliktním způsobem. Hrdinou se stává outsider, který vystupuje jak v realistických příbězích ze života dětí, tak v prózách prostoupených fantazijními prvky. Iva Procházková (1953) svou prozaickou tvorbou pro děti a mládež již od 90. let 20. století prokazuje, že je schopna citlivě zprostředkovat i tíživá témata jak dospívajícím, tak nejmenším čtenářům. Román Nazí (2009) je působivou výpovědí z polyvypravěčské perspektivy o zranitelnosti dospívajících v současném světě. V novele pro děti Myši patří do nebe… ale jenom na skok (2006) reflektuje autorka smrt jako nevyhnutelnou hranici jakékoli existence, a volí ji dokonce coby východisko příběhu.
Iva Procházková. Během exilového pobytu (od roku 1983 v Rakousku, v letech 1986–1995 v Německu) vydávala knížky v němčině. Romány Die Sommer hat Eselsohren (Léto má oslí uši, 1985) a Die Nackten (Nazí, 2009) byly nominovány na Deutscher Jugendliteraturpreis (Německou literární cenu za knihy pro děti a mládež). Román Die Zeit der geheimen Wünsche (Čas tajných přání, 1988) získal v roce 1989 Deutscher Jugendliteraturpreis v kategorii dětská kniha. Další romány se dočkaly překladů do francouzštiny, španělštiny, angličtiny, švédštiny a maďarštiny.
Vedle recepčně náročnější linie se v současné dětské próze silně rozvíjí tendence k neskrývané užitkovosti, kdy literatura skýtá recipientům jasnou instrukci k řešení problémových situací běžného života či k dosažení poznávacího cíle, a to cestou aktivizace dětského čtenáře. Prvky návodné literatury se objevují v tvorbě řady současných autorů, mezi nimiž vynikají Petra Braunová (1967), Hana Doskočilová (1936), Martina Drijverová (1951), Daniela Krolupperová (1969) nebo Ivona Březinová (1964). Březinová cyklem dívčích próz Holky na vodítku (2002–2003) i příběhem pro menší čtenáře Lentilka pro dědu Edu (2006) odkrývá společensky aktuální témata, jako drogová závislost, gamblerství, poruchy příjmu potravy, stáří a nemoc.
V pohádkově laděné literatuře doznívá vliv Václava Čtvrtka (1911–1976), k jehož nástupcům lze řadit například Františka Nepila (1929–1995), Jaromíra Kincla (1930) a Emila Šalouna (1947). Moderní pohádka si ponechává své genologické konstanty se zdůrazněním živého aktu vypravěčství. Roli vypravěčů a hlavních hrdinů přebírají postavy tatínků, jejichž přirozená autorita se nevylučuje s ironickým hodnocením otcovské pozice a odvíjí se především od láskyplných rodinných vztahů, například v pohádkách Zdeňka Svěráka Tatínku, ta se ti povedla (1991) nebo Arnošta Goldflama (1946) Tatínek není k zahození (2004) a Tatínek 002 (2006). V posunech k hravé parodii či travestii, kterou objevně uplatňuje Magdalena Wagnerová (1960) v knížkách Pavouk na šalvěji (2003), Strom s granátovými jablky (2004), Záhada č. 28 (2007) a Krys Veliký (2010), se rozšiřuje adresátský potenciál pohádek a pověstí směrem k dospělému čtenáři. Obdobně Šrutův román Lichožrouti (2008) a jeho pokračování Lichožrouti se vracejí (2010) či drobná próza Pan Kdybych hledá kamaráda (2009) představují ve zdánlivě hravém pohádkovém hávu realistickou výpověď o hledání přátelství a skutečných hodnotách.
Magdalena Wagnerová. Pohádkové knížky Une histoire pour chaque soir: 366 histoires du petit bonhomme vert (Jablečňák) a Une histoire pour chaque soir: Grenouille & cie (Žabina & spol.) byly vydány v letech 2003 a 2005 v pařížském nakladatelství Gründ.
Druhý pól autorských pohádek pak zastupují texty úžeji vázané k folklornímu odkazu a individualizované osobitou poetikou autorů, jako je tomu například v souborech Královské pohádky (1994) a O dobré a o zlé moci (2000) Karla Šiktance (1928) či v próze O ztracené lásce (1995) Evy Hudečkové (1949).
Trvalou součástí pohádkového kontextu jsou adaptace a výbory z folklorních látek. České a světové pohádkové dědictví zpřístupňují mj. Vladimír Hulpach (1935), Martina Drijverová a Milada Motlová (1945); nadčasovost prokázala i reedice podnětného souboru Jana Vladislava (1923–2009) a Vladislava Stanovského (1922–2005) První a Druhý strom pohádek z celého světa (2008, 2009).
Hodnotná díla z literatury pro děti a mládež jsou v ČR zviditelňována prostřednictvím literárních veletrhů, ocenění, soutěží, kampaní a specializovaných webů, které podporují Ministerstvo kultury ČR, Svaz českých knihkupců a nakladatelů a další nevládní organizace a sponzoři. Na výstavišti v Liberci se každoročně koná Veletrh dětské knihy. Výroční cenu Zlatá stuha za nejlepší knihy pro děti a mládež udělují Česká sekce IBBY, Obec spisovatelů, Obec překladatelů a Klub ilustrátorů dětské knih, veřejnou anketu o nejpopulárnější knihy pro děti a mládež SUK vyhlašuje Národní pedagogická knihovna Komenského. Nejpopulárnější česká knižní cena Magnesia Litera se udílí také v kategorii pro děti a mládež. Pro podporu čtenářství u dětí se realizují různé kampaně a provozují weby uzpůsobené dětem, např. Rosteme s knihou (www.rostemesknihou.cz), Čtenářský sympatický rádce „Čtesyrád“ (www.ctesyrad.cz), Kniha – Závislost na celý život (www.sckn.cz/index.php?p=cteni&kniha-zavislost-na-cely-zivot) nebo charitativní projekt Čtení pomáhá (www.ctenipomaha.cz). Česká literatura pro děti a mládež se za podpory MK ČR a společnosti Svět knihy prezentuje i v zahraničí, zejména na mezinárodním veletrhu dětské knihy v italské Boloni. České knihy pro děti a mládež se rovněž objevují v prestižním katalogu White Raven, který každý rok zveřejňuje Internationalen Jugendbibliothek v Mnichově.
Milena Šubrtová
