Nové knihy

Čapkovi tajemní kráčivci, siluety jedné či dvou postav tuláků, poutníků nebo proroků, vzpřímeně trvajících v jakési až kupkovsky amorfní, surreálně neurčité „dekalkové“ krajině, jsou navracejícím se leitmotivem ilustrací Víta Ondráčka k novému, útlému svazku veršů Petra Fabiana, pojmenovanému v holanovsko-demlovském duchu Bludná domů.
Fabian dosud vydal dvě „oficiální“ knížky, nepočítáme-li několik příležitostných nebo novoročních soukromých tisků: Dům mezi okny (2001) a Lomová pole (2002). Již v debutu se objevily dva základní tóny jeho přírodně meditativního lyrismu: jednak na půdorysu sevřených básnických textů prozařující a nekonečná pouť jeho rodným Vlašimskem a Podblanickem, kam téměř výhradně situuje „dějiště“ svých veršů, jednak jakési skoro prozaické snové zápisky či sekvence, v nichž metafyzická atmosféra ustupuje do pozadí, aby v nich mohl vystoupit smysl pro detail a pointu. V Lomových polích snové pasáže téměř nebyly, o to intenzivněji se objevují ve sbírce Bludná domů. Je třeba podotknout, že ve Fabianově prvotině i ve třetím svazku jeho slibně se vyvíjejícího díla jsou právě tyto krátké záznamy, prózy s náznakem dramatického dění a pohybu či dokonce fragmentárního příběhu zajímavější a inspirované, možná i víc autentické než vlastní básně, formálně sice vybroušené, občas s probleskujícím rýmem a hudebním vyzněním, ale přece jen jako by ustrnulé v básníkově raném hledání a v důsledku i málo se obsahově posouvající a proměňující.
Bylo-li v předchozích knihách Fabianovo „poutnictví“ povýtce expanzivní, objevitelské, byť s jakýmsi nepřestajně daným a pevným středem všech cest tam, odkud se vyšlo, z jasně ukotveného domova, pak v Bludné domů – jak potvrzuje i název – se zřetelně rýsuje touha po návratu, přání dopátrat se vnitřního přístavu navzdory všem dotěrným a naléhavým pochybnostem, kterých, zdá se, s věkem spíš přibývá.
Na jedné straně jako by se tady básníkovo ego záměrně potlačovalo a umlčovalo tím, jak se identifikuje s druhými bytostmi, jak se rozpouští v jakémsi počínajícím procesí, vzdáleném osamělému poutnictví a podřízeném cíli „bloudění“ a hledání, jímž je u Fabiana jednoznačně domov, láska, Bůh, metafyzická čistota a k ní náležející víra. Na druhé straně lze jemný rozdíl od předchozích textů postihnout v tom, že základním směrem zde už není obvyklá metafyzická stoupavost, snaha pozvednout se do vzdálených a vysokých prostorů, ale spíš sklon uchýlit se k jistotám země, k propastem v zemi, jež mohou být stejně tak Kafkovými „doupaty“ jako Demlovými „šlépějemi“, stopami domů. Fabianův sestup k domovu není Orfeovým pádem do rokle, ale spíš obdobou „propasti srdce“, jak ji zmiňuje heretik a kritik církevních praktik, podle Čepových slov „nelomený křesťan“ León Bloy v knize V temnotách: „Nevyvratitelné zůstává. Jest to nesmírná propast vedle nás, kolem nás, v nás. Aby se objevila, jest nezbytno býti v ni svrženu.“
V dosavadní Fabianově tvorbě se zrcadlí Holanova a Demlova transcendence, propojená s Reynkovým venkovanstvím, ale rovněž inspirace rilkovská. Ne nadarmo se básník vedle svých zmapovaných vlašimských kruhů, v nichž převládá severská samota, šeď potemnělých oranišť, blouznivost prázdných alejí a průsvitných korun stromů, vydává i jižním směrem, do Itálie, aby se pokusil třeba v Duinu postihnout Rilkovu ozvěnu. Avšak i sem, do onoho křovinatého mořského návrší, kde se rozkládá Rilkův zámek plný elegií, vnáší Fabian něco z temnot domova, z prokřehlosti „lesních zim“.
V listopadu 2001 si právě v Duinu zapisuje text o „křiku sojky“ a o „zákoutích, kde mokvá poraněná kůže světla“. Nad seversky mrazivým výjevem, napovídajícím cosi o tom, že údělu domova nelze nikde uniknout (což bylo i jedním z hlavních Rilkových témat), se u Fabiana rozprostírá necitlivá, nikoli už jen metafyzicky žádoucí obloha, od níž se básník vzdaluje tím, jak se skoro zavrtává do země a jak na zemi nebo v ní hledá svůj úkryt. I nalezený úkryt-dům, u Fabiana častý metaforický motiv, zpívá „temnější hosana propadání“. Za ním, v odcizené zahradě, spočívá Bůh „na listopadě zlé sklizně“.
Podzim a doba adventu, krátkodechost zimních dnů a jejich neduživého světla, prodírajícího se k neznámému jaru, jsou dějištěm většiny Fabianových poutnických záznamů, za kterými se zvedá prašný obrys ztraceného nebo kdysi opuštěného domova.

Jan Suk