Nová próza

Nová domácí próza [1] se vyznačuje několika hlavními tendencemi a směry. [2] Naprosto nejvýraznější je v tvorbě nynějších prozaiků tendence k autobiografičnosti či (psuedo)autentičnosti. Tato tendence je příznačná i pro Michala Viewegha (1962), např. v jeho literarizovaných denících Báječný rok (2006) a Další báječný rok (2011) nebo v posledním románu Biomanželka (2010). Komerčně nejúspěšnější a nejpopulárnější autor, milovaný i nenáviděný literární kritikou, se psaní věnuje profesionálně a obvykle vydá každý rok jednu knihu. V románech ze života současných lidí se věnuje většinou popisu mezilidských vztahů i krizových lidských situací s oporou jednoduchého, ale zručně fabulovaného příběhu (Andělé všedního dne, 2007, nebo Román pro muže, 2008).

Michal Viewegh. Jeho knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. V angličtině vyšel překlad A. G. Braina Bringing Up Girls in Bohemia (Readers International, 1997). V poslední době se ale Vieweghovi daří především na německojazyčném trhu: několik překladů vydalo nakladatelství Deuticke, velký ohlas mají zejména Engel des letzten Tages v překladu Evy Profousové (2010).

Velká skupina „autobiografických“ prozaiků zachycuje příběhy odehrávající se v průměrné všednosti – z ní pak hledají nejrůznější východiska a cesty. Někteří na ně vědomě rezignují a na scénu přivádějí unavené, případně zmatené hrdiny, kteří se svou obyčejností snadno mohou přiblížit čtenářům. Svět banalizace bývá často spojen s městským prostředím, s kulturou hospod a drobnokresebnými historkami. Mezi nejvýraznější autory tohoto směřování patří Emil Hakl (1958). Charakteristický je lehce plynoucím stylem, jazykem syceným městskou mluvou, sebeironickým gestem a v posledních dílech, jako zejména v titulu Pravidla směšného chování (2010), i (sebe)reflexí a závažnějšími tématy (umírání otce). Ještě větší introspekce je patrná v díle Ivana Matouška (1948), např. v kritikou ceněných opusech Spas (2001) či Oslava (2009).

Emil Hakl. Jeho díla byla přeložena do osmi jazyků. Nejúspěšnější Haklova kniha O rodičích a dětech, převedená do angličtiny Markem Tominem (Of Kids & Parents, Twisted Spoon Press, 2008), zachycuje svérázný dialog otce a syna o zásadních i nedůležitých životních problémech. Kniha byla v roce 2007 zfilmována Vladimírem Michálkem a Tomin byl o dva roky později nominován za její překlad na prestižní Oxford-Weidenfeldovu cenu. Kniha byla rovněž zvolena jednou ze sedmi nejlepších knih roku 2008 kalifornským magazínem Ralph.

Zrychlení naší mimoliterární reality ovlivňuje pochopitelně i domácí prózu: snaha o dynamizaci často vede k motivu cesty jakožto ústřednímu bodu prózy. V české próze posledních let se hojně projevuje tendence hledat látku v cizích krajích. Určitý výsek domácí produkce tak s jistou nadsázkou můžeme dělit na díla „prozápadní“ a „provýchodní“. Díla směřující jinam, jako chorvatské povídky Sůl, ovce, kamení (2003) Magdalény Platzové (1972), nebo dokonce australská tematika (Slečno, ras přichází, 2004, a Záliv osamění a zapomenuté australské povídky, 2007) v díle Edgara Dutky (1941), představují spíše výjimku.

Princip nomádství, cesty do neznáma, je stejně dobře útěkem jako sebehledáním, snahou o exotičnost. Mnozí dokážou cestu uchopit také jako širší (či hlubší) metaforu. I zde lze spatřovat silnou tendenci k autobiografičnosti. Jako první v tomto ohledu na sebe strhl pozornost Jaroslav Rudiš (1972) novelou Nebe pod Berlínem (2002), v níž založil typ „prchajícího“ nezakotveného třicátníka. Rudiš se ve svých dalších pracích, tj. v grafické novele na pokračování Alois Nebel (2003–2008, spolu s Jaromírem 99), románu Grandhotel (2006) i v zatím poslední vydané knize Konec punku v Helsinkách (2010), zabývá rovněž spojnicemi české a německé historie 20. století. Pochází ostatně z příhraničních sudetských Čech, kde je německá, ale třeba i polská minulost dosud živá. Motiv Sudet se po roce 1989 opakuje u literátů často.

Jaroslav Rudiš. Jeho práce byly přeloženy do šesti jazyků. V němčině vyšel v roce 2005 v nakladatelství Rowohlt v překladu Evy Profousové Rudišův debut Der Himmel unter Berlin. Rudišovo kmenové české nakladatelství Labyrint vydalo i anglickou mutaci komiksu Alois Nebel.

Výjimečným mezi autory na cestách je dokumentarista Martin Ryšavý (1967) a jeho Cesty na Sibiř (2008). Dvoudílná sága z několikaletých návratů do vzdálených končin se díky své propracované struktuře a bohatému jazyku stala přesným zachycením generačního pocitu od roku 1989 do současnosti. Posledními pracemi Ryšavého jsou pak Vrač (2010) a Čtyřsloupový ostrov (2011), kde dle svého naturelu, tj. dokumentaristicky a evidenčně, zachycuje ruskou společnost 20. století v podobě malých lidských příběhů.

Zcela jiné prostředky – ale rovněž na cestách – využívá v části své tvorby Petra Hůlová (1979), a to zejména ve svém debutu z mongolské stepi Paměť mojí babičce (2002). Jádrem jejích textů bývá pečlivě komponovaný, dostředivý a často odvážně fabulovaný příběh. Upozornila na sebe jazykem, jenž je směsicí obecné češtiny a překvapivých přirovnání, ojedinělá je ale i fabulační odvahou (Cirkus Les Memoires,2005, Stanice Tajga, 2008). V poslední vydané knize Strážci občanského dobra (2010) zvolila překvapivou optiku hrdinky hlásící se i v současnosti k postulátům předrevolučního socialismu.

Petra Hůlová. Autorčiny knihy byly přeloženy do osmi jazyků, hned tři německé překlady Michaela Stavarice a Christy Rothmeierové vydal Luchterhand. Alex Zucker obdržel za překlad Hůlové prvotiny pod názvem All This Belongs to Me (Northwestern University Press, 2009) národní překladatelskou cenu od Asociace amerických literárních překladatelů (ALTA).

V ohledu jazykově-stylistickém se Hůlová blíží Jáchymu Topolovi (1962), výjimečnému autorovi mimořádně komplikovaných románových opusů. Topol pracuje originálně s prostorem a hlavně časem. Tak se mu daří propadat se na časových osách od současnosti až kamsi k archetypálnímu bezčasí a konstruovat metafory čtenářsky náročné, ale zároveň přitažlivé (jako například v románu Noční práce, 2001). Nedávnější Topolovy prózy Kloktat dehet (2005) a Chladnou zemí (2009) se odehrávají za druhé světové války na ruské frontě, resp. v současném Bělorusku.

Jáchym Topol. Syn dramatika Josefa Topola a bratr hudebníka Filipa (Psí vojáci) se podílel na formování českého undergroundu. V roce 2010 obdržel prestižní Cenu Jaroslava Seiferta. Jeho díla byla přeložena do patnácti jazyků. Za Gargling with Tar (Portobello Books, 2010) byl s překladatelem Davidem Shortem v roce 2011 nominován na cenu deníku The Independent za zahraniční prózu.

Autorů odklánějících se od reality je u nás poměrně málo. Velmi populárními se v posledních letech staly románové ságy. Prizmatem většího počtu vypravěčů prozaici obvykle předkládají kroniku jedné rodiny, která se rozprostírá zpravidla po celém 20. století (plném válek a totalitních režimů). Takové jsou romány Anny Zonové (1962), např. Za trest a za odměnu (2004) o pohnutých událostech v životě lidí v moravských Sudetech, Patriarchátu dávno zašlá sláva (2003) Pavla Brycze (1968), který líčí ústup ukrajinského rodu od tradicí ve 20. století. Také debut Markéty Pilátové (1973), próza Žluté oči vedou domů (2007), se zabývá problémem domova a emigrace ve čtyřech ženských osudech. Úspěch zaznamenala i Radka Denemarková (1968) s románem o česko-německé vině a odpuštění Peníze od Hitlera (2006). Vybočit z tohoto oblíbeného kadlubu generačních románů se pokusil Tomáš Zmeškal (1966), který zaujal svým debutem Milostný dopis klínovým písmem (2008), kde se rodinná kronika prolíná mj. s bizarními filozofujícími vizemi. Míšení žánrů, uplatnění dopisů, vložených vyprávění, dnes už i SMS či e-mailů je stejně obvyklé jako střídání vypravěčů – postmoderní rysy jsou v české próze stále živé.

Radka Denemarková. Její díla byla přeložena do pěti jazyků. Nejoceňovanější próza Peníze od Hitlera, za kterou obdržela s překladatelkou Evou Profousovou Cenu německého festivalu Usedomské literární dny, byla v roce 2009 přeložena do angličtiny Andrewem Oaklandem (Money from Hitler, Canadian Scholars’ Press – Women’s Press). V roce 2010 byla autorka jedním z hostů newyorského festivalu Nová literatura z Evropy.

V prostředí rodiny „civilní“ – spíše nelítostné, demytizované a nejsoučasnější – hledal své náměty předčasně zesnulý Jan Balabán (1961−2010). Jeho prózy o zkrachovalých existencích se vyznačují úsporností, ale přitom naléhavostí. Autor se přesvědčivě vyhnul veškerým klišé spojeným s životem na okraji, hospodami a alkoholem, bezdomovectvím. Jeho figury jsou sice ztroskotanci vlastní vinou, ale žijí v božím světě a i pro ně existuje určitá naděje.

Rodinu jako martyrium a dětství jako vrcholné trauma zachycuje mladá bestselleristka Petra Soukupová (1982) ve své druhé próze Zmizet (2009), která se stala Knihou roku při udílení cen Magnesia Litera 2010. Opakující se příběhy a variace na tytéž motivy působí na čtenáře zejména díky jazyku a stylu: autorka je podává s cynickou věcností – a vždy s fatální vědoucností.

Výrazová opulentnost a barokní přebujelost je charakteristická pro autory sytící čtenářskou touhu po příběhu: výsostné české postmodernisty Jiřího Kratochvila (1940) a Miloše Urbana (1967). Oba vážou své romány bezprostředně na konkrétní reálné prostředí, z nějž ale vystupují a nabízejí specifický náhled. Kratochvil (Lady Carneval, 2004) neustále – a explicitně – hraje hru se svým čtenářem a obrací se na něj v průběhu celého textu. Urban (Lord Mord, 2008) konstruuje detektivní příběhy, jimiž proniká do nejrůznějších časoprostorů; jeho cílem je zřetelně pobavení a napětí.

Jiří Kratochvil. Díla brněnského patriota a vyznavače postmoderny byla přeložena do deseti jazyků. Próza Slib, převedená Christou Rothmeierovou a Julií Hansen-Löve jako Das Versprechen des Architekten (Braumüller Literaturverlag), byla zařazena mezi deset nejlepších detektivek německého deníku Die Welt za červen 2010.

Miloš Urban. Jeho „gotické“ a „tajemné“ romány, plné mystifikací a postmoderních her, byly přeloženy do třinácti jazyků. Díky překladům do španělštiny je komerčně úspěšný zejména v hispánském a hispanoamerickém prostředí. V roce 2010 vyšel první překlad Urbana do angličtiny: prózu Sedmikostelí přeložil Robert Russell jako The Seven Churches a vydalo ji nakladatelství Peter Owen.

Bytostné prozaiky, balancující mezi tvarem povídky a románu, Irenu Douskovou (1964) a Petra Šabacha (1951), proslavily především prózy, ohlížející se za životem v normalizačním Československu. Oba přitom využívají vděčnou optiku dospívající dívky, resp. dítěte, Dousková např. v opusu Oněgin byl Rusák (2006), Šabach např. v knize Opilé banány (2001).

Odborný zájem o sémiotiku a filozofii dekonstrukce ovlivnil některé romány Michala Ajvaze (1949) psané ve stylu magického realismu. Podobně poznamenal odborný zájem o literárněvědný diskurz komplikovanější opusy Daniely Hodrové (1946).

Michal Ajvaz. Jeho díla byla přeložena do osmi jazyků. Americké nakladatelství Dalkey Archive Press vydalo v posledních dvou letech hned dvě jeho prózy: The Other City a The Golden Age (v překladu Geralda Turnera, resp. Andrewa Oaklanda). Internetový obchod Amazon.com vybral druhý titul do prestižního Editor’s Top 10 v kategorii Science Fiction/Fantasy. Kniha byla dále zařazena mezi nejlepší tituly roku 2009 periodiky Time Out New York a Locus Magazine, nominována na cenu za překlad americkým univerzitním portálem Three Percent a kalifornskou cenu za překlad sci-fi a fantasy literatury do angličtiny.

Vedle výše zmíněných je v České republice aktivní samozřejmě dlouhá řada dalších spisovatelů. Jejich profily najdete na Portálu české literatury v sekci Autoři.

Česká próza odjinud

Poměrně vysoké procento soudobých českých literátů se rekrutuje z mimoliterárních oblastí. Nejpočetnější jsou přitom filmaři, scenáristé a dokumentaristé, již zmínění Martin Ryšavý, Petra Soukupová a dále např. Pavel Göbl (1967). Tato skutečnost se možná změní s přibývajícím počtem publikujících absolventů pražské Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého), kde učila nebo učí řada úspěšných literátů.

Na základě některých úspěšných literárních děl vznikají divadelní hry (na scéně se mimořádně dlouho drží Hrdý Budžes (2003) podle stejnojmenné prózy Ireny Douskové v inscenaci Divadla bez zábradlí) nebo filmy (četné jsou filmy natočené podle próz Michala Viewegha; na rok 2011 se chystá animovaný Alois Nebel podle grafické novely Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99). Autoři přitom na scénářích často spolupracují. Literatura má své nezastupitelné místo i v rozhlase, např. stanice Vltava Českého rozhlasu oslovuje v rámci projektu Hra pro třetí tisíciletí současné české autory, mj. Arnošta Goldflama (1946) nebo Davida Zábranského (1977).

Velké čtenářské oblibě, především u mladších ročníků, se v České republice těší dlouhodobě žánry sci-fi a fantasy. K nejúspěšnějším tvůrcům v této oblasti patří Ondřej Neff (1945), Jiří Kulhánek (1967), Františka Vrbenská (1952), Leonard Medek (1955) a Miroslav Žamboch (1972). Po roce 2000 vzrostl čtenářský zájem také o původní český komiks. V té souvislosti je třeba zmínit – vedle výše jmenovaných J. Rudiše a Jaromíra 99 – Jiřího Gruse (1978; autor dosud čtyřdílné série Voleman, 2007–2010), Džiana Babana & Vojtěcha Maška (oba 1977; autoři rovněž zatím čtyřdílné série Monstrkabaret Freda Brunolda, 2004–2009) a Lucii Lomovou (1964; Anna chce skočit, 2007), která své práce publikuje souběžně ve francouzských mutacích.

Romská literatura v Čechách po roce 1989 je známá především sběry tradiční lidové slovesnosti. Reprezentativní průřez původní literární tvorbou romských autorů, a to od poválečných let po současnost, nabídla teprve antologie Sytá duše (edd. Jana Kramářová, Helena Sadílková, 2007). Dalšími výraznými menšinami v České republice jsou vietnamská komunita a komunita angloamerických autorů: zatímco zástupci té první mají vlastní komunikační kanály, zástupci té druhé, žijící dlouhodobě zejména v Praze (Louis Armand, Stephan Delbos, Jason Mashak nebo Justin Quinn), s tuzemskou literární scénou příležitostně spolupracují.

V Čechách se – vedle velkých literárních festivalů typu Měsíc autorského čtení (Brno, v roce 2011 12. ročník), Svět knihy (Praha, 17. ročník), Festival spisovatelů (Praha, 21. ročník) – konají pravidelně autorská čtení, a to v knihovnách, klubech, případně v jiných, méně tradičních prostorech. Scénické adaptaci nově vycházejících (nejen českých) knih se věnuje putovní pořad LiStOVáNí.

Česká próza v překladu

Čeští autoři v angličtině, němčině, španělštině a jiných jazycích. V sekci Ukázky u autorských profilů na Portálu české literatury najdete úryvky z děl spisovatelů v několika světových jazycích.

Komplexní bibliografie překladu české literatury po roce 1989 dosud neexistuje. Z toho důvodu se v následující části omezíme na zmínky o nejpřekládanějších současných českých autorech, potažmo o cestách, jakými se jejich texty dostávají k zahraničnímu čtenáři.

Do cizích jazyků jsou po roce 1989 překládána častokrát díla již nežijících spisovatelů. Setrvalé oblibě se těší v prvé řadě Bohumil Hrabal, Jaroslav Hašek a Karel Čapek, dále Jaroslav Durych, Ladislav Klíma, Arnošt Lustig, Josef Váchal či Jiří Weil. Nejčastěji překládanými žijícími českými autory – a to častokrát s více než jedním titulem, do různých jazyků a s relativním komerčním i kritickým úspěchem – jsou Ivan Klíma (1931), Václav Havel (1936), Jáchym Topol, Jiří Kratochvil a Michal Viewegh; ve Španělsku a Jižní Americe slaví úspěch se svými „gotickými“ romány Miloš Urban. Z nejmladších autorů se dokázala prosadit Petra Hůlová.

Základem pro export českého autora do ciziny je jeho renomé v České republice, měřené jednak počtem prodaných výtisků, jednak získanými literárními cenami (Státní cena za literaturu, Magnesia Litera, Cena Jaroslava Seiferta a další). V 80. letech a krátce po listopadu 1989, kdy došlo v Československu ke změně politického systému, bylo pro zahraniční vydavatele, potažmo čtenáře zajímavé sledovat literární reflexi totalitního systému, který v ČSSR panoval od poválečných let; během 90. let však tento zájem opadl. Dnes jsou atraktivní jiná témata: počínaje partnerskými a rodinnými vztahy a jejich problémy a krizemi (M. Viewegh), přes druhou světovou válku a události, které z ní pro společnost a kulturu i konkrétní jednotlivce vyplývaly (Radka Denemarková), až k žánrovému psaní (příběhovost Jiřího Kratochvila, magický realismus Michala Ajvaze, postmoderní detektivka Miloše Urbana). Atraktivní pro překlad jsou častokrát i zkušenosti s cizinou a společensko-kulturní „jinakostí“ (Petra Hůlová: Mongolsko, Spojené státy americké; Jaroslav Rudiš: Německo; Markéta Pilátová: Brazílie, apod.).

Překlady české literatury systematicky podporuje Ministerstvo kultury České republiky. To zřídilo v roce 1998 program, s jehož finanční podporou vyšlo dodnes více než čtyři sta překladů české beletrie do různých jazyků (žádost o dotaci podává zahraniční nakladatel vždy k 15. listopadu). Loni ministerstvo vydalo bilanční česko-německo-anglickou publikaci Česká literatura v překladu (1998–2010) (ed. Radim Kopáč, 2010). [3] Ministerstvo dále každoročně vysílá (ve spolupráci se Světem knihy) na třicet současných českých spisovatelů na různé knižní veletrhy a literární festivaly (Bologna, Lipsko, Frankfurt n. M., Londýn, Moskva aj.) a rovněž podporuje každoroční Seminář pro zahraniční bohemisty, pořádaný Obcí spisovatelů – akci, kde se potkávají zahraniční bohemisté s tuzemskými nakladateli, autory, literárními kritiky, historiky a vědci. K ocenění práce zahraničních bohemistů je určena cena Premia Bohemica, udělovaná Obcí spisovatelů od roku 1993. Mezi laureáty jsou Anželina Penčeva, Edgar de Bruin, Eckhard Thiele, Margarita Kjurkčijeva, István Vörös, Reiner Kunze, Leszek Engelking, Eero Balk, Ewald Osers, Christa Rothmeierová nebo Oleg Malevič.

Velkou službu prokazují spisovatelům tzv. literární agenti. O současnou českou literaturu se starají dva: Dana Blatná (www.dbagency.cz) a Edgar de Bruin (www.pluh.org). Společně zastupují na čtyřicet autorů. Svoji zkušenost s prosazováním české literatury na zahraničních trzích reflektují ve jmenované publikaci Česká literatura v překladu (1998–2010). Za zmínku stojí dále organizace Literature across Frontiers, která pořádá překladatelské semináře a autorská čtení po světě.

Česká literatura je zřejmě nejvíce exportována do sousedních zemí, Polska a zejména Německa, a to díky společným historickým a kulturním vazbám. Překlad do německého jazyka – podpořený sérií autorských čtení – otvírá spisovateli mnohdy nejen bránu na trhy v Rakousku a ve Švýcarsku, ale častokrát i do dalších zemí Evropy, případně do zámoří. V posledních letech to potvrzují úspěchy Jaroslava Rudiše, Jáchyma Topola a Radky Denemarkové. V roce 2010 byl realizován projekt So nah, so fremd (Tak blízcí, tak cizí), díky němuž byly přeloženy do němčiny ukázky z děl mj. Michala Ajvaze, Antonína Bajaji, Jana Balabána, Jiřího Hájíčka, Jana Nováka, Jany Šrámkové a Vlastimila Třešňáka. (Tyto překlady najdete i v sekci Ukázky u profilů zmíněných autorů na Portálu české literatury.)

Česká literatura se hojně překládá nejen do jazyků sousedních zemí, ale také do ruštiny, italštiny nebo slovinštiny. Jako rozhodující se ukazují tradice a aktuální stav bohemistiky v daných zemích. Častokrát jsou konkrétní překlady výsledkem osobního angažmá bohemistů a překladatelů. V posledních letech ale vzniklo také několik edičních řad, které se věnují (současné) české próze soustavně: na prvním místě je třeba zmínit belgicko-nizozemské nakladatelství Voetnoot, které vydalo v edici Moldaviet doposavad osmnáct autorů (mezi nimi Michala Ajvaze, Edgara Dutku, Sylvu Fischerovou, Jiřího Kratochvila, Jáchyma Topola a Miloše Urbana). Ve švédském vydavatelství Aspekt vyšly loni tituly Jaroslava Rudiše, Emila Hakla a Michala Ajvaze.

Soustavnou pozornost věnuje nové české próze (Jiří Kratochvil, Edgar Dutka, Stanislav Komárek) také rakouské nakladatelství Braumüller. Ve Francii, která o novou českou literaturu jinak velký zájem nejeví, byly v posledních letech úspěšně publikovány prózy Květy Legátové (1919) Jozova Hanule (La belle de Joza, 2008) a Želary (Ceux de Zelary, 2010) a Martina Šmause (1965) Děvčátko, rozdělej ohníček (Petite, allume un feu…, 2009).

V anglicky mluvících zemích si v posledních letech vede dobře zejména Michal Ajvaz. S romány Druhé město (The Other City, 2009) a Zlatý věk (The Golden Age, 2010), vydanými v americkém nakladatelství Dalkey Archive Press, bodoval jako výrazný autor žánru sci-fi a fantasy. Podstatným vývozcem české literatury na angloamerický trh je pražské nakladatelství Twisted Spoon Press, kde vyšly mj. prózy Ladislava Klímy, Bohumila Hrabala, Pavla Brycze (Jsem město – I City, 2006) nebo Emila Hakla (O rodičích a dětech – Of Kids & Parents, 2008). Že se české literatuře v anglických překladech daří, dokazují i různé nominace na ceny (např. Best Translated Book Award amerického portálu Three Percent pro Michala Ajvaze).

Do exotických jazyků, jakými jsou pro zdejší autory arabština, čínština, hebrejština, japonština nebo korejština, je soudobá česká literatura překládána výjimečně; větší zájem je o klasiky typu Karla Čapka, Jaroslava Haška nebo Bohumila Hrabala. Loni vyšel v Brazílii překlad románu Markéty Pilátové Žluté oči vedou domů (Olhos de Loba, překladatelka Jana Cardoso); do brazilské portugalštiny byla převedena také – pod názvem Elas Escrevem a v překladu Martiny Malechové – „čítanka současné ženské povídky“ Ty, která píšeš (ed. Radim Kopáč).