Nový komiks

Co chybí

Českému komiksu chybí v první řadě důkladně zpracovaná historie. Existují sice dobře použitelné dílčí studie, jako Heleny Diesingové Český komiks 1. poloviny 20. století (2011), nebo dvojdílná Encyklopedie komiksu v Československu 1945–1989, kterou napsali Josef Ládek a Robert Pavelka (2010 a 2012), ale syntetická práce, která by šla od kořenů, tj. od urkomiksových realizací z druhé poloviny 19. století, na něž upozorňuje objevně právě Diesingová, po současnost, která patří autorům Generace Nula, není k dispozici.

Na vině takového stavu je především nepoměr mezi svobodným a ideologicky dirigovaným, deformovaným a oktrojovaným prostorem, který určoval česk(oslovensk)ou kulturu v minulém století: dvě dekády první republiky, závěr šedesátých let plus dvě porevoluční desetiletí nedaly řádnou možnost vzniknout tradici komiksového média, natož jeho adekvátní reflexi. Komiks byl po osmačtyřicátém roce odstaven na vedlejší kolej, prohlášen za úpadkový, a jako takový odsouzen ne-li přímo k zániku, tak k přežívání na umělecké periferii, degradovaný vesměs na úroveň neškodné zábavy pro dětského čtenáře, případně odplouvající na vlně science-fiction do ideologicky nekonfliktních světů. Tento stav se po roce 2000 začal měnit, nicméně „nejlepší období“, na něž poukazuje Prokůpek, má zdejší komiks zřejmě stále ještě před sebou.

Co chybí médiu dále, je původní teoretická práce, která by vyložila český komiks nejen v základních souřadnicích výtvarně-literárních, jako jedinečnou kombinaci slova a obrazu, ale souběžně ozřejmila jeho vývojové proměny s ohledem na příbuzné umělecké druhy, jako fotografie nebo film, potažmo s novými technologiemi, zejména internetem. Jak napovídá Jiří Grus: „Zajímá mě právě takový komiks, který [pokud jde o vztah slova a obrazu] rozpojit nejde. Který nejde ani popsat slovy, ani natočit jako film. Zajímá mě určitá extrémní poloha, kdy jsou bezezbytku vytěženy všechny myslitelné možnosti pro to, aby vznikl celistvý útvar, který ničím jiným být nemůže.“² V češtině jsou prozatím dostupné dvě podnětné studie, Thierryho Groensteena Stavba komiksu (2005) a titul Scotta McClouda Jak rozumět komiksu (2008), a některé recenze či kritiky, publikované vesměs časopisecky, zahrnující vedle hodnotících soudů i náběhy k úvahám historicko-teoretickým (např. texty Martina Foreta, Michala Jareše nebo Pavla Kořínka).

Co předcházelo

„Aktuální vlna mladých autorů, označovaná jako Generace Nula, zažila v době svého dětství a dospívání krátký komiksový boom na přelomu 80. a 90. let i následný hluboký propad po roce 1993,“ napsal Tomáš Prokůpek v předmluvě ke knižní antologii Generace Nula. „Když se kolem roku 2000 začala tvořivě projevovat, měla z čeho čerpat inspiraci a nadšení, zároveň ale musela začít mnoho věcí budovat znovu a od začátku. Komiksová scéna se rodila zdola – nejprve přišly komiksové e-ziny na internetu a záhy po nich komiksové fanziny, které zakládali autoři sami, aby měli kde publikovat. Některé z těchto časopisů se postupně profesionalizovaly, jiné zanikly a uprázdněné místo zaplnily další. Současně se zintenzivňovaly snahy organizovat setkání čtenářů a tvůrců a původní fanouškovské cony se přirozeně přerodily v důstojný a velkorysý festival, který každý podzim probíhá v Praze.“³

Autoři Generace Nula se přihlásili o slovo po roce 2000 v řadě knižních projektů, vesměs sborníkového rázu. V roce 2004 vyšel v nakladatelství Mot „almanach českého komiksu“ s názvem Inseminátor, kde se představili jak výrazní kreslíři, jako Jiří Grus a Karel Jerie, tak scenáristé Štěpán Kopřiva nebo citovaný Prokůpek. Následovalo album O (ne)mrtvých jen dobře (2005), uvedené editorem Tomášem Matějíčkem jako „almanach české comicsové elity“; šestnáct kreslířů, od Jana Bažanta a Dana Černého přes Jerieho nebo Petra Včelku po Václav Šlajcha a Gruse, tu zpracovalo po svém Matějíčkův příběh na téma oživlí mrtví.

Jestli se mohl nový český komiks potud jevit jako výhradně mužská záležitost, pak publikace, které přišly dále, jednak Kontraband („osm komiksů podle písní skupiny Traband“, 2005), jednak Kytice (2006), realizovaná na motivy balad klasika české literatury 19. století Karla Jaromíra Erbena, představily rovněž výrazné autorky, mj. Barboru Čechovou, Kristinu Dufkovou, Silvii Gajdošíkovou, Danielu Horáčkovou, Karolínu Rasochovou nebo Moniku Zemánkovou.

Zároveň začalo být zřejmé, že se český komiks po roce 2000 stává především záležitostí výtvarnou, že počet suverénních kreslířů a malířů, mnohdy akademicky školených, je daleko vyšší než počet původních scenáristů. Svědčí pro to nejen výrok Jiřího Pavlovského, šéfredaktora časopisu a nakladatelství Crew, zaměřeného na překlady zahraniční komiksové produkce, že „čeští komiksoví malíři začínají být zajímavější než Angelina Jolie ve sprše“,⁴ ale také výše uvedené příklady, kdy komiks vznikal na podkladě již hotových textů, posbíraných na „mimokomiksovém“ území. Tato nerovnováha mezi obrazem a slovem je v novém českém komiksu patrná dodnes, jak ukazuje publikace Ještě jsme ve válce (2011), kde třináct výtvarníků (mezi nimi Nikkarin, Vojtěch Šeda, Miloš Mazal, Prokop Smetana, Martin Plško, Vhrsti, Toy_Box a Jiří Husák) zpracovává příběhy konkrétních obětí nacistického a komunistického teroru v Československu ve 40. a 50. letech minulého století, zaznamenané historiky Mikulášem Kroupou, Adamem Drdou a Davidem Bartoněm.

Co je k mání

V roce 2007 vyšel nejen Bublifuk – „antologie severočeského komiksu“, kterou sestavil Jaroslav Balvín a která ukázala, že nový český komiks se paralelně se vstupem do prostoru oficiální kultury drží nadále i na území (regionálního) undergroundu, které mu bylo vyhrazeno zejména v 90. letech minulého století –, ale také první z „manifestů“ Generace Nula. Publikace, vlastně katalog ke stejnojmenné výstavě, jež měla premiéru v Brně a následně reprízy v Praze i v zahraničí, dostala podtitul „Nová vlna českého a slovenského komiksu“ a představila na čtyřicet výtvarníků a scenáristů v úryvcích z prací, z nichž některé vyšly souběžně nebo následně knižně: druhý díl Grusova Volemana (2007), Šifra mistra Hanky (2007) Tomáše Matějíčka a Karla Jerieho nebo Pán času (2012), realizovaný Janem Bažantem a Filipem Novákem.

Druhý „manifest“ generace na sebe dal čekat tři roky; objevil se pod hlavičkou nakladatelství Plus a editor Prokůpek do něj zařadil sedmadvacet příběhů od čtyřiatřiceti autorů, narozených vesměs na přelomu 70. a 80. let: Zuzana Andělová, Džian Baban, Jan Bažant, Pavel Čech, Dan Černý, Lela Geislerová, Jiří Grus, Jiří Husák, Tomáš Chlud, Jaromír 99, Branko Jelinek, Karel Jerie, Tomáš Jirků, Štěpán Kopřiva, Tomáš Kučerovský, Tzv. Lampa, Ján Lastomírsky, Vojtěch Mašek, Miloš Mazal, Matěj Němeček, Petr Pavlán, Tomáš Prokůpek, Jaromír Plachý, Jaroslav Rudiš, Vojtěch Šeda, Jan Šiller, Václav Šlajch, Toy_Box, Jan Turnovec, Petr Včelka, Vhrsti, Vladimir 518, Youry, Jiří Zimčík. Jejich společným jmenovatelem je příbuzná dějinná zkušenost, jak naznačil výše Prokůpek, jejich různým čitatelem pak pestrost a proměnlivost výtvarných stylů stejně jako vybraných námětů i způsobů jejich zpracování.

Vrcholy Generace Nula se dají určit na dvou základech: podle kritických ohlasů v domácích médiích a podle překladů do cizích jazyků. Odtud vychází jako jasný vítěz autorská dvojice Jaroslav Rudiš a Jaromír 99, kteří vyslali v roce 2003 do světa první díl trilogie v hlavní roli s nádražákem Aloisem Nebelem – příběh, který funkčně propojuje osudy (anti)hrdinů z česko-polsko-německého pomezí stejně jako časové vrstvy (porevoluční zkušenost s realitou druhé světové války). Trilogie (Bílý Potok, Hlavní nádraží, Zlaté Hory, 2003–2005) se dočkala nejen aktuální digrese v podobě stripů, tištěných na stránkách týdeníků Reflex a Respekt (knižně pod titulem Na trati, 2008), ale také divadelní a především filmové adaptace, která vyvezla figuru lehce potrhlého nádražáka, jemuž se v hlavě přesýpají dějiny osobní i národní, doslova do celého světa; komiks samotný pak vyšel v německé a polské verzi.

S nástupem Rudiše a Jaromíra 99 se toho ale pro nový český komiks otevřelo daleko víc. Dá se říct, že jejich nakladatel, Joachim Dvořák, vzal právě pod vlivem úspěchu nebelovské trilogie komiks za své médium: začal se mu věnovat nejen vydavatelsky (alba Nikkarina, Petra Korunky, Lucie Lomové, projekt Brutto I a II ad.), ale také jako iniciátor a (spolu)organizátor různých souvisejících projektů, od mezinárodního festivalu KomiksFest! (který funguje v Praze od roku 2006 a v jehož rámci jsou mj. vyhlašovány komiksové ceny Muriel) po stejnojmennou revui (vychází od roku 2008). Sekundárně pak nebelovská vlna přinesla zájem o komiks na stránky mainstreamových deníků a týdeníků, ať jde o pravidelné stripy nebo celostránkové příběhy v Respektu (Lela Geislerová: Zen žen), Reflexu⁵ (Vojtěch Mašek plus Džian Baban: Pandemonium) či v A2 (Mašek & Baban: Hovory z rezidence Schlechtfreund) nebo obecně o zájem recenzně-kritický (novinky komiksové produkce mají dnes své místo pravidelně v kulturní rubrice nejčtenějšího českého deníku MF Dnes stejně jako v rozhlase a televizi).

Vedle Rudiše a Jaromíra 99 patří pod hlavičku Generace Nula ještě jeden autor, jehož práce rezonují v mezinárodním kontextu, a sice Jiří Grus, výtvarník a scenárista, který realizoval v roce 2006 ve spolupráci se Štěpánem Kopřivou album Nitro těžkne glycerinem; rok po české verzi následovala vydání ve Španělsku, Itálii a Nizozemsku. Nicméně pozitivnějšího přijetí u domácí kritiky se dočkala spíš Grusova sešitová série Voleman (zatím čtyři díly, 2007–2010), jejíž protagonista, v kšiltovce, trenkách a s paličkou na maso za pasem, spojuje osobitým způsobem všední den v typizovaných kulisách maloměšťácké Prahy s jeho odvrácenou, mysteriózní stránkou, vystavěnou jako paralelní vesmír svého druhu.

Do třetice je třeba vyvolat jménem Lucii Lomovou, která sice mezi autory Generace Nula nepatří (ačkoli je o rok mladší než Jaromír 99 a v komiksu „pro dospělé“ se začala pohybovat teprve po roce 2000), nicméně její alba Anna chce skočit (2006) a Divoši (2011) patří k tomu nejlepšímu, co v novém českém komiksu posledního čtvrtstoletí vzniklo; oba tituly vyšly nejprve ve francouzské, teprve potom v české verzi.

Co zbývá

Zbývá dodat, že vedle jmenovaných komiksových časopisů funguje v Brně od roku 2000 ceněná revue Aargh! (dodnes vyšlo jedenáct čísel), za níž stojí Tomáš Prokůpek a Tomáš Kučerovský; v časopise má přednost domácí produkce (na tu zahraniční se zaměřuje Crew, resp. Crew², vycházející od roku 1997). Že v letech 2001–2005 vycházel jako pražský konkurent Aargh! časopis Pot, vydávaný Jakubem Němečkem a Ivanem Stablem v nakladatelství Mot. Že navzdory jistému přechodu nového českého komiksu po roce 2000 z undergroundu do oficiality existují stále „podzemní“, fanouškovsky laděné žurnály, jako byl v letech 2001–2007 labskoústecký Sorrel, „táta českého undergroundového komiksu“. Že mezi česká nakladatelství, která zařazují do svého repertoáru stále častěji komiks, patří vedle Labyrintu třeba Argo, Garamond nebo Lipnik, a pokud jde o reedice časopiseckých komiksů ze 70. a 80. let, pak zejména BB Art. Že už i v českém kontextu zapouští zvolna své kořeny celosvětově nesmírně populární subžánr komiksu, tzv. manga, jak svědčí tři antologie realizované pod titulem Vějíř v letech 2009–2011. Že zájemcům jsou k dispozici informačně nasycené servery, jako komiks.cz, komiksarium.cz nebo comicsdb.cz. Že český komiks je atraktivní i výstavně (viz např. přehlídku Umění komiksu, komiksovost v umění, která putovala v letech 2009–2011 po Českých centrech po světě). Že komiks se stal v roce 2012 hlavním tématem mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy.

Zbývá dodat, že nový český komiks má za sebou už i bolestné ztráty; v roce 2009 zemřeli jednak kreslíř a scenárista Matěj Němeček, jednak iniciátor řady podniků souvisejících se zdejším komiksem nebo jeho propagací v zahraničí Tomáš „Hibi“ Matějíček. Ztrátou je rovněž mizející motivace řady tvůrců, pro něž pozbylo médium komiksu perspektivy. K tomu říká Jiří Grus: „Je skvělé, že se někdo v tak příšerných podmínkách komiksu vůbec věnuje. […] Jinak to, co je u nás špička, je v cizině samozřejmostí. Je to asi úplně jiné prostředí, když se snažíte kreslit někde, kde jsou autorů komiksu stovky, jako třeba ve Francii. V současné době je v Čechách pár talentovaných kreslířů, kteří to s komiksem myslí asi vážně, a ti mají šanci uspět – když vydrží a budou mít silné téma.“⁶

Čili závěrem zpět na začátek: To nejlepší komiks v Česku teprve čeká.

Radim Kopáč

Poznámky

1) Citováno z předmluvy T. Prokůpka k antologii Generace Nula (Praha: Plus, 2010).

2) Citováno z rozhovoru R. Kopáče s J. Grusem „Ano, Voleman jsem já“, publikovaného v kulturním magazínu Uni 8/2007.

3) Viz pozn. č. 1.

4) Citováno z předmluvy J. Pavlovského k antologii O (ne)mrtvých jen dobře (Praha: BB Art, 2005).

5) Reflex patřil k prvním mainstreamovým časopisům u nás, který vzal médium komiksu pod svá křídla; od roku 1995 tu vychází „nekonečný“ Zelený Raoul, v letech 2002–2008 pak dočasně přibyl komiks Hana a Hana.

6) Viz pozn. č. 2.

Medailony autorů

Jan Bažant – kreslíř, scenárista. Narozen 1979. Vystudoval scénografii alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Věnoval se graffiti, aktuálně spolupracuje s televizí, filmem a divadlem. Je autorem komiksové adaptace Čapkova románu Krakatit (2009) a komiksového alba Pán času (2012). Představuje se na stránce www.hura.cz.

Pavel Čech – kreslíř, malíř, scenárista. Ročník 1968. Vyučil se zámečníkem, poté pracoval jako hasič, od roku 2004 je na volné noze. Napsal a nakreslil sedm autorských knížek pro děti a mládež, mj. Dědečkové (2011), Tajemství ostrova za prkennou ohradou (2009), O klíči (2007) a O zahradě (2005). Věnuje se knižní ilustraci. Představuje se na stránce www.pavelcech.wz.cz.

Jiří Grus – kreslíř, malíř, ilustrátor, scenárista. Ročník 1978. Absolvent pražské AVU. Vydal album Nitro těžkne glycerinem (2006; scénář Štěpán Kopřiva) a zatím čtyřdílnou sérii Voleman (2007–2010). Dále publikoval sešity Volemanovy příhody (2010) a Ve stínu šumavských hvozdů (2012; scénář Džian Baban & Vojtěch Mašek), podílel se také na projektu Brutto I (2009; s Lelou Geislerovou a D. Babanem & V. Maškem). Představuje se na adrese http://jirigrus.blogspot.com.

Lela Geislerová – kreslířka, malířka, scenáristka. Narozena 1975. Absolvovala Výtvarnou školu Václava Hollara, studia na pražské VŠUP nedokončila. Byla aktivní v hiphopové muzice (WWW, Coltcha) a graffiti, jako výtvarnice spolupracuje s televizí i filmem, věnuje se knižní a časopisecké ilustraci. Na stránkách týdeníku Respekt publikuje stripy pod hlavičkou Zen žen. Je zastoupena v trojalbu Brutto I (2009; s Jiřím Grusem a D. Babanem & V. Maškem).

Vendula Chalánková – textilní výtvarnice. Ročník 1981. Vystudovala Fakultu výtvarných umění v Brně. Věnuje se knižní ilustraci, komiksu a volné tvorbě. Své stripy z let 2004–2009 sebrala do česko-anglické knížky Cukr a počasí (2009). Dále „ušila“ autorské publikace O Červené karkulce (2009; Zlatá stuha, 2009) a O perníkové chaloupce (2011). Představuje se na facebookové stránce „Zvrhlý vkus“.

Jaromír 99 – vlastním jménem Jaromír Švejdík. Kreslíř, scenárista. Ročník 1963. Vyučil se obchodním příručím. Věnuje se muzice (Priessnitz), spolupracuje s filmem. Napsal a nakreslil album Bomber (2007), je spoluautorem tetralogie v hlavní roli s Aloisem Nebelem (Bílý potok, Hlavní nádraží, Zlaté hory, Na trati, 2003–2008; scénář Jaroslav Rudiš), která se dočkala divadelní i filmové adaptace. Představuje se na adrese http://jaromir99.blogspot.com.

Karel Jerie – kreslíř, malíř, ilustrátor. Ročník 1977. Vystudoval malbu na pražské AVU. Svoji volnou tvorbu shrnul v monografii Lovecká sezóna (2010). Je autorem komiksových alb Oidipus Rex (2007) a Šifra mistra Hanky (2007; scénář Tomáš Matějíček). Je předsedou občanského sdružení na podporu komiksu Seqence. Představuje se na stránce www.kareljerie.cz.

Petr Korunka – kreslíř, malíř, scenárista. Ročník 1980. Absolvent VŠUP v Praze, obor Ilustrace a grafika. Věnuje se také designu a plakátu. Je autorem komiksu Radiator a Recyklator; první díl („Nic menšího než záchrana lidstva“) vyšel v roce 2010, druhý („Restart lidstva“) pak v roce 2012. Představuje se na stránce www.cervenypes.cz.

Lucie Lomová – kreslířka, ilustrátorka, scenáristka. Narozena 1964. Vystudovala dramaturgii na pražské DAMU. Napsala a nakreslila (ve spolupráci se sestrou Ivanou) příběhy myší dvojice Anči a Pepíka; knižně vyšly ve třech svazcích: Anča a Pepík (2004), Anča a Pepík zasahují (2006), Anča a Pepík opět v akci (2007). Dále převedla do komiksu vybrané pohádky K. J. Erbena a publikovala francouzsky a česky alba Anna chce skočit/Anna en cavale (2006) a Divoši/Les sauvages (2011). Představuje se na stránce http://lucielomova.blogspot.com.

Vojtěch Mašek & Džian Baban – výtvarníci, scenáristé. Narozeni 1977. Absolventi scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. Členové Monstrkabaretu Freda Brunolda, pod jehož hlavičkou vydali komiksovou trilogii Sloni v Marienbadu (2004), Za vším hledej doktora Ženu (2006) a Poslední chobotango (2009). Dále publikovali sešit Pandemonium (2009) a účastnili se projektů Brutto I (2009), O přibjehi (2010), Chyba (2011) a Ve stínu šumavských hvozdů (2012). Realizují se rovněž v divadle a ve filmu. Představují se na stránce www.nakladatelstvilipnik.cz.

Nikkarin – vlastním jménem Michal Menšík. Ročník 1987. Autodidakt. Věnuje se autorskému komiksu a knižní a časopisecké ilustraci. Realizoval alba 130: Odysea (2009) a 130: Hodní, zlí a oškliví (2010). Představuje se na stránce www.humanart.cz/portfolio/nikkarin.

Toy_Box – kreslířka, scenáristka. Narozena 1978. Vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého (obor interaktivní média), aktuálně studuje scénografii na DAMU. Věnuje se ilustraci, grafickému designu, street artu a divadlu. Napsala a nakreslila komiksové album Robot Dreams (2010). Je zastoupena mj. v publikacích Generace Nula (Český komiks 2000–2010) (2010) a Ještě jsme ve válce (2011).

Vhrsti – kreslíř a prozaik. Vlastním jménem Vojtěch Jurík. Ročník 1975. Vystudoval výtvarnou kulturu na Západočeské univerzitě v Plzni. Věnuje se ilustraci, karikatuře, komiksu. Napsal a nakreslil pohádkové knížky Už se nebojím tmy (2006) a Prázdniny v nebi (2008). Představuje se na adrese www.vhrsti.cz.