Prozaička a dramatička Daniela Fischerová (1948) přichází se svým románovým debutem. Nazvala jej Happy end a do textu vložila několik úvahových pasáží, které tento výraz nahlížejí z různých hledisek. Jednou se jím autorka zabývá jakožto literárním postupem, který manipuluje s realitou, jindy zas jako myšlenkovým klamem či cestou, která vede k rozdělení štěstí a neštěstí, v neposlední řadě pak jako potřebou katarze, tedy dočasnosti utrpení, která ulehčuje lidský úděl.
Autorka buduje velmi komplikovaný příběh, v němž se prostupují dějové linie různých postav tvořící takřka samostatné celky. Tak působí pasáže o televizním dramaturgovi Mondspiegelovi a jeho sestře Alexandře či „ekvádorský“ příběh Heleny Takové a jejích dcer, respektive její dcery. Po porodu je totiž vystavena dilematu rozhodnutí mezi dvěma novorozenci.
Při proplétání jednotlivých částí románu vzniká stavba, v níž se prolíná ironický obraz současného životního povrchu s hlubinnými otázkami lidské existence. Zároveň Fischerová čtenáře mystifikuje, když příběhy jednotlivých postav propojuje tak, že nejsou zcela jasné souvislosti. Některým postavám navíc dodává rysy symbolu (intrikán Mára připomíná vtělení ďábla, rovněž dívenka Lilian je v románu náznakově spojena s mytickou postavou ďábelské ženy Lilith.)
Pokud jde o happy end jako cestu k oddělení dobra a zla, Fischerová zřetelně navazuje na názory postmoderních filozofů, kterým se svět rozpadl na „čisté rozdíly“ – na neustálé štěpení, jež ruší původní jednotu individua.
Na rozdíl od některých francouzských autorů, kteří naprosto rozbili příběh, autorka Happy endu nezašla tak daleko. Spokojila se s komplikací dějových linií a znejistěním totožnosti postav a utajenými dějovými souvislostmi. Potřebu katarze hledá Fischerová – jak je dnes leckde intelektuální módou – v obratu k meditativním orientálním učením, především k buddhismu.
Autorka se ve svém románu také snaží předestřít představu jazykového různohlasí. Geniální překladatelka Alexandra se vyjadřuje v několika jazycích, Lilian zas mluví „švýcarštinou“ složenou z pouhého kumulování artikulovaných zvuků (má to zároveň být „mluva“, kterou hovoří k člověku skutečnost).
To vše působí dojmem, že se Daniela Fischerová pokusila v Happy endu propojit problematiku současného postmoderního světa: rozpad totožnosti, krize hodnot, katastrofický nárůst pragmatismu a hledání duchovní rovnováhy v rozkolísaném světě. Možná je toho však na jeden román až příliš. Celkový výsledek pokusu o tento široký záběr totiž nakonec nejvíce připomíná pověstný dort, který vařili pejsek s kočičkou.
Aleš Haman
Převzato z: Lidové noviny, 7. červen 2005
Nové knihy
Jazyk: Čeština
Název: Happy end
Nakladatelství: Host
Rok: 2005
Přehled vydání:
2005, Host,
Happy end
Ukázka:
Jeden z výkladů slova Evropa je „soumrak“. Název přejali staří Řekové od Semitů. Vznikl z akkadského ereb nebo irib, což znamená stmívání, západ slunce. Světla ubývá. – Tento etymologický exkurs (mimochodem, vděčím za něj svému starému příteli – lingvistovi) mi byl východiskem k pochopení Evropy.
Soumrak není negativní slovo, pro mne rozhodně ne. Je to pomlčka mezi ruchem dne a tichem noci. Slunce zapadá. Šero přinutí rolníka pustit pluh a dřevorubce sekyru. Za chvíli začnou pracovat lidé noční: ti, kdo se naučili číst a psát při umělém světle, ať je to mihotavá záře svíček nebo žárovka, ti, kdo už nepotřebují ani tu svíci a umějí přemýšlet potmě. Konkrétní svět hasne, dělné ruce pozbývají vlády. Abstraktní svět myšlenky a pojmu probouzí své obyvatele. Soumrak je krátký čas střídání stráží. Čas k reflexi dne a k plánování práce, kterou lze konat i za úplné tmy.
V mém pojetí patřila Evropa lidem noci. Byla stará, přemýšlivá, výmluvná a vzdělaná. Byla západním oknem světa. Unavený stařec s pohaslými vlasy ztěžka vlétne dovnitř, do bezpečí svého domova. Ví všechno, ale už nemá sílu. Položí hlavu na klín věčné matky a dá se konejšit. Evropa byla to nejlepší, co svět dosud našel, ale už překročila vlastní zenit. Děd Vševěd už bude jenom dřímat. – Jak velmi, velmi, velmi jsem se mýlila!
„Děvenko, začla jste úplně špatně!“ prohlásila hlučně a nesmlouvavě doktorka V. Už se vysílalo. Sledovanost pět celých sedm. Na novinku v prajmtajmu zatím nic moc. „Jednak nejsem žádná psychoanalytička a řekla jsem vám to před chvilkou dost jasně, a ta upoutávka je taky pěkná blbost, jak jsme byli počati mě vůbec nezajímá, tak se netvařte jako reklama na prezervativ. Pozor! Věci dopadají přesně tak, jak začly, víte to?“
Bety na zlomek vteřiny zaplavaly oči. Ale chytla se.
„Chcete říct, že dnešnímu pořadu předpovídáte špatný konec?“
Seděli v těsném a naprosto umělém prostoru, který nepřipomínal ani byt, ani kavárnu, park či jakékoli místo, kde by spolu lidé chtěli rozmlouvat. Připomínal jen a jenom televizi. Napodoboval něco, co neexistovalo, napodoboval to bez půvabu, a prach vířil v ostrých světlech reflektorů jako roje mrtvých much.
„Ovšem! Zhola katastrofální! Ale já předpovídám špatné konce často. Taky skoro všechno končí špatně, nevšimla jste si?“
„Aha? A proč?“
„Mondspiegla posadili kousek stranou. Přes Babetinu hlavu viděl, jak Lokvenc nervózně přešlapuje za linií kamer. Kde je Ó?
„Protože to holt špatně začlo. Na startovní čáře ležel kravinec!“
Lokvenc odmítavě frkl, bylo to slyšet až ve studiu.
„Děvenko, každá kultura je fascinace vlastní minulostí. Když potkáte národ, dejte si odvykládat jeho stvořitelský mýtus, a hned víte, co z něj za pár set let vyleze. Kam to může dopracovat lidstvo, které zahájí svou kariéru pádem? Dá se přistihnout při činu, šeřvat a vyhnat z ráje? Už jenom to slovo: pád!“
„Snad si právě to lidstvo, co máte na mysli, nevede tak špatně,“ zasekundovala zkusmo Babeta. Doktorka se ohnala baňatou pěstí.
„Nedejte se vysmát! Dědičný hřích je právní primitivismus. Základem civilizovaný justice je presumpce neviny, ne? Taky vám nacpali do hlavy, že kvůli tý žalostný historce se sežraným jabkem máte kaňku v trestním rejstříku?“
„Zkusili to, ale ubránila jsem se. Já jsem zenbuddhistka.“
Doktorka V. se skřípavě zasmála:
„Gratuluju! Pokud vím, tak vás stvoření světa vůbec nezajímá, vy máte praktičtější starost, jak z něj rychle zdrhnout, co? Máte recht, svět stojí za bačkoru. Šťastnou cestu, beruško, a zahoďte zpáteční lístek!“
Obrazovka, kterou diváci neviděli, vyjela vrcholně rozhořčený mail diváka, který se podepsal jako Opravdový křesťan. Lokvenc na prstech vítězně ukázal, že sledovanost vzrostla na šest celých dva.
„Kdybych já si mohla vybrat, narodila bych se jako indiánka a povstala bych z Matky Kukuřice. Máma by mě do smrti živila, potom bych se stala hnojem a živila já ji. Rozhodně optimističtější Em Pé než ta naše biblická volovina. Co byste si vybral vy, doktore Mondspiegle?“
Zaskočen bez varování, dřív než si vůbec uvědomil, že mluví, a to dokonce na kameru, live a neodvolatelně, řekl: „Já bych se nenarodil vůbec.“
V ohlušujícím tichu, které se mu rozhostilo v hlavě, běžely němé obrázky Lokvence (obrátil oči v sloup), Babety (otevřela a zase zavřela ústa), vzadu se mihla bílá silueta, snad to byl O.N., a pak doktorka zatleskala riskantně blízko mikroportu ve výstřihu – zazněly tři děsivě hlasité rány – a nečekaně vřele prohlásila:
„To nejste sám, příteli! To tedy věru nejste sám!“
(Úryvek převzat ze stránek Akademie literatury české.)
