Nové knihy

Básně v próze nebo spíš textové fragmenty a torza, které vydal Petr Fabian v útlé knížce Přibližné odlehlosti, navazují na jeho předchozí lyrické nebo lyrickoepické skladby, objevující se už v prvotině Dům mezi okny. I tady je dominantním motivem ticho a jeho všemožné odstíny a varianty, kontrast doširoka rozevřeného dne se soutěskami svůdných a srázných nocí. I zde se autor stále obrací k druhé bytosti a současně ke svému lyrickému alter egu, aby zapřádal rozhovor na pomezí básně a filosofické rozpravy.
V Přibližných odlehlostech je kupodivu odsunut do pozadí pro Fabiana tak příznačný kolorit venkovských míst a zapomenutých středočeských (vlašimských) samot, jímž se básník kdysi přihlásil k odkazu Demlovu, Reynkovu nebo Hrubínovu. Ten je tentokrát střídán akcentem jakési až heideggerovské noumenální meditace o prazákladech existence. „Podzemskost“, „podletí“, „vesmír“ jako nedozírné a globální peklo personifikovaných moderních Cháronů, světla dne umírající v akordech soumraku připomínají v této knize spíš světy rilkovské nebo ortenovské, méně Fabianovi často vytýkanou inspiraci Holanem.
Básník totiž oprošťuje svůj lyrický výraz o vrstvy ironické, skeptické nebo experimentální. Třebaže je mu blízký i protimluv, antiteze, drží svou lyriku v pevně ukotveném světě polobdělých snů a obrazů, ne příliš vzdálených od skutečnosti a nepropadávajících se do sítí mámivosti a zrcadlení. Je si vědom, že skutečnost nelze vymýšlet a formovat. Je dána pevně a jedině cestou kontrastů, aporií, oidipovských příměrů a hádanek, tedy poutí jakýmsi permanentním nepřátelstvím překážek a nástrah života, jíž se lze dobrat nadčasového a metafyzického záblesku.
Poněkud předčasný nebo nezralý se mi zdá být bilancující tón v některých textech. Ovšem tato reflexe a sebezhlíživost může znamenat i nadechnutí se k jiným prostorům. I Fabianovi hrozí, že se opakuje a vrací kruhem k dosaženým pevninám nebo ostrovům, na kterých se sice už zabydlel, ale z nichž je třeba podnikat průzkumné výpravy za horizont sebe sama. Hledání „přibližných odlehlostí“ je možná autorovým prvním krokem na cestě jinam, nikoli jen k návratu do výchozí pozice.
Myslím, že Fabianovi nehrozí ztráta identity v procesu takového hledání. Jeho poezie je dostatečně pokorná i erudovaná, zakořeněná v duchovních principech, ve víře v hluboce osobního boha krajin a cest, zastavení a vykoupení. Fabian tuší, že existují přinejmenším dvě souběžné cesty, jak vnímat a chápat svět. Buď ho domýšlíme, nebo se od něho oprošťujeme: „obraz je skličující, předmět děsivý… protože není nic, v čem bys směl spočinout; čím bys mohl postoupit k hranici vykoupení, v čem bys na ni mohl vůbec pomyslet.“
Básníkův důraz, položený na dvousečnou relativnost všeho (myšlení a rezignace, prokletí a vykoupení) je znamením toho, že se Petr Fabian přece jen nezastavuje a nevěří tomu, že poezie je nástrojem snílků a nešťastníků vzdálených od života, jak by ji rády viděly duše povrchní a nepoetické.

Jan Suk