Nová poezie

Po roce 1989 se situace v české poezii paradoxně znepřehlednila. A nejen v té nové, tj. vznikající právě po roce 1989, respektive v posledním zhruba čtvrtstoletí.

Mohlo by se zdát, že trojí literatura, která fungovala v českém, resp. československém kulturním prostoru v letech 1948–1989, kdy zdejší kulturu a společnost opanovala ideologie vládnoucí komunistické strany, tedy literatura oficiální, neoficiální (čili undergroundová, samizdatová) a exilová, splynutím v jeden proud získala – že s pádem komunismu v listopadu 1989 a otevřením svobodného prostoru nastala konečně opravdová normalizace poměrů. Jenže nový hráč na scéně se ukázal s odstupem času mnohem nebezpečnější. Zatímco komunistická moc byla transparentní, viditelná, a tím pádem jí šlo účinně oponovat, moc trhu, respektive moc tzv. liberálního kapitalismu, který diriguje v posledním dvacetiletí vývojový pohyb české společnosti a její kultury, je netransparentní, skrytá a rozptýlená. V jejím pojetí není kultura víc než ekonomická položka, čili produkt, který je třeba prodat, pakliže má mít právo na existenci. A prodejné je dnes nikoli to, co disponuje uměleckou nebo estetickou hodnotou, ale to, co je dobře viditelné, tj. náležitě medializované. Z jakých úhlů se tedy dívat na novou českou poezii po roce 1989?

Ty úhly, potažmo kritéria výběru konkrétních jmen a jednotlivých básnických sbírek, se nabízejí minimálně čtyři. Za prvé: literární ceny. Za druhé: antologie plus čítanky na téma. Za třetí: ohlasy v médiích. Za čtvrté: překlady. Poslední, nikoli však méněcennou možností je dívat se na poezii vlastníma očima.

Literární ceny

Literární cena, která by sloužila ke každoročnímu ohodnocení konkrétního autorského počinu, potažmo k vyzdvižení svébytné autorské poetiky v žánru poezie, v České republice bohužel neexistuje. [1] Na Západě jsou přitom taková ocenění běžná, jak svědčí např. Velká cena poezie (udělovaná Francouzskou akademií), Pulitzerova cena za poezii (USA) nebo Drážďanská cena lyriky (Německo), kterou loni získala Marie Šťastná (* 1981), již dříve vyznamenaná Cenou Jiřího Ortena (2004).

Marie Šťastná. Publikovala čtyři knihy poezie, naposledy Interiéry (2010). Demonstruje v nich vnější i vnitřní sílu tzv. ženského psaní: nehledanou křehkost výrazu snoubí s tematizací rodinných základů, tj. tradičních vztahů a místa domova.

Právě Cena Jiřího Ortena, udělovaná od roku 1987, má mezi českými literárními oceněními specifickou pozici i funkci: je určena autorům do třiceti let, a tak slouží jako svého druhu rozcestník v nové české poezii a próze. Básníků je mezi jejími držiteli dvanáct. Retrospektivně vzato jsou to Jan Těsnohlídek ml. (laureát z roku 2010), Jonáš Hájek (2007), Marek Šindelka (2006), Radek Malý (2003), Martin Langer (2002), Věra Rosí (2000), Bogdan Trojak (1998), Božena Správcová (1996), Petr Borkovec (1995), Jaromír Typlt (1994) a Jaroslav Pížl (1992). Zřejmě největšího ohlasu v historii tohoto ocenění se dostalo všestrannému Radku Malému (* 1977), který je aktivní nejen v poezii, ale také jako překladatel z německého jazyka, autor knížek pro děti, rozhlasových her, didaktických příruček nebo knižní studie věnované recepci díla Georga Trakla v českém básnictví 20. století.

Jaromír Typlt (1973). Autor poezie a prózy vycházející z tradic avantgardy, zejména té surrealistické, a literárního experimentu. Debutoval v roce 1990 básnickou sbírkou Koncerto grosso, naposledy, jako svůj osmý knižní titul v řadě, vydal soubor Stisk (2007).

Petr Borkovec (1970). Napsal devět knih básní a prózy, nejnověji Vnitrozemí (2005) a Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-Nazaire (2008). Je „autorem reflexivní poezie ovlivněné křesťanskou tradicí, ale i smyslem pro osobitost jazyka. Základními konstantami mu jsou vědomí sounáležitosti se světem a s lidmi kolem. Jeho poezie se v jádru nemění, ale spíše hutní a vyzrává“ (Petr A. Bílek).

Bogdan Trojak. Je autorem pěti sbírek básní (naposledy Kumštkabinet, 2005) a básnické prózy Brněnské metro (2007). Své formálně jiskřivé dílo napájí zejména z rodové paměti a mýtů moravsko-slezského kraje.

V roce 2006 získal Radek Malý další cenu, která má pro současnou českou kulturu nepopiratelný význam: Magnesii Literu. Ta ve své kategorii Litera za poezii ocenila od roku 2002 – až na výjimky, jakými jsou Malý a Bogdan Trojak (* 1975), oceněný v roce 2005 – básníky střední a starší generace, autory renomované, jejichž tvorba se rozvíjí soustavně už několik dekád: Jiřího Grušu (2002), Víta Slívu (2003), Karla Šiktance (2004), Stanislava Dvorského (2007), Taša Andjelkovského (2008), Bohumilu Grögerovou (2009), loni zesnulou Violu Fischerovou (2010) a Josefa Hrubého (2011). Oproti nepříliš průbojné Ceně Jiřího Ortena má ovšem Magnesia Litera výrazně ostřejší mediální lokty: vyhlášení vítězů jednotlivých kategorií probíhá každoročně v přímém televizním přenosu a o laureátech následně referují nejen specializovaná periodika, ale také celostátní deníky a týdeníky. To má svůj pozitivní důsledek, jak naznačeno výše: co je medializované, je viditelné, a tedy dobře, respektive výrazně lépe prodejné. Dosvědčuje to příklad básnické skladby Rukopis Bohumily Grögerové: po vítězství v předloňském ročníku soutěže vzrostl počet prodaných výtisků této knížky zhruba desetinásobně, čili na nějakých dvanáct set výtisků.

Radek Malý. Rozvíjí ve svých básních poetiku expresionismu v kombinaci s morgensternovsky hravou jazykovou groteskou. Jeho gestem je vzdor, podtržený jednak (sebe)ironií, jednak virtuózně zvládnutým vázaným veršem. Napsal čtyři knížky poezie: Lunovis (2001), Vraní zpěvy (2002), Větrní (2005) a Malá tma (2008).

Státní cena za literaturu, kterou uděluje Ministerstvo kultury v její novodobé verzi od roku 1995, a Cena Jaroslava Seiferta (s tradicí od roku 1986) dávají podobně jako Magnesia Litera přednost starší autorské generaci a celoživotnímu dílu – oceňují tedy zejména ty spisovatele, kteří měli za minulého režimu zákaz publikovat (z básníků to byli mj. Zbyněk Hejda, Ivan M. Jirous, František Listopad, Zdeněk Rotrekl, Pavel Šrut, Miloslav Topinka a Ivan Wernisch).

Antologie a čítanky

Po roce 2000 vyšlo v České republice několik antologií, které si daly za cíl zpracovat – s různě kladenými důrazy – českou poezii minulých desetiletí. Jako nejambicióznější se jeví mnohasetstránková „antologie české poesie XX. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“ s titulem Ryby katedrál (2002), kterou sestavil Petr Stančík; podle něj se jedná o „první antologii, jež obsahuje českou poesii minulého století jako celek. Najdete v ní sto autorů, kteří nejvíce tahali za oj vozíčku našeho básnictví […].“

Následující Pegasovo poučení (2002) editorů Petra A. Bílka, Miroslava Huptycha, Jana Macháčka a Vladimíra Pistoria nese podtitul „antologie české poezie 1945–2000“ a vytyčené území přehlíží nikoli optikou jednotlivých autorů, ale v tematických blocích. „Nešlo nám o portréty jednotlivých básníků, ani o připomenutí milníků, které se v té či oné době zdály být současníkům důležité,“ uvádějí editoři. „Snažili jsme se ale postihnout […] základní témata a motivy, i výrazné poetiky, které českou poezii tohoto období formovaly […].“

Na alfabeticky řazených ukázkách je postavena Antologie nové české literatury 1995–2004 (2004), do níž Radim Kopáč a Karolína Jirkalová zařadili na šedesát nových jmen české literatury daného časového rozmezí, básníků i prozaiků. Jejich cílem bylo dát čtenáři pojem o postmoderním rázu nového českého písemnictví, o jeho pestrosti výrazové i tematické, generační stejně jako estetické, jak svědčí úryvky z poezie Miloše Doležala (* 1970), Jiřího Dynky (* 1959), Radka Fridricha (* 1968), Petra Hrušky (* 1964), Víta Janoty (* 1970), Milana Ohniska (* 1965), Terezy Riedlbauchové (* 1977), Kateřiny Rudčenkové (* 1976), Martina Stöhra (* 1970) nebo Mnoháčka Zgublačenka (* 1969). [2]

Miloš Doležal. Publikoval šest knih básní (naposledy Sansepolcro, 2004), v nichž dokazuje, že „není lyrickým nostalgikem, ale bytostí, hledající stopy ztracené lidské pospolitosti, onoho vesnického sousedství a spojenectví duše s duší a člověka s přírodou“ (Jan Suk).

Jiří Dynka. Je básníkem široké výrazové palety: experimentální novořeč mísí s obdivem k tradici, pop-kulturu vyvažuje poukazy na klasiky. Jeho tématem je erotizovaná láska, živočišné tělo prodchnuté metafyzickou dimenzí. Vydal šest knížek básní, ta nejnovější se jmenuje Naučná stezka Olšanské hřbitovy (2010).

Radek Fridrich. Autor devíti knížek poezie a drobné prózy. Ve svém psaní vychází z tradic expresionismu a civilismu, je kronikářem severu Čech, básnickou pamětí tamější česko-německé lásky a nenávisti napříč staletími. Naposledy vydal: Šrakakel / Der Schreckliche (2005), Žibřid (2006) a Modroret (2008).

Vít Janota. Romantik postsocialistického sídliště, stopař pohybů na odvrácené straně města. Je autorem tří sbírek poezie (K ránu proti nebi, 2002; Fasování košťat, 2004; Miniová pole, 2008) a dvou básnických skladeb: Praha zničená deštěm (2006), Jen třídit odpad nestačí (2011).

Tereza Riedlbauchová. Napsala tři knížky poezie (Modrá jablka, 2000; Velká biskupovská noc, 2005; Don Vítor si hraje a jiné básně, 2009) a poemu Podoba panny pláč (2002). Lícem její poezie, nesené surreální obrazností, je živelný erotismus, harmonická smyslnost, rubem pak tóny úzkosti a samoty.

Kateřina Rudčenková píše poezii, prózu a dramatické texty. Vydala tři sbírky básní: Ludwig (1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001) a Popel a slast (2004). Ve svém díle pokouší možnosti dialogu s druhým i s vlastním já, stejně jako podává syrovou zprávu o lásce jako jediném, byť většinou krutě zrádném útočišti člověka ve světě.

Léta 1966–2006 v české poezii ohledává vyčerpávajícím způsobem dvojdílná publikace Antologie české poezie (2007, 2009), bezmála dvanáctisetstránková čítanka, v níž kolektiv editorů (v čele s Janem Šulcem a Jakubem Šofarem) představil na 350 básníků od klasiků po neznámé tvůrce publikující na internetových serverech. Podle kritika Jana Nejedlého je tato kniha „pokusem o ekumenickou rekapitulaci, impulzem k diskusi, dokumentem jedné kapitoly“.

Jako další pokusy, impulzy a dokumenty lze v daném kontextu jmenovat projekty Lepě švihlí tlové (čítanku, kterou sestavil v roce 2002 Ivan Wernisch jako přehlídku básnické produkce brněnského nakladatelství Petrov), „antologii textů českých písničkářů“ Den bude dlouhý (editoři Jan Šulc a Jaroslav Riedel, 2004), případně projekt Nejlepší české básně, který odstartovalo nakladatelství Host v roce 2009 s poukazem na tradici a úspěch podobného projektu, který běží ve Spojených státech amerických od roku 1988. [3]

Ohlasy v médiích

Pokud jde o recepci české poezie v tištěných médiích, která jí věnují ve srovnání s rozhlasem a televizí největší prostor, platí úměra: Čím blíže jsou noviny nebo časopis svým zaměřením hlavnímu proudu, tj. čím je záběr tiskoviny konformnější (a tím pádem prodejnost vyšší) – tím menší prostor je věnovaný tématům periferním, alternativním, nekonformním, mezi nimi básnické produkci. V celostátních denících typu MF Dnes, Lidové noviny, Právo nebo Hospodářské noviny se o české poezii referuje (v žánru rozhovoru, glosy, případně recenze) takřka výlučně ve výše uvedených souvislostech, tj. v první řadě ve spojení s literární cenou, případně ve spojení s úmrtím nebo významným životním jubileem autora. Obecně mají větší šanci na zmínku autoři renomovaní a tzv. zasloužilí, potažmo knihy sumarizujícího typu, jako sebraný spis nebo antologie a čítanky.

Relevantní informace (v žánrech kritiky, studie, eseje nebo literární rozpravy) poskytují zejména „měsíčník pro literaturu a čtenáře“ Host – jehož šéfredaktor Miroslav Balaštík je ostatně autorem knižní studie Postgenerace (2010), ohlížející se za „zátiším a bojištěm poezie 90. let 20. století“ [4] – a dále časopisy s periodicitou čtrnáctidenní (Tvar) až čtvrtletní (Psí víno, Revolver Revue, RozRazil, Souvislosti, Weles aj.). Výše jejich nákladu (pohybující se standardně kolem pěti set, maximálně mezi patnácti sty a dvěma tisíci výtisků od čísla) stejně jako omezená distribuční síť ale jejich dosah limitují; na očích případných čtenářů jsou tak daleko víc příspěvky ve výše jmenovaných denících.

Překlady

O české poezii po roce 1989 vypovídají také překlady do cizích jazyků. Jak ukazuje publikace Česká literatura v překladu (1998–2010) (2010), sumarizující knižní převody českých spisovatelů do zahraničí, které byly realizovány v daném časovém rozmezí s podporou Ministerstva kultury České republiky, z nových (a novějších) jmen české poezie se těší přízni Petr Borkovec (německy), Miloš Doležal (polsky), Zbyněk Hejda (francouzsky), Ivan M. Jirous (rusky), Lubor Kasal (slovinsky), Pavel Řezníček (rumunsky) nebo Ivan Wernisch (anglicky). [5] Dalibor Dobiáš sestavil pro polský trh „antologii novější české poezie posledních let“ Gdyby wiersze miały drzwi (2005), do níž zařadil básnické texty Bohdana Chlíbce, Pavla Kolmačky, Víta Kremličky, Jiřího H. Krchovského, Petra Motýla, Pavla Petra, Tomáše Přidala, Boženy Správcové nebo Jáchyma Topola. Podobné antologie vyšly i jinde, v Rusku Iz věka v věk: Češskaja poezija (2005; editoři Sergej Glovjuk a Dalibor Dobiáš) a ve Francii Anthologie de la poésie tchèque contemporaine 1945–2000 (2002; editor Petr Král). [6]

Jiří H. Krchovský. Zaujal v roce 1998 svým sebraným spisem Básně. Novou tvorbu představuje v titulech Poslední list (2003), Nad jedním světem (2004) a Dvojité dno (2010). Píše na novodekadentní notu, virtuózním vázaným veršem. Za témata si vybral lásku a smrt, které předvádí v upadlých, expresivně stylizovaných kulisách. Sebezbožštění konfrontuje s pocity tísně a marnosti, strach z nicoty rozpouští v proudu černého humoru a absurdity.

Jde ovšem o výčet, který by měly doplnit dvě námitky. Za prvé: Ne každý autor ví, kudy vede k překladu cesta, a nemá-li k ruce dostatek vlastní asertivity, případně schopného agenta, může zůstat – tak jako Svatava Antošová, František Dryje, Roman Erben, Jiří Gold, Jaroslav Chobot, Miloš Vodička ad. [7] – stranou zájmu navzdory nepochybné síle a originalitě svého básnického vidění. Za druhé: Ne každý autor je přeložitelný, jak svědčí případ Jiřího H. Krchovského (* 1960), který sice patří mezi největší jména české poezie posledního půlstoletí, ovšem jeho formální vytříbenost mu cestu do cizích jazyků značně komplikuje (to ukazuje třeba klopotný převod jeho veršů do polštiny, otištěný ve výše jmenované Dobiášově antologii).

Petr Hruška. Poezie musí „rozrušovat, udivovat, překvapovat, znejišťovat, bořit stávající estetické spokojenosti a vytvářet nové“, říká básník civilní i metafyzický, citlivý pozorovatel existenciální ražby. V roce 2004 vydal soubor svého dosavadního díla Zelený svetr, nejnověji připojil titul Auta vjíždějí do lodí (2007).

Vlastníma očima

Na novou českou poezii po roce 1989 se lze ale dívat také úplně jinak – a sice vlastníma očima. Dát přednost čistě subjektivnímu, čtenářskou zkušeností podpořenému výběru. Krajina českého básnictví posledních dvou dekád je totiž natolik členitá a nepřehledná, natolik postmoderně pestrá a vrstevnatá, spojující v sobě přirozeně aktuální podněty s tradicí, centrum s periferií, reálné se snovým, že jí lze procházet pouze na vlastní pěst.

Právě k této dobrodružné poznávací procházce směřoval předcházející text, který si nekladl vyšší cíl, než poskytnout v této krajině několik základních orientačních bodů. Jak rýmuje Vít Kremlička, čerstvý laureát Ceny Revolver Revue (2010): „A proč bych já měl vzpomínat? / Dneska je každý jen svůj sklad!“

Radim Kopáč